Jiří Procházka - HVĚZDA ZVANÁ PELYNĚK

     ...Když  jedna  z  táhlých pochodových písniček povstalců dozněla až do  pozic  18.  pěšího  pluku, vzrostla  nervozita jeho vojáků  až  do  zimnična.  Spěšně naskákali do rozhrabaných okopů,  lopatky, kvéry  i kulometné pásy  jim  strachem  a ze samého  spěchu padaly  z rukou. Nebylo  divu, byli  to  samí vyjukaní lemouni,  kteří  si  ještě  nevěděli s vojenským  řemeslem  rady.  Na  tomhle  lidském materiálu  spočíval  tedy v  této chvíli osud  Rakouska-Uherska.  To byla  ona  „jediná naděje"  velitele armádního  sboru  z Litoměřic, generála Maděra.

   On  jediný ještě zachovával  klid.  Stál se svými  důstojníky na velitelském stanovišti a suše konstatoval:

   -  Jsou tu. Už jdou. Ještě pár minut a máme je proti  sobě.

   Hejtman Flibor, velitel osmnáctých, s  čelem  oroseným nervózním potem  a  s dalekohledem u  očí  počítal povstalce, jak se vynořovali nad horizontem:                         

   -  První  cug  . . . Druhý . . . Třetí . . .  Kumpačka . .  . Čtvrtý cug . . . Pátý . .  . šestý . . . Kumpačka. Sedmý cug . .  . osmý . .  .

   Generálmajor Maděr také přiložil svůj dalekohled  k očím. A  tak  tu tedy zařveme, myslel si, takhle pitomě.  Celou válku jsem prošel a ani uniformu jsem si o zákopovou hlínu neumazal. A  teď, před koncem vojny, si  budu muset pro pár mizernejch českejch rebelů  lehnout do bláta, až  to začne. A možná že už z toho bláta nevstanu . . . 

-  Drží pochodový tvar.  To znamená, že o  nás  ještě nevědí.

   Hejtman Flíbor sklonil dalekohled a svým podřízeným důstojníkům a přes ně celému svému útvaru zavelel:

   -  Konec příprav! Bojová pohotovost! Nabít zbraně!  Zalehnout! .  . .  Najednou  se hystericky  rozeřval: Zpět!  Zpět! Zpět!

   Několik vojáků vylétlo totiž ze zákopů a začali utíkat nazpátek jako zajíci.

   Ztratili nervy.

   Flibor se vrhl sám  na jednoho  z nich, který právě  před nimi odskočil  od předprsně, povalil  ho do blátivé hlíny,  rval se s ním jako  pes, tloukl ho  plochou šavlí  do zad  a do hlavy:

   -  Zurück,  du Schweinehund! Zurůck!

   Nakonec ho otřeseného a napůl v bezvědomí  skopl zpět do zákopu.

   Náčelník štábu si dovolil svého generála  upozornit:

   -  Utíkají,  vidíte, říkal jsem vám  to, že si pustí do kalhot, až je uslyší zpívat. . . To nejsou vojáci, to je bahno.

   Generál se  tím nevzrušoval, ani dalekohled,  kterým  pozoroval čáru povstaleckého pluku  na horizontu,  od  očí  neodňal,  jen studeně přikázal:

   -  Zastřelit  každého,  kdo se teď pokusí opustit pozice.

   A komentoval dál to, co viděl v dalekohledu:

   -  Zastavují  se.  Už  nás  asi  zpozorovali.  Shromažďují se kolem  někoho, kdo jim  velí. . . Rozdělují si  směry a úkoly. Budou  útočit.  Tak  pozor, teď to začne. Vydržet aspoň  první úder.. . Pak ustoupíme. Ale  musíme  je aspoň  chvíli zdržet! Získat  čas!

   Ten,  kolem  něhož se vzbouřenci na travnatém horizontu soustřeďovali, byl desátník Stanko Vodička.  Vystoupil na dvě bedýnky od granátů,  aby ho  všichni viděli,  a zavolal:

   -  Stát, bratři, stát! Slyšíte mě všichni?

   A z okolních luk, křovisek a  kopců mu  povstalecký pluk odpověděl mohutně a  temně, jako by celá  krajina zahučela:

   -  Slyšíme, pane kaprál!

   -  Tady dole před náma je už Česká  Lípa. Vidíte ji?

   Pluk unaveně, bez nadšení přitakal:

   -  Jo! Fajn! Hurá!

-  V cestě nám však  stojí  osmnáctý pěší pluk. A já vás teď chci o něco poprosit,  bratři. Slyšíte mě?

   -  Slyšíme, pane kaprál!

   Musel jsem se dost namáhat, aby  mě slyšeli i  ti nejvzdálenější vojáci .  . .  Měl jsem  vždycky  slabý hlas ... Jenomže víra a  nadšení  pro tu spravedlivou věc  mně dávaly velkou sílu  a pak, i když už  mi hlas  do osípání přeskakoval,  jsem k  nim -  teď je mi líto,  že  asi  nesprávně - mluvil.

   - Já jsem  nesouhlasil, bratři, s tím, když  jste v  Novém Boru stříleli. Bylo to proti té čisté, lidsky krásné myšlence, se kterou jste  šli do vzpoury: Aby byl mír, bratři! Aby už se nezabíjelo!  Tam  v Boru  však stáli proti  nám Němci. Tady před  Českou  Lípou  máme proti  sobě český  osmnáctý pěší  pluk! Jsou  to dělníci a  sedláci, obyčejní dobří  lidé jako my.  Mají dost  vojny jako  my. Chtěli  by  taky  domů do Čech jako my. Proto vás, bratři,  úpěnlivě prosím: neposkvrňte velkou  věc, kterou jste udělali, ani jedinou kapkou nevinné české krve.  Projděme pokojně, v míru jejich pozicemi a městem. Na naší straně je pravda a právo, oni to vědí, pochopí nás a přidají se  k nám.  Proto nikdo z  vás už nesmí střílet, slyšíte?

