GUINNESSOVA KNIHA VÁLEČNÝCH OMYLŮ 2. DÍL (Geoffrey Regan)

Píši-li o vojenské neschopnosti, považuji za spravedlivé hned na počátku uvést, že podle mého názoru žádný vojenský velitel nedělá chyby úmyslně. Řečeno slovy Bena Jonsona, hodlám se pouze „zabývat lidskou hloupostí, nikoli zločiny". Nelze však popřít, že vojenská hloupost má často tragické následky, takže ji řada lidí za zločin považuje. Na jatka na Sommě nebo u Passchendaele se spíše než na následek špatného vedení pohlíží jako na zločin. Pokud však zločin předpokládá úmysl na straně pachatele, nelze říci, že muži jako Haig nebo Gough (nebo i Napoleon, Robert E. Lee a Ulysses Grant), kteří všichni v určitém okamžiku své kariéry utráceli lidské životy, chtěli své vojáky nechat pobít. Můžeme je nejvýše obvinit z nedostatku péče a starosti o své muže. A toto nařčení má mnohem větší váhu. V celé této knize a řadě dalších, které jsem napsal, je řada příkladů velitelů, kteří se o své vojáky nestarali řádně. Na počátku 1. světové války se všeobecně předpokládalo, že vzhledem k množství lidského materiálu se dají vydržet jakékoliv ztráty. V roce 1917 již však všechny bojující strany na západní frontě věděly, že to není pravda. Teprve s vyschnutím lidských zdrojů se oba tábory snažily nalézt způsoby, jak vyhrát válku, aniž by bylo nutno obětovat tisíce životů. Znovu se zrodilo umění vojenského velení. V roce 1918 sice také docházelo k chybám a omylům, ale bylo jich mnohem méně...