Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen - SIMPLICIUS SIMPLICISSIMUS

 4

Co Simplex má od soldátů škody

a sen má, jak to na vojně chodí

   Když jsem  zas přišel domů, shledal  jsem,  že  mé křesadlo a všechno domácí nářadí i s veškerou zásobou jiých potravin nevalných, jež jsem si  přes léto vypěstoval na sádečku a nastřádal na zimu  na obživu svou, je pryč: »Co teď?« pomyslil jsem si. Tehdy mě nouze naučila housti. Vynaložil jsem všechen svůj nepatrný důvtip, abych se poradil,  co si mám počít. Ježto však má zkušenost byla špatná a malá, nemohl jsem také připadnout na nic řádného: nejlepší, nač jsem připadl, bylo, že jsem se poručil Pánubohu a vložil svou víru jen v něho, jinak bych si byl  zajisté  musil zoufat a zahynout.  Též  jsem pořádně  měl v hlavě ty věci se zraněným farářem a s těmi tak žalostně fidlovanými sedláky,  jak jsem to slyšel a viděl  toho dme: nemyslil jsem ani tak na jídlo a zachování své jako na nevraživost, kteráž jest mezi soldáty a sedláky; ale nedovtipnost má na nic nepřipadla, jen jsem uzavíral, též pevně věřil,  že nepochybně jsou na světě dvojí lidé, kteří nejsou  jednoho původu od Adama, nýbrž jsou divocí a  krotcí jako jiná  zvěř nerozumná, protože  se tak ukrutně promásledují.

   V  takových myšlenkách jsem usnul  nevolí a zimou s  hladovým žaludkem. Tu se mi zdálo jako ve snu, že se všechny stromy kolem příbytku  mého najednou proměnily a zcela jiného vzezření nabyly. Na  každém  vrcholku seděl  kavalír a všechny větve byly místo Jistím  ozdobeny všelikými chlapy; někteří z nich měli dlouhé oštěpy, jiní muškety, krátkou zbraň, partizány, praporky, též bubny a píšťaly.  To byla libá podívaná, protože všechno se tak řádně a křtaltovně k sobě řadilo.  Kořen byl z lidí nevalných, jako řemeslníků, nádeníků, ponejvíce sedláků a jim podobných, kteříž  přesto stromu dávali  jeho sílu a  novou mu  udělovali, když  jí občas  pozbyl;  ba, nahrazovali  ze svých  sil  nedostatek,  vzniklý opršalým listím, a to na svou zkázu ještě  větší.  Vedle toho  povzdyehali nad těmi,  kdo seděli  na stromě,  a  to  nikoli bez příčiny, neboť veškerá tíha stromu spočívala tna nich a tlačila je tak  velmi, že jim uplývaly V Rodiny peníze z měšců, ba zpod sedmerého zámku. Když však peníze .nechtěly  ven,  hřebelcovali  komisaři  ty lidi  košťaty, kterýmiž so říká exekucí vojenská, až jim vycházely vzdechy ze Brdce, «Slzy z očí, krev z nehtů a mícha z kostí.  Byli pak mezi nimi ještě lidé, kterým se říkalo smíškové a veselé kopy; ti se málo starali, všechno na lehkou váhu brali a měli v navštívení

tvém  za outěchu pitvory a posměšky všeliké. 

5

Simplexův o vojně sen dále praví,

že nepatrný nedočká se slávy

   Takto se  musily kořeny těch stromů spokojiti  a probíjeti v samé obtížnosti a  samém bědování, lidé na nejspodnějších větvích však v daleko větší lopotě,  robotě a trampotě, ti však byli veselejší než kořeny, ale též  zbujní,  tyranští, ponejvíce bezbožní a kořenům  vždy těžké břemeno nesnesitelné. Kolem nich byl tento rejm:

                 Hlad a žízeň, horko, mráz,

                 nic  nemít, štvát se jako ďas,

                 klít a klát a prát  a rvát,

                 my  lancknechti to napořád.

