Ivan Olbracht - VOJENSKÉ DENÍKY

...Vojna  jest při vší  námaze  jedinou  zahálkou. Někdy  sice hodně  namáhavou zahálkou, ale zahálkou přece.  Potí-li se člověk nebo mrzne, neznamená to ještě,  že pracuje,  a  je-li nucen  stráviti  denně 21 hodin ve službě, neznamená to, že jest také 21 hodin  zaměstnán.  Za normálních poměrů netrvají cvičení více než 9 hodin denně, voják nesmí ležeti na svém „kavalci" déle  než 7 hodin, mytí, čištění, metení,  správky a jídlo také nezaberou více než 2 hodiny, a tak každému vojáku zbývají denně nejméně  tři hodiny času, s  nímž naprosto neví, co by si počal, a nemá-li náhodou děvče, k němuž by šel, nebo peněz, aby šel do hospody, šest. K tomu přistupují dny, které stráví voják ve službě na kasární stráži nebo u pracháren a  kdy po čtyřiadvacet hodin nesmí opustiti  dvacet čtverečních  metrů plochy strážnice, nekonečně dlouhé týdny  kasárenského  vězení  a arestů, dny  dešťů  a sněhulic, kdy se vůbec ven nechodí a kdy se 9 hodin zaměstnání scvrkne na  dvě  hodiny nudné  „školy".  Co s časem? Voják zleniví,  musí  zlenivět, ví to a některý  se toho  i bojí, vždyť přece ani ony únavné  pochody a povalování se s puškou v ruce někde na mezi nebo na kraji lesa nejsou vlastně prací. Vyhnali  nás jedno odpoledne, asi  dvě stě mužů z  různých kompanií,  na  cvičiště, abychom zahrabávali  příkopy a opevnění, která tam včera  jiní vojáci vystavěli. Stopadesát lopat;  padesát krumpáčů! Čtyři hodiny jsme tam byli!  „Na vojně  se všecko  markýruje," říkával vždycky jeden starý svobodník, který to  nemohl dál přivést. Práce také! Ať mne můj pan  hejtman dá zastřelit, když jsme nadělali víc  práce, než pět poctivých nádeníků  za půl dne! Ale zdá se mi, že jsem byl  z oněch dvou set přece nejlínější, a bylo-li na ostatních lopatách  s takovou důkladností zvedaných a s  námahou tak báječně „markýrovanou" hlíny sotva s půl  čepice, bylo na  moji zrovna za tak,  co by se krabička  od sirek  naplnila.  

Na „práci"  mého  oddílu dozíral rezervní desátník, starý člověk.  Přistoupil ke  mně, položil mi otcovsky ruku na rameno a  řekl velmi laskavě: „Víš, člověče, nemysli, že za ty čtyři neděle chci tu vojnu sežrat, ale říkám ti to jako vlastní táta: Tohle nedělej! To ani nevíš, jak odvykneš práci, věř mi, v civilu  ti to pak  bude chybět, zkusil jsem to  na vlastní kůži."  Přijal jsem napomenutí s povděkem a zcela vážně.

   A  co dělat s časem, kdy ani toho  minima práce není, toho kývání nohama nebo rukama? Opustit rajón setniny  jest zakázáno, lehnout  si na postel  jest zakázáno.  Noviny jsou zakázány. Číst není naprosto možno. Co  s  časem? Pak  kaprál  sekýruje z dlouhé  chvíle  lidi  „mundúrvizitami"  nebo „kvérvizitami", ale  co oni?  Ona ušlechtilá a u všech pluků tradicionelní  zábava, že se mužstvo vysvléklo  do naha,  navěsilo  na sebe tornistry, opasky,  bajonety  a  pušky, a  že jeden z nich, který uměl nejlépe  napodobiti hejtmana, s nimi „držel" raport — se sice místy ještě udržuje, ale není již  tak všeobecná. Vojáci  se baví  jinak.  Z vypálených  patron si dělají píšťalky, z  krabic po doutníkách robí střepem břitvy rámečky  a krabičky, vyřezávají z lepenky a píšou a kreslí si deníky. Skoro  každý  voják má deník, a nemá-li ho, tedy jej dojista začal alespoň psáti, když byl nováčkem...

...

  Osm neděl výcviku jest hrozná doba. To ještě nevymizela vzpomínka na život, na rodiče, na milenku a v nozdrách se ještě cítí vůně rodné půdy.  Nový život, cizí život,  nepřátelský a nenáviděný. Jen rekruti to jsou, kteří ještě  dovedou ve  svém  deníku plakat  nějakou písničkou  opsanou z deníku  kamarádova, výkřikem a prokletím nebo  alespoň slibováním pomsty, která se stejně nikdy neuskuteční. Ubozí rekruti zapomínají, že čas jest mocný  faktor  a také zvyk a že jsou tři léta dlouhá. Všichni bez výjimky kreslí na první list nemožně stínovaný a malovaný náhrobní kříž s nápisem:

„Zde odpočívá květ mého mládí. 1907—1910."

   A zupák, zupák, zupák! To jest jejich nepřítel, to jest jejich kat, okolo toho se točí  celý jejich smutek a zášť, neboť dále jejich rozum nesahá...

---

Výchovný moment  vojny! Vždyť mnozí z nich udělali za tu dobu svobodníky, desátníky i  četaře, stali se platnými spojkami  veliké  organizace,  a ti,  co  nedostali  hvězdičky, povýšili alespoň  do cechu tříletých služebníků —  „starých mazáků",  kteří mají  oproti mladším také  svá práva. Jen mezi mužstvem stejných  ročníků  jest rovnost. Jinak jsou jen podřízení a představení. A kaprál, který byl při jmenování čten  desátý, má právo od jedenáctého žádati na ulici řízný pozdrav dle předpisu. „Pozdrav tě  bůh,  pane kaprál!"

