Antony Beevor - BERLÍN

         ...Pocity civilních obyvatel  Berlína byly velice smíšené. Berlíňané byli rozhořčeni rabováním a znásilňováním, ale také překvapeni a vděčni Rudé armádě za snahu, se kterou se je snažila nakrmit. Nacistická propaganda Němce přesvědčovala, že budou vystaveni cílevědomému vyhladovění. Generál Berzarin, který vycházel do ulic a rozprávěl s Němci stojícími ve frontě u polních kuchyní Rudé armády, se pro Berlíňany záhy stal téměř takovým hrdinou, za jakého ho považovali jeho vojáci. Jeho brzká smrt při nehodě na motocyklu, zaviněné alkoholem, vyvolala mezi Němci zármutek a také fámy, že jej zavraždila NKVD.

     Němci byli překvapeni i méně altruistickou podobou  potravinové pomoci. Sovětští vojáci přicházeli s kusy masa a žádali hospodyně,  aby jim je uvařily; za odměnu si mohly část masa  nechat. Tak jako všichni vojáci  se chtěli najíst „s nohama pod stolem", ve skutečné kuchyni, ve skutečném domově. čASto s sebou také přinášeli alkohol. Po jídle všichni okázale připíjeli na mír a poté vojáci trvali na přípitku „dámám".

     Největší chybou, jakou německé vojenské úřady udělaly, bylo odmítnutí ničit sklady alkoholu ve směru postupu Rudé armády. Toto rozhodnutí vycházelo z představy, že opilý nepřítel nemůže bojovat. Bylo však tragické pro ženskou část populace, protože právě alkohol zřejmě sovětští vojáci potřebovali, aby si dodali kuráže ke znásilňování, stejně jako jej potřebovali k oslavám konce strašné války.

     Série vítězných oslav však neznamenala konec strachu v Berlíně. Součástí oslav bylo i znásilňování mnoha německých žen.  Mladý sovětský vědec se zamiloval do osmnáctileté německé dívky. Řekla mu, že 1. května večer jí důstojník Rudé armády strčil do úst hlaveň pistole a držel ji tam po celou dobu, aby si zajistil dívčinu povolnost.

     Ženy brzy zjistily, že večer, v  „loveckých hodinách", by se měly schovávat. Nakonec rodiče ukrývali své mladé dcery na půdách už pořád.

     Matky se odvažovaly vyjít na ulici pro vodu jen brzy ráno, kdy sovětští vojáci vyspávali pitku z předešlé noci. Největší nebezpečí občas hrozilo od matek, které - v zoufalé snaze o záchranu vlastní dcery - prozradily, kde se ukrývají jiné dívky.

     Všechna okna byla rozbitá a Berlíňané si pamatují na křik, který se z nich každou noc ozýval. Dvě největší berlínské nemocnice odhadují, že obětí znásilnění bylo mezi 95000 až 130000. Jeden lékař soudí, že v Berlíně bylo  znásilněno přibližně 100000 žen, 10000 z nich poté zemřelo, většinou  vlastní rukou. Odhaduje se, že mezi 1,4 milionu žen, které trpěly ve Východním  Prusku, Pomořansku a Slezsku, byla úmrtnost ještě mnohem větší. Celkem se uvádějí nejméně dva miliony znásilněných německých žen. Významná menšina, ne-li většina, prošla dokonce několikerým znásilněním.Přítelkyni Ursuly von Kardorff, sovětskou špionku Schulze-Boysenovou, znásilnilo „jeden po druhém, třiadvacet vojáků".V nemocnici ji pak museli šít.

    Reakce německých žen na znásilnění se velice lišily. Pro mnohé oběti, zejména pro mladé dívky, které skoro netušily, co se jim stalo, to znamenalo ničivý psychický úder. Jejich vztahy s muži pak byly velice složité, často po celý život. Matky měly obecně mnohem větší strach o děti, proto dokázaly lépe překonat to, čím prošly. Další ženy, mladé i dospělé, se  takový zážitek prostě  snažily vymazat z paměti. 

