Effendi Kapijev - NEDOKONČENÁ MOZAIKA

        ...Šel  jsem  do  pohotovostního úkrytu.  U  vchodu stál kapitán asi v mých letech. Byl jsem unaven, neměl jsem myšlenky na nějakou subordinanci, a abych se přiznal, povahou  nejsem žádný voják. Ale kapitán si mě zavolal:

   „Proč nezdravíte? Nevidíte vyššího?"

   „Promiňte, soudruhu kapitáne. Jsem unaven, neviděl jsem vás."

   „Máte  koukat! Zflinkovatěl jste v  týlu!  Ale... my už  jsme se viděli!  Vy jste  přece  dopisovatel, ne? Neškodilo by vám přijít častěji do přední linie."

   A začal mi dělat kázání, že disciplína je základem statečnosti, že se  jen tak potloukám kolem fronty,  že  jsem nafoukanec, a tak dál pořád dokola.

   A náhle zmlkl vpůli slova jako  když utne, protože se ozval hvizd granátu. Kapitán  se horempádem vrhl  k  úkrytu, ale zakopl, upadl a zůstal tam ležet hlavou dolů.

   Jsem spíš strašpytel než hrdina, ale teď jsem  sebral  všecku svou vůli  a sebeovládání. Ani  jsem  se nepohnul, zůstal jsem stát na místě. Granát vybuchl tak osm devět metrů za pohotovostním  úkrytem. Zasypala  mě hlína a zahalil kouř, ale stál jsem klidně dál.

   A tu pomalounku polehounku kapitán ožívá,  zvedá se, vrací se ke mně, ale do očí už se mi nepodívá.

   „Tak kde jsme přestali?"

„Mluvili jsme o statečnosti,"  odpověděl jsem, a protože jsem viděl, jak kapitán rudne, dodal jsem poučným tónem a se špatně skrývanou radostí a pýchou na sebe samého:

    „Nemusíte se stydět. To  bývá jen první čas,  než  se člověk ostřílí."