Heinrich Böll - KDES BYL, ADAME?

  Nejprve podél nich kráčela velká, žlutá, tragická tvář. Generál. Vypadal  znaveně. Chvatně  nesl  podél tisíce  vojáků svou  hlavu s namodralými slzními váčky, se žlutýma maláriovýma očima a s ochablými tenkými  rty muže,  který  má smůlu. Začal  u pravého rohu zaprášeného čtverhranného tvaru, pohlédl každému truchlivě do tváře, bral zatáčky malátně, bez vzletu a říznosti, a viděli to všichni: měl na prsou řádů dost a dost, blyštilo se to  tam stříbrem  a  zlatem, ale jeho  krk byl holý, bez řádů.  A ačkoli věděli, že kříž na generálském krku mnoho neznamená, přece jen je ochromilo, že ani tohle vyznamenání nemá. Tento  hubený, žlutý  generálský krk bez ozdob připomínal prohrané  bitvy, nezdařené  ústupy, rýpance, trapné, kousavé rýpance, jimiž se  častují  vysocí důstojníci,  ironické telefonní rozhovory,  přeložené velitele  štábů  a jednoho unaveného  starého muže, který vypadal  beznadějně,  když  si večer svlékl kabát  a se svýma tenkýma  nohama a vychrtlým maláriovým tělem se posadil  na kraj  postele,  aby  vypil sklenku kořalky. Všech těch třikrát tři sta třiatřicet mužů, jimž  pohlédl do tváře, cítilo  cosi podivného: smutek, soucit, strach a utajený vztek. Vztek na  tuhle  válku, která trvala  už příliš dlouho, přespříliš dlouho, než aby  generálský krk směl ještě být bez patřičné  ozdoby.

   Generál se rukou dotýkal  ošumělé čapky, alespoň ruku držel rovně, a když dorazil k levému rohu čtverhranu,  udělal poněkud ostřejší obrat, šel doprostřed otevřené strany, zastavil se tam a kolem něho se nepravidelně a přece plánovitě seskupil houf důstojníků, a  bylo trapné vidět ho, jak  tam  stojí bez  ozdoby  na krku,  zatímco  se  jiní, hodnostně nižší,  mohli  honosit  kříži třpytícími se na slunci.

   Zprvu se zdálo, jako by chtěl něco říci, ale přiložil jen znenadání ještě jednou ruku k čapce a udělal tak nečekaně čelem vzad,  že se houf důstojníků  polekaně rozestoupil, aby generál  mohl projít. A  všichni viděli, jak ten drobný, útlý mužík nasedl do auta,  důstojníci zvedli ještě jednou ruce k čapkám a zvířený mrak bílého prachu pak ohlašoval, že generál odjel na západ, tam, kde slunce stálo už nízko  nad  obzorem, těsně nad  plochými bílými střechami, tam,  kde nebyla fronta.

   Potom pochodovali v oddílu o třikrát sto jedenácti mužích do jiné městské čtvrti, na jih, kolem špinavě elegantních kaváren,  kolem kin a  kostelů,  čtvrtěmi chudiny, kde před  vraty líně leželi  psi  a  slepice a v oknech  špinavé hezké ženy s bílými prsy, kde z nečistých krčem se rozléhal monotónní,  podivně vzrušující zpěv  pijících mužů. S netušenou rychlostí  skřípaly kolem tramvaje — a pak se dostali do čtvrti, kde bylo  ticho. Vily ležely v zelených zahradách, vojenská  auta  stála  před  kamennými  branami — a oni  vpochodovali do jedné z těchto kamenných bran, vstoupili do převelmi úpravného parku a  opět se sešikovali do  čtverhranu, do  menšího čtverhranu o  třikrát sto jedenácti mužích.