   Ty rejmy byly tím méně nepravdivé, že souhlasily s  jejich skutky; neboť žrát a chlastat, trpět hlad a žízeň, kurvit a smilnit, v kostky a karty hrát, baštit a trunčit, mordovat a mordovánu býti, lidi vochlovat a vochlovánu býti, strach nahánět a strachovat se, rabovat a vyrabován býti,  plundrovat a vyplundrován býti, báti se a obáván býti, žal způsobili a žalostně trpěti, bít a bit býti, a sumou jen škodou a zkázou býti a za to zas škodu a zkázu vzíti, to bylo všechno  konání jejich: v  čemž jim nezabránily ani zima, ani léto,  ani sníh, ani led, ani horko, ani zíma, ani dešť, ani vítr, ani hory, ani doly, ani pole,  ani marast, ani příkopy, průsmyky, zdi, voda, oheň, ani valy, ne otec a ne máti, bratři a  sestry, ne nebezpečí jejich vlastních  těl, duší a svědomí, ba ani ztráta života, ani ztráta blaženosti nebeské, aniž jakákoli věc jiná, nechť má jméno jakékoliv. Nýbrž hýbali se ve svých skutcích pořád čile dál, až konečně jeden po druhém v  bitvách,  při  obléháních,  šturmech,  taženích  polních  a i v samých kvartýrech (jež  jsou přec soldátu ráj pozemský, obzvláště natrefí-li tučné sedláky) o život přišli, pomřeli, zkázu vzali a zdechli, vyjma některé nečetné, z nichž v požilém věku jejich, pakliže statečně neodírali a nekradli, byli nejlepší žebráci a štercíři.

   Hned nad těmito  lidmi obtíženými seděli staří slepičáři, kteří několik let s největším  nebezpečím vytrvali  na nejspodnějších  větvích,  prokousali se  a měli štěstí, že  až doposud unikli smrti. Ti vypadali vážně a trochu počestněji než ti nejspodnější, protože postoupili o jeden stupínek. Ale nad nimi byli ještě vyšší,  kteří také měli o sobě větší důmnění, protože poroučeli těm  nejspodmějším: těm se říkalo proklepávači kabátů, protože kopiníkům  svými klacky za  hromování náramného kartáčovali hřbet i hlavu a dávali mušketýrům olejíček výpraskový, aby si jím namazali kvér.

   Nad nimi měl  kmen stromu odstavec neboli přestávku, což byl hladký kus bez větví, pomazaný podivnými materiáliemi a divným mejdlem nepřízně, takže  nižádný  chlap, nebyl-li  od šlechty, nemohl se dostat nahoru ani  zmužilostí  a obratností, ani vědomostmi,  a kdyby uměl bůhví jak šplhat: neboť byl ten kus  chlazen hladčeji než sloup z  kamene  mramorového  anebo zrcadlo ocelové. Nad týmž místem seděli ti s praporci; z nichž

někteří byli  mladí, někteří už dosti v letech; mladé tam  vyzdvihli  jejich bratranci, staří však. zčásti  vystoupili nahoru sami, buď po žebři stříbrném, kterému se říká podmazáníčko, aneb po  jiné lávce, kterou  jim  položilo štěstí,  když  nebylo jiných.

   Líp nahoře seděli ještě vyšší, kteří také měli trampoty, soužení a protivenství; měli však výhodu,  že si  mohli nejlíp špikovat měšec špekem, který 'nožem kontribucí zvaným řezali z kořene; nejvhodněji a, ncjpříležitěji jim  to dopadlo, přišel-li nějaký komisař a vychrstl-li na strom káď plnou peněz, aby  jej občerstvil, a tu tedy oni pochytali shora smetanu a těm nejspodnějším  nepropustili skoro ni. Proto také jich z těch nejspodnějšíoh pomíralo hlady víc, než jich přišlo o život zbraněmi nepřátel,  kteréhož  obojího nebezpečenství se nejvyšší  nahoře zdáli prosti. I bylo proto také  ustavičné lezení a hemzání po tom stromě, poněvadž  každý  chtěl  zasednout  v těch  blažených místech nejvyšších. Byli však někteří lenošní darebové lajdáčtí, chlapi  nehodní, aby komisařek jedli, kteří málo usilovali o nějaké místo hoření a musili proto napořád konati to, co od nich požadováno jako povinnost jejich. Ti pak z nejspodnějších, kteří ctižádostiví byli, doufali v pád hořeních, aby na  jejich místo zasednouti mohli, a když se jednomu z deseti tisíc podařilo, aby se dostal tak daleko, stalo se tak teprve v jejich věku obtížném, kdy  se  lip hodili za kamna, než aby  v poli  před nepřítelem leželi a s ním se potýkali;  a stál-li který na řádných  nohou a konal poctivě svou věc, choval se také statečně ve všech nebezpečích, záviděli mu ostatní, anebo byl nenadálým zaprášením střelným pozbaven hodnosti své  vojanské i také života.  Nikde nešlo víc do tuha než na řečeném místě hladkém; neboť kdo měl dobrého felbébla nebo seržanta, nerad o něho přišel, což se však státi musilo, kdyby z něho byli udělali  fendrycha. Brali proto místo starých soldátů daleko raději sralbotky  písařské, komorníky, dorostlá pážata,  chudé šlechtice,  něčí bratránky a jiné cizopasníky a hlady, kteří těm, kdo zasloužilí byli, chleba před hubou ukrajovali a na fendrycha postoupili...