Anton Myrer - VELKÁ VÁLKA

 ...Na žebříku se ozvaly energické kroky; poručík D'Alessandro se vyhoupl  na horní  palubu a zvolal: „Dobrý  večer, vojáci!"

   Všichni čtyři na něj zírali bez odpovědi. Na opasku měl pistoli a v ruce držel velký bílý hadr a drátěný  vytěrák. Tvář mu zdobil tenký černý knírek, který si  nechal narůst po odjezdu z Iroquois Point a který jeho hezkým rysům ještě přidával na půvabu.

   „Náš hrdina," zamumlal 0'Neill. „Náš zatracenej erární hrdina. Kde má stříbrné zvonky?"

"V hlavě," řekl Derekman. „Místo mozku."

   Poručík D'Alessandro kráčel po palubě ve svých vysokých výsadkářských botách a bystře se rozhlížel kolem sebe. Když zahlédl pololežícího plukovníka, vydal malý, překvapený a potěšený výkřik.

   „Plukovníku!" zvolal. Pohlédl na masité tělo a na pomačkanou vojenskou čepici a celý se třásl dychtivou  oddaností. „Dobré odpoledne, pane."

   Plukovník se nepohnul.

   Poručík D'Alessandro se nepřítomně, zamyšleně odvrátil. Po chvíli  vytáhl pistoli z naleštěného koženého pouzdra, vysunul zásobník, stáhl závěr zpátky a se zájmem zíral  do komory.  Pak se uspokojeně postavil do střeleckého postoje,  zvedl pistoli vysoko nad hlavu, pomalu ji skláněl dolů, a mířil na nějaký vzdálený bod ve vodě. Úderník dopadl s malým suchým cvaknutím. D'Alessandro byl chováním zbraně zřejmě potěšen, zamířil kolem sebe ještě několikrát, na přední čtyřicetimilimetrové kanóny a jejich  osádky, na číslo lodi na vyloďovacím člunu zavěšeném nahoře,  na vzdálený obzor.

   „Postrach džungle," řekl 0'Neill. „Náš milovaný postrach džungle. Na safari."

   „Tomu úderníku to taky dělá dobře," poznamenal Derekman. „Kriste, co jsme to vyfasovali za pitomce?"

   „Pitomce první třídy," řekl Kantaylis s takovou náhlou vehemencí, že se všichni obrátili a zůstali na něj koukat. „Prvotřídního šaška. S rolničkama .. ."

   „Skvělá zbraň, že, plukovníku?" řekl D'Alessandro; přestalo ho bavit mířit, a tak začal protahovat vytěrák hlavní. „Ale je zatraceně  těžké ji udržet absolutně čistou, že?" A znovu se otočil k plukovníkově nehybnému tělu  a na tváři  se mu objevil ten bystrý, ochotný úsměv.

   „Ach, ten úsměv," řekl Newcombe. „Ten úsměv vzácné radosti,  který odráží smích moře ..."

   „To zavinila ta zkouška před  kamerou,"  prohlásil 0'Neill. „Ta zatracená zkouška před kamerou."

   „Kdepak, byl to  ten kurs pro rozvoj  osobnosti nebo na co to vlastně chodil. To mu dodalo té skálopevné jistoty: kult velkého úsměvu  . .."

   „Jaká zkouška před kamerou?" chtěl vědět Derekman.

   „Copak to nevíš? Zkoušeli ho před kamerou  v Hollywoodu."

   „Ale ne —"

  „Ale ano. Novic Dalexandrijský nebo nějaká taková hovadina. Vzal si opušťák, když jsme byli v San Diegu, a jel do Hollywoodu. To víš, vojsko má přednost. Řekli mu, že jeho největší předností je ten úsměv."

   „Chceš říct největší pitomostí."

   „Ach, ten úsměv,"  rozjímal  Newcombe. „Věčné úsměvy o jeho  prázdnu  svědčí, jak mělké bystřiny, co stále jsou jen mělčí. To  napsal Alexander Pope."

   „Drž hubu, Ale."

   „Zum Befehl."

   „Asi existuje spousta způsobů, jak se dá důkladně vyčistit, když  se  do toho  člověk opravdu  pustí,"  připlouval  k nim D'Alessandrův  konverzační  hlas.  „Zajímalo by mě, jaký je opravdu ten nejlepší způsob. Je tu spousta slaného vzduchu a slané vody. Ne právě ideální podmínky ..." Příjemně se

usmál do sluníčka a dvě řady  dokonalých zubů mu zazářily na pozadí opáleného, hezkého obličeje. „Když někdo slouží tak dlouho jako vy a má toho tolik za sebou, tak se těmhle věcem naučí rozumět, neřekl byste?"

   Plukovník Herron se nepatrně pohnul.

   „A já ji chci samozřejmě  udržovat v tom nejlepším možném stavu," pokračoval D'Alessandro. „Pamatuji si, co onehdy říkal major Mowbray o tom,  co dokáže natropit bahno a voda." Znovu se zasmál a tu a tam zamířil pistolí na nějaký blízký předmět, který mu právě padl do oka.  „A napadlo mě, že vy byste  mi mohl opravdu  odpovědně poradit, víte?" Na chvíli se odmlčel, jako by čekal na odpověď, upíraje zrak na plukovníkovu nehybnou postavu; pak se  přátelsky naklonil dopředu a zvýšil  hlas: „Řekněte mi, plukovníku — co je nejlepší způsob, jak udržet hlaveň čistou?"

   Plukovník Herron se  náhle posadil a posunul si čepici do týla. Tvář pod čepicí měl cihlově červenou.  Bez zájmu či výrazu pohlédl na vysokou, elegantní postavu nad sebou.

   „Poručíku,"  řekl zvučným hlasem, který se nesl přes palubu jako zvuk zvonu při střídání stráží, „nejlepší radu, jak udržovat automatickou pistoli  ráže pětačtyřicet čistou, jsem  dostal  před mnoha a mnoha lety  od starého zbrojíře, který mi jednou  řekl: ,Poručíku, nejlepší způsob, jak udržíte svou pistoli čistou, bude, když na ni nebudete šahat těma svejma zatracenejma špinavejma prackama.'"