Gulliverovy cesty (Jonathan Swift)

    Ty lidi sužují ustavičné starosti a nemají ani minutu duševního klidu; jejich nepokoj vzniká z důvodů, které se dotýkají jen málo ostatních smrtelníků. Napadají je obavy před rozmanitými změnami, jichž se strachují u nebeských těles. Tak na příklad země bude prý časem  strávena nebo pohlcena sluncem, které se k ní ustavičně přibližuje. Slunce  prý se postupně potáhne vlastními výpary a nebude už vydávati  světu světla. Země prý jen tak tak že nešoustla o chvost poslední vlasatice, která by ji  byla jistotně spálila na popel; a příští vlasatice, která se objeví  podle  jejich výpočtů  za jednatřicet  let, prý nás asi zničí. Neboť přiblíží-li se ve svém  periheliu poněkud ke slunci (jak se podle svých výpočtů důvodně obávají), zahřeje se tisíckrát  silněji  než železo  rozpálené do červeného žáru; a až se vzdálí od slunce, bude mít sálavý chvost, dlouhý sto tisíc čtrnáct mil; projde-li jím země ve  vzdálenosti sto  tisíc mil od jádra  čili vlastního tělesa vlasatice,  zapálí se při průchodu  a spálí na popel. Slunce, které vyzařuje denně paprsky a nenapájí se ze žádného zdroje, nakonec prý se spotřebuje a vyčerpá, což bude nutně provázeno zkázou země a všech oběžnic, které od  něho berou světlo.
  Obavy před těmito a podobnými hrozícími nebezpečími je bez ustání tak  znepokojují,  že  nemohou klidně  spát  ani se oddávat prostým  radostem a zábavám životním. Když  potkají  ráno známého, nejprve se táží, jak se vede slunci, jak vypadalo při západu a při východu, a je-li nějaká naděje, že uniknou nárazu blížící se vlasatice. Do  takového hovoru se pouštějí se  stejnou chutí jako chlapci, kteří s rozkoší poslouchají strašidelné příběhy o skřítcích a šotcích, které přímo hltají, a pak se bojí jít spat...