Jsi  sice „pan", leckdy jsi  nás  přivedl do arestu, ale copak se nepamatuješ,  že jsme  stejně přišli  na vojnu  a že jsme společně proplakali noc na jediném kavalci? A možná, velmi možná, že i já tu hvězdičku dostanu. Ty doby jsou dávno  pryč, kdy  jsem dovedl býti  nešťasten neštěstím „bratra" vojáka, kdy jsem  se dovedl zamysliti nad pohádkami, které si  po  čepobití na kavalcích vypravuji a chtěl v nich a v jejich písničkách hledati stokráte více, nežli v nich ve skutečnosti  jest.

        Jakou má cenu lichý  smutek rekrutů a plané slzy vojákovy, zbabělé,  podlé, ponižující slzy rozmazlené ženy? Téhož vojáka,  který si  za deset neděl zvykne, který v noci pláče  a  navečer jest  ochoten probodnouti při muzice každého, kdo by urazil blýsknavého orla na jeho opasku, nebo neuznal povýšenost vojenského stavu nad vším ostatním na světě? Vojáka, který  nikdy nenalézá dosti silných slov proklínání  a jemuž, kdy ještě  poslední  slabika nadávky nepřešla  přes rty,  se při zvuku  jenerálního marše a při spatření plukovního praporu, který přinášejí, náhle zachvějí posvátnou hrůzou kolena, prsa se vypnou v „haptachtu"  a srdce  divoce  zabuší  nadšením a pýchou? ... To jest český voják.  Důstojníci ho nenávidí  a nevěří mu...  To se  mi líbí na důstojnících.

   Český voják zvykl. Zahálka se mu líbí.  Nepočítá  již minuty a vteřiny, ale jeho čas jest rozdělen  na „geldtágy"  vždy pět a  pět dnů, kdy dostane svých třicet krejcarů, za něž se bude v hospodě za bránou hodinu nadýmat a dělat  povyk. Proklíná stále, to stalo se mu již zvykem a denní potřebou, ale svým kletbám již dávno nevěří.  Píše svým milenkám  a rodičům neupřímná psaní o touze po domově a lásce k práCi  a svobodnému životu, ale lže, a pakli tomu v oné chvíli opravdu věří, lže sám sobě. — Ano, opije se, hrozně se opije, až po posledních manévrech odtroubí plukovní trubač kdesi na podzimním strništi třikráte za sebou „abgeblasen" — proč by se neopil, když jej odváděli na vojnu, pil přece také — ale až  přijde  domů, užije  sedmkrát za sebou zlaté svobody, která  spočívá v  tom, že  se smí ožralý vrátit místo v devět hodin až ve čtyři, až uvidí rozdíl mezi panem frajtrem Václavíkem a obyčejným Bohumilem Václavíkem,  až bude druhý den stÁti u kovadliny nebo u pluhu — bos by zase běžel zpět na vojnu, bos a úprkem, z  jednoho koutu království na druhý...  Proklíná? Ano,   proklíná, proč by  ne,  jest to zcela hezké a děvče má radost z jeho kuráže. Počítá? Z dlouhé chvíle dělá člověk leccos  a počítají  se i krásné  chvíle, které mizí...

   Zvykl si.  Systém jest velkolepý, pedagogika tak důmyslná, že není druhé na světě. Jen myslivci  znají ještě cosi podobného.

   Pes cosi udělal, co  neměl, neb snad ani to ne. Zmrská se karabáčem. Mrská se. Nejdříve řve,  pak vyje, pak  kňučí. pak se  připlazí k nohám pána  a  dívá  se tak zoufale a beznadějně. A tu se  mrskne naposled. Pak se křikne:  Opovaž se ještě jednou! A práskne se  karabáčem do vzduchu.  Pes se chvěje.  A pak  se chvíli mlčí. A pak se řekne již mírněji: „Opovaž se!"  A pak: „No, jsi přece hodný  pes. Mám tě rád. Jsi o mnoho  lepší než všichni  ostatní." Pes zdvihá  hlavu a narovnává ohon.  A pak se polaská po hlavě. A tu vyskočí, jme se  radostně výt, skočí pánu do obličeje, líže ho a mrská ohonem, až ho šlehá do lýtek. A  smí-li v této chvíli  přinésti „aport!", jest  jeho štěstí vyvrcholeno... Pes jest nadosmrti myslivcův...  Lovci tak alespoň vypravují  a i já mám zkušenosti.

   To jest ovšem jen přirovnání, které mne v rámci fejetonu napadlo a  které nemá nikterak sloužiti k necti vojenskému stavu. Naopak.

   Voják si zvykl. Jeho požadavky se ztenčily na minimum, jeho revolty vyprchaly.

Vojenský otčenáš

Otče náš, milý pane,

šest krejcarů denně máme,

dej nám  masa větší kousek,

ráno ke  kafi pět housek!

Ach,  milý pane  náš,

kdy nám co  k večeři dáš?

Dobrý pane, ubohý lid tvůj

z hladu si hvízdá: „Kde domov  můj?"

Pane, vyslyš  modlitbu nás vojáků

a zbav nás těch zlých zupáků,

neb oni jsou toho vinni.

Pane, tobě kazí  jenom lidi.

Oni ze všech velkou  radost mají,

když nás do basy na pár lágů dají.

K tomu nám dopomoz,

abychom měli prázdno celou noc. Té prosíme, ať se stane,

vždyť každý z nás holku máme,

ona nezná, co je devět,

my musíme potom sedět

za to sladké milování

třeba patnáct tágů v báni.

To je všecko. Všecky touhy  a  celá bolest...

 Z knihy: Ivan Olbracht - REZERVISTOVY DOPISY