Erich Maria Remarque - NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID

     Když jsme pochodovali na okresní velitelství, byli jsme ještě školní třída dvaceti mladých lidí, kteří se — někteří poprvé — dali z bujnosti společně oholit, než vstoupili na kasárenský dvůr. Neměli jsme žádné plány do budoucnosti, málokdo z nás měl o kariéře a o povolání představy prakticky už tak vyhraněné, že mohly znamenat způsob existence; — zato jsme byli vrchovatě plni neurčitých idejí, které v naší mysli dodávaly životu a i válce idealizovaný nimbus něčeho málem romantického.                 

    Náš vojenský výcvik trval deset neděl a ovlivnil nás pronikavěji než deset let školní docházky. Naučili jsme se, že vyleštěný knoflík je důležitější než čtyři svazky Schopenhauera. Poznali jsme, napřed s údivem, pak rozhořčeně a nakonec lhostejně, že na vojně zřejmě nerozhoduje duch, nýbrž kartáč na boty, nikoliv myšlenka, nýbrž systém, nikoli svoboda, nýbrž dril. Šli jsme na vojnu s nadšením a s dobrou vůlí; ale udělali všecko, aby to z nás vytloukli. Po třech týdnech nám už nebylo nepochopitelné, že oprýmkovaný listonoš má nad námi větší moc, než dosud měli naši rodiče, naši učitelé a všechny kulturní kruhy od Platóna po Goetha dohromady. Svýma mladýma bystrýma očima jsme viděli, že klasický pojem vlasti, hlásaný našimi učiteli, se zde zatím realizuje tím, že se musíme vzdát své individuality do takové míry, jakou by se nikdo neodvážil chtít po nejpodřadnějším slouhovi. Salutovat, stát v pozoru, parádemarš, k poctě zbraň, vlevo bok, vpravo bok, srážet kufry, nadávání a tisíc šikan; představovali jsme si úkoly jinak a zjistili jsme, že nás k hrdinství připravují jako cirkusové koně. Ale brzo jsme si na to zvykli. Dokonce jsme pochopili, že část těch věcí je nutná, ostatek však že je naprosto zbytečný. Pro takové odstíny má voják jemný čich…