   Výstroj  byl  složen vzadu a vyrovnán, pušky byly  postaveny do kozelců.  A když opět stáli v  pozoru, unavení a hladoví, žízniví,  vzteklí a znechucení touto zatracenou válkou, když  opět stáli  v  pozoru,  šla podél nich úzká, čistokrevná  tvář:  plukovník.  Bledý, s tvrdýma očima, se sevřenými rty  a podlouhlým nosem. Všem se zdálo samozřejmé, že tenhle límec pod tímhle obličejem je ozdoben křížem. Ale  ani tato tvář se  jim nelíbila.  Plukovník bral zatáčky přesně, šel zvolna a pevně, nevynechal jediný pár očí,  a když posléze zabočil na  otevřenou  stranu  čtverhranu, sledován malým chvostem důstojníků, věděli všichni, že  asi něco  řekne, a všichni si myslili, že by rádi něco vypili, vypili  i pojedli nebo šli spat nebo vykouřili cigaretu.

   „Kamrádi,"  pravil  hlas  jasně  a zřetelně,  „kamrádi, zdravím vás. Není toho mnoho, co vám chci říci, jen jedno: musíme je hnát, jak zajíce je musíme hnát zpátky do té jejich stepi. Rozumíte?"

   Hlas udělal přestávku a mlčení v této přestávce bylo mučivé, téměř  smrtící, a všichni věděli, že slunce je už celé rudé, temně  rudé, a zdálo  se, že smrtonosný  rudý třpyt se  zachytil na kříži na plukovníkově hrdle,  nikde jinde než na těchto čtyřech lesklých obdélníčcích; a uviděli  teprve nyní, že kříž je ještě ozdoben, a to dubovými ratolestmi, jimž říkali zelenina.

   Plukovník měl na krku zeleninu.

   „Rozumíte?"  vykřikl a hlas mu teď přeskočil.

   „Ano," zvolalo několik hlasů,  ale byly ochraptělé, znavené a lhostejné.

   „Jestli  rozumíte, ptám se vás!"  vykřikl plukovník znovu a hlas mu přeskočil tak velice, až se zdálo, jako by stoupal do nebes,  rychle,  přespříliš  rychle, jako skřivan,  který zešílel a  chce sezobnout hvězdu.

   „Ano," zvolalo poněkud více hlasů, ale ne mnoho, a také ti, kteří se ozvali, byli znavení, ochraptělí, lhostejní, a nic v hlase tohoto  muže  nemohlo ukojit jejich žízeň, jejich hlad a chuť na cigaretu.

   Plukovník zuřivě mávl bičíkem, zaslechli cosi, co znělo jako „zatracená banda",  a  odcházel spěšnými, vzteklými kroky dozadu, následován pobočníkem,  dlouhým mladým nadporučíkem,  který byl příliš dlouhý a příliš  mladý, aby jim ho nemusilo být líto.

   Pořád ještě stálo na nebi slunce, přesně nad střechami, rozžhavené železné vejce, které  jako by se kutálelo přes ploché bílé střechy, a nebe bylo  do Šeda vypálené, téměř bílé; skrovné listí viselo zvadle  se stromů, když pochodovali dál, teď už konečně na východ, předměstími, kolem chatrčí, po kočičích hlavách dlažby, podél baráků vetešníků,  kolem naprosto nevhodného bloku moderních špinavých činžáků, kolem smetišť, zahradami,  v nichž se povalovaly  shnilé melouny, kde v  mohutných trsech visela nalitá rajčata, pokrytá prachem, v příliš mohutných trsech, které  jim připadaly neobvyklé,  velice neobvyklé, stejně jako ta kukuřičná pole s těmi tlustými palicemi, do nichž zobala hejna černých ptáků, kteří líně odlétali, když se blížil  dusot jejich unavených kroků, oblaka ptáků, kteří se váhavě vznášeli ve  vzduchu,  pak se zase snesli a zobali dál.

   Teď už jich bylo jen ještě pětatřicetkrát tři, unavené zaprášené  procesí  s  bolavýma  nohama  a zpocenými  tvářemi,  v čele s nadporučíkem, jemuž znechucenost koukala z očí. Věděli, co  je zač, hned jak  přebíral velení. Jenom na ně pohlédl a už mu to četli z očí, přestože byli unavení a  žízniví, žízniví. ,Hovno,'  říkal  jeho  pohled, ,nic než hovno, ale nedá se nic  dělat.' A pak pravil jeho hlas, se zdůrazňovanou lhostejností,  zhrdaje všemi běžnými povely:  „Jde se."