„Musím  to přemoci, alespoň částečně, abych mohla  dál žít,"přiznala jedna z žen, když odmítla na. toto téma hovořit. Ty, které nekladly odpor a dokázaly se od toho, co prožily, oprostit, zřejmě trpěly mnohem méně. Některé popisují znásilnění jako „netělesný zážitek". „Tento přístup," napsala jedna, „pomohl a pak už to můj život  dál neovládalo."

    Pravděpodobně pomáhal i přímočarý cynismus specifického berlínského druhu. „Celkem vzato," píše se v anonymním deníku u data 4. května, „se na všechno to znásilňování začínáme dívat s jistým humorem, třebaže poněkud hořkým." Zjistilo se, že Ivani mají zájem hlavně o tělnatější ženy, což bylo zdrojem také jisté Schadenfreude. Zeny, které nezhubly, byly totiž obvykle manželkami funkcionářů nacistické strany a dalších, kteří těžili z privilegovaného postavení.

    Znásilnění se stávalo kolektivním zážitkem - uvádí se v deníku -, a proto je mohly ženy společně překonávat tím, že o tom mezi sebou mluvily. Ale muži se po svém návratu snažili ženám všechny zmínky na toto téma zakázat, dokonce i když nebyli v doslechu. Ženy si uvědomily, že ony samy by se s tím, co se jim stalo, dokázaly vyrovnat, ale jejich muži to zase zhoršili. Muži, kteří byli znásilnění přítomni, se cítili zahanbeni, protože ženu nedokázali ochránit. Hanna Gerlitzová se vzdala dvěma opilým sovětským důstojníkům, aby zachránila manžela i sebe. „Potom jsem musela svého manžela konejšit," píše, „a pomoci mu znovu najít odvahu. Plakal jako dítě."

     Domů se vraceli muži, kteří se dokázali vyhnout zajetí nebo byli brzy propuštěni ze zajateckých táborů. Když se dozvěděli, že jejich manželka nebo snoubenka byla během jejich nepřítomnosti znásilněna, podlehli  citové prázdnotě. (Mnozí zajatci, kteří pobyli v sovětském zajetí delší dobu, také trpěli následkem hladovění jistou „desexualizací") Představu, že jejich žena podlehla násilí, dokázali jen těžko přijmout. Ursula von Kardorff se doslechla o mladém šlechtici. Ten se dozvěděl, že jeho snoubenka byla znásilněna pěti ruskými vojáky, a zasnoubení okamžitě zrušil. Neznámá autorka deníku vypráví o svém bývalém milém, který se nenadále objevil, a o tom, co musely prožít obyvatelky domu. „Staly se z vás nestydaté čubky," vykřikl. „Ze všech. Už to vyprávění nesnesu. Ztratily jste úroveň, jedna jako druhá!" Dala mu přečíst svůj deník, a když se dočetl, že byla znásilněna, zíral na ni, až se zdálo, že přišel o rozum. O několik  dní později odešel, prý sehnat něco k jídlu. Už nikdy jej  neviděla. 

Dcera, matka a babička, které byly společně znásilněny na samém okraji Berlína, se navzájem utěšovaly představou, že pán domu během války padl. Kdyby nás chtěl ochránit, určitě by ho zabili, říkaly si. Ale jen  málo německých mužů dokázalo ve skutečnosti projevit třeba i marnou statečnost. 

        O život přišel Harry Liebke, velmi známý herec. Zabila ho láhev roztříštěná o jeho hlavu, když se pokoušel zachránit mladou ženu ukrývající se v jeho bytě.  Ale takové  chování bylo skutečně výjimečné. Deník neznámé autorky uvádí příběh, který jí ve frontě u pumpy vyprávěla nějaká žena. Když ji vojáci Rudé armády vytáhli ze sklepa, řekl muž, který bydlel ve stejném bloku: „Jdi s nimi, proboha! Chceš nás dostat do maléru?"