James Jones - TENKÁ ČERVENÁ LINIE

 ...Všichni věděli, že to  Welsh nemá v  hlavě v pořádku. Byl to nefalšovaný blázen. Těch dvanáct let v armádě mu dočista vymylo  mozek. Jestli ho chtěl Welsh za tu  krádež zpérovat, tak proč se zastavil v polovině, proč ho nenahlásil a  pistoli mu nesebral? Každý normální poddůstojník by  to udělal; čili už to  samo o sobě prokazovalo, že je Welsh cvok. Jakmile se dostal k palandě, začal si Doll pistoli hned odepínat, aby se přesvědčil, jestli skutečně je špinavá. Rád by si dokázal, že se Velšan spletl. Ke svému nesmírnému zadostiučinění zjistil, že  je vypulírovaná, jen se leskne.

   Praporčík Welsh zůstal stát  v  uličce se zlomyslným úšklebkem na rtech ještě notnou chvíli poté, co Doll odešel. Neměl k tomu žádný zvláštní důvod, Dolla samotného už  dávno pustil  z hlavy, ale prostě ho to bavilo. Všichni muži v okolí při tom jeho úsměvu značně znejistěli, a to se Welshovi líbilo. Ruce v bok, trochu nahrbená ramena, nohy rozkročené; jednoduše řečeno, zůstal ve zcela stejné pozici, jakou zaujal poté, co od sebe odstrčil Dolla; najednou ho napadlo, že by mohl vyzkoušet, jak dlouho vydrží stát, aniž by pohnul čímkoli kromě očí. Oči, ty si povolil, ovšem kdyby chtěl zvednout ruku, aby se podíval na hodinky, to už by se počítalo jako hnutí. Naštěstí na stěně visely velké námořní hodiny, takže čas mohl sledovat na nich. Nepohnutě jako nějaký zkamenělý žokej šlehal zpod černého valu obočí pohledem hned sem, hned zas tam, a kamkoli jeho zrak dopadl, tam se začali muži celí nesví ošívat, uhýbat očima a rychle si hledat nějakou práci: upravovat si opasek, kontrolovat řemínky na torně, leštit pušku. Welsh je pozoroval s nesmírným pobavením. Sebranka ubožáků, ať se na ně podíváte  z jakékoli stránky. Než tahle válka skončí, bude s největší pravděpodobností většina z nich po smrti,  včetně jeho samotného, a ani jeden nemá v hlavě dost rozumu, aby si to uvědomil. Mno, pár z nich možná ano. Vstupovali do boje na samotném počátku války a nemají naději  se z ní dostat  dřív, než bude u konce, takže alespoň někteří z nich přece musí být schopní pochopit, jak znepokojivě  malé šance na přežití to pro ně  znamená. Podle Welshe si za to  však mohli sami a plně si zasluhovali všechno, čeho se jim mělo dostat. Což samozřejmě platilo i pro něj samotného. Také tento fakt mu  připadal nebývale zábavný.

   Welsh se zatím osobně žádných bojů nezúčastnil. Už dlouhou dobu však žil s muži, kteří v boji byli, a to plně stačilo, aby ztratil veškerou víru v tajemnost lidského soupeření, stejně jako úctu před ním. Naučili ho tomu staří veteráni z první světové války i mladší muži, kteří sloužili u Patnáctého pěšího pluku v Číně, s nimiž po léta sedával u jednoho stolu, opíjel se s nimi a naslouchal jejich melancholickým hrdinským historkám. Sledoval, jak společně s léty a dalšími a dalšími  opileckými flámy ty historky košatí a mohutní, a vyvodil si z toho jeden jediný všeobecně platný závěr: každý válečný veterán je hrdina. Jak je možné, že tolik hrdinů přežilo a tolik nehrdinů padlo, na to si odpovědět nedokázal. Každý válečný veterán byl prostě hrdina. Jestli se vám nechtělo tomu věřit, stačilo se jich zeptat, nebo ještě lépe je opít a neptat se na nic. Neexistuje válečný veterán, který by zároveň nebyl hrdina. Jedno z hlavních rizik, jež profesionální vojáci podstupují, spočívá v tom, že každých dvacet let, přesně jako hodinky, se ta část lidské populace, k níž náležíte - bez ohledu na její politické názory či humanitní ideály -,  nechá zatáhnout do

války, ve které potom vy jako voják patrně budete muset bojovat. Vyvléknout se z tohoto matematicky neúprosného kolotoče je možné snad jedině tak, že se okamžitě po  skončení jedné války  necháte naverbovat a budete doufat, že na tu příští už budete příliš staří; třeba se vám to skutečně vyplní. Jenže k tomu je třeba, abyste dosáhli správného věku v tu správnou dobu, což se povede  jen velmi zřídka. V opačném případě se můžete zachránit snad už jedině tím, že se necháte přidělit k zásobovacím oddílům nebo k podobným složkám. Když se Welsh v roce  1930, přesně uprostřed mezi dvěma válkami, dával ve  věku  dvaceti let odvést, všechno tohle samozřejmě věděl, i přesto však usoudil, že nejlepší bude, když se do toho vrhne rovnou po hlavě. Nechal se tedy zapsat k pěchotě. K žádným zásobovacím oddílům. A u pěchoty také zůstal. Rovněž tato skutečnost mu připadala velmi zábavná.

   Když se nechával odvést, myslel si, jak tím vyzrál na ekonomickou krizi třicátých let, jak přechytračil celý národ,  a dnes, 10. listopadu  1942, za to měl začít platit. I tím se poměrně dobře bavil.

   Welshovi připadalo všechno zábavné. Nebo si přinejmenším namlouval, že mu to tak připadá. Skutečnost, že zůstal u pěchoty, mu přišla rovněž zábavná - a kdy by se ho někdo zeptal, proč se k ní vůbec dával, nejspíš by nebyl schopen uvést jiný důvod, než že mu to prostě v té chvíli připadalo jako zábavný nápad.  Bavil se politikou, bavil se náboženstvím, kde jej obveselovala zejména představa mravní bezúhonnosti a rozličných ideálů; ale ze všeho nejvíc se bavil lidskou poctivostí. Nevěřil a ni, stejně jako nevěřil na žádná podobná planá slova. Když na něj čas od času jeho rozhněvaní přátelé zatlačili a dotazovali se, na co tedy věří, bez rozmýšlení odpovídal, že na „majetek". To obyčejně tazatele rozvzteklilo ještě víc, nicméně kvůli tomu to Welsh neříkal - ačkoli své okolí doháněl k zuřivosti s nemalou oblibou. Jelikož se  narodil v protestantské, snobské rodině, jejíž protestantismus i snobství byly navzdory tomu, že rodina vlastnila mnohé nemovitosti, od základu falešné, měl od maličká možnost pozorovat, jakou  úlohu majetek v životě člověka  hraje, a neviděl nejmenší důvod, proč své názory kvůli  nějakým nedůtklivým milovníkům  humanity měnit. V  konečném důsledku to byl totiž vždycky majetek, co řídilo chod světa. Ať v té či oné  formě, ať nazýván tak či zcela jinak, stál majetek vždycky na prvním místě. O  tom byl Welsh skálopevně přesvědčen...