   Stanuli teď mezi polozvadlými stromy u  špinavé školy. Nad černými páchnoucími loužemi se hemžily bzučící mouchy. Jako by  tam ty louže stály už celé měsíce, mezi hrubou dlažbou a záchodem počmáraným křídou,  z něhož to příšerně  páchlo, ostře a čpavě.

   „Stát," řekl nadporučík a vešel do budovy. Měl elegantní a zároveň malátnou chůzi  člověka, který je skrz  naskrz naplněn  znechucením.

   Teď už nemusili  utvořit čtverhran a kapitán,  který šel kolem nich, ani nepřiložil ruku  k  čapce; byl bez opasku, mezi  zuby měl stéblo slámy a jeho tlustá  tvář s černým obočím vypadala dobrácky. Pokývl jen, udělal „hm," postavil se  před ně a řekl: „Nemáme moc  času, mládenci. Pošlu sem  roťáka  a  ten vás hned přidělí k rotám." Ale za jeho zdravou tváří viděli už dávno, že opodál stojí plně naložená bojová vozidla  a že za otevřenými  špinavými okny leží bojový výstroj — zelenavé korektní balíky, vedle nich opasky a vše, co k tomu patří: chlebníky, sumky, lopatky a plynové  masky.

   Když šli  dál, bylo jich už jenom osmkrát tři; šli kukuřičnými poli zpátky k ohavným moderním činžákům, zahnuli pak opět zpátky na  východ a dorazili do řídkého lesíka, kde stálo několik vil a kde to vypadalo skoro jako v kolonii umělců: jednopatrové domy s plochými střechami a velkými okny.

   V  zahradách byla lehátka, a když stanuli a obrátili se,  viděli, že slunce už  je nyní za domy, že jeho  nesmírně rudá záře naplňuje celou nebeskou  klenbu červení skoro až příliš jasnou, která vypadá  jako špatně namalovaná krev — a za nimi, na východě, bylo  už  houstnoucí šero a teplo.

   Ve stínu malých  domků seděli vojáci, o kousek dál stály jehlance  pušek; zdálo se,  že je jich deset. Viděli, že vojáci  už mají opasky: přílby u pasů se narudle leskly.

   Nadporučík, který vyšel z jednoho domku, vůbec kolem nich nepřešel. Hned před nimi zůstal stát a viděli, že má jen jeden řád, malý černý řád, vlastně  to  nebyl  vůbec žádný řád, nýbrž jen nic neříkající odznak vyražený z černého plechu; bylo  z něho patrné, že nadporučík prolil za vlast krev. Jeho obličej byl  unavený  a smutný, a když teď na ně pohlédl, podíval se  napřed na jejich řády, pak na jejich tváře a řekl: „Dobrá,"  a po  krátké odmlce s pohledem na hodinky: „Jste unaveni, vím, ale nemohu si pomoci — za  čtvrt hodiny musíme vyrazit."

       Pak pohlédl na  poddůstojníka,  který stál vedle něho, a řekl: „Nemá smysl zapisovat personálie — stačí sebrat vojenské knížky a vzít ]o s sebou s trénem. Rychle lidi rozdělit, aby se  mohli ještě napit. Naplňte si také polní láhve!" zvolal na osmkrát tři muže.

   Poddůstojník vedle  něho vypadal  podrážděně  a nafoukaně. Měl  čtyřikrát víc  řádů  než  nadporučík a kývl teď a vyštěkl: „Honem, odevzdat vojenské knížky!"

   Položil tu hromádku na rozviklaný  zahradní stolek a začal je rozdělovat,  a zatímco je počítal a  přiděloval, všichni si myslili totéž: cesta byla únavná, k blití, ale nebylo to nic vážného. Ani generál a plukovník, ani kapitán, ba ani nadporučík na nich nemohli nic chtít, byli daleko pryč. Ale těmhletěm,  těm  patřili: tomuto šlachovitému poddůstojníkovi, který přiložil ruku k čapce a srazil kufry, jak se to dělalo kdysi před čtyřmi lety, nebo tomu hulvátskému šikovateli, který k nim  teď zezadu  přistoupil, zahodil cigaretu a urovnával si opasek. Těmhletěm patřili, dokud  nebudou zajati  nebo dokud nebudou někde ležet, zraněni — nebo mrtvi...