   Kopce,  stráně a lesy mu temně odpověděly:

   - Slyšíme,  pane kaprál.

   Vodička však  s úzkostlivou pedantérií ještě  jednou zopakoval své  příkazy:

   - Tedy hlavně nestřílet, bratři. Jenom neprolít krev. Jenom ne zbraně!

   Zaražené  ticho. Nerozuměli mu. Bylo to pro ně přece  jen příliš složité.  Proti  nim  byla frontová, zbraněmi  naježená linie - a oni neměli zbraní použít?

   Werner náhle vyběhl před Vodičku a skoro s  nábožným  zanícením přeložil jeho patetická slova do  normální  lidské řeči:

   - Von  má  pravdu, kluci. Pryč s kvérama. Dolů s vojnou. Pryč s kvérama.

   A zahodil svoji pušku.

   Bylo to tak překvapivé, že  lidé na  okamžik strnuli. Pak jim to však došlo a nadšeně se rozběsnili: 

- Hurááá! Dolů s vojnou.  Pryč s kvérama.  Ať  žije mír. Hurrrááa!

         Zahazovali zbraně, poslední  zbytky  té proklaté vojny, toho, co je tížilo na ramenou i na duši, toho, co je pořád ještě táhlo do houfu a nutilo  držet krok.  Jen někteří z  nich ještě chvíli  váhali, ale postupně  i oni podlehli a  zahodili. Májové louky, škarpy a příkopy  se  plnily odhozenými  zbraněmi.  Všem  se ulevilo:  od této chvíle  jsou přece  bezbranní civilisté, mírumilovní  lidé s holýma rukama  a proti těm se nestřílí.  I Emil Červenka nakonec  svou pušku zahodil.  Najednou si řekl,  že měl vlastně  Jirka Kovařík pravdu. S kvérem je to  vzpoura, bez kvéru jen zběhnutí.

        Vodičku  tohle překvapilo, zaskočilo, takhle radikální obrat ani  nečekal.  Byl upřímně dojat, zmateně, rozechvěle  chraptěl:

        - Bratři . . . děkuji vám . . .  bratři. . .

        Pak vytáhl  z  pochvy svoji  velitelskou  šavli,  zdvihl  ji vysoko  nad  hlavu a mrštil  jí   prudce  do  šípkových  keřů  na okraji cesty.

        Vojáci za ním zařičeli nadšením.

        - Hurrááá...

        Werner  přiskočil, utrhl v příkopě hrst pampelišek. Podával je Vodičkovi jako  výraz svého poděkování za to, co udělal.

        Vodička  si chudičkou kytičku strčil s úsměvem do prázdné pochvy po šavli.

        V té chvíli generál na  pozorovatelně  poprvé ztratil svůj vojácký  klid a vykřikl, jako by nevěřil svým očím:

        - Oni odhazují  zbraně. Jsme z toho venku, pánové. A bez ohledu na velitele  pluku, hejtmana Flibora, zavelel sám:

        -  K boji! Zalehnout! Dálka pět set! Zamířit!

        To rumburští vzbouřenci ovšem netušili.

        Dělali celou cestu to, co dělal Vodička. Udělali to  i teď.

        Vrhli se  na bachráčky konvalinek,  pampelišek, pryskyřníků a smolniček. Ozbrojili se květinami, nastrkali si  je za opasky, za své vojenské čapky, vyčepili se jak na májovou veselici. Blouznivec  Werner s očima hořícíma jako svatá  hranice  do toho omámeně křičel:

        - Von ví,  co  chce . . . Určitě se stane zázrak . . . Projdeme, kluci. . . Zázrak . . .

        Vodička  ho vzal kolem ramen, přitáhl si ho k  sobě, aby ho uklidnil a pokojně řekl:

-  Tak pojďme, bratři! Vpřed!

   Kdosi za ním zanotoval - a tentokrát spustili všichni unisono tu jednu jedinou spolu s ním:

   - Proč jsem si ten kvíteček

za čepici dal,

abych na svou panenku

stále vzpomínal...

   Ohromná nálada.

   Za Vodičkou  teď už nešla vojenská jednotka,  šel za ním velký veselý houf  civilistů.  Když  vešli všichni do  palebné čáry  na vrchol  svahu, Vodička  jako  Mesiáš rozevřel  náruč k těm, kteří tu na ně dole v okopech čekali. S velikým zanícením zavolal:

   -  Osmnáctí. . .  Bratři. . . Jdeme domů . . . Pojďte s  námi, bratři ... Je mír ...Mír!

   V  tom okamžiku generál ná pozorovatelně s  gustem zavelel:

   -  Pal!

   Dole pod svahem třeskla salva, zarachotily kulomety. Nebyla  to napoprvé střelba příliš  podařená, zazněla trochu jako psí pšouknutí, ale  přece jen olovo zabíjelo.  Záblesky výstřelů a výbuchy  granátů  se  kolem  Vodičky  a  jeho procesí slily v jakousi divnou, hrůznou svatozář.

   Werner stačil  ještě s nesmírným údivem říct:

   -  Ježíšikriste  . . . mír . . .

   Padl  Vodičkovi  do náruče,  chroptěl, zarýval si  křečovitě prsty do prostřeleného břicha a umíral.

   Emil Červenka  okamžitě zalehl,  teď lezl trávou po  břiše dozadu a jektavě křičel:

   -  Osmnáctí,   nestřílejte.  . .  Blbci,   nestřílejte...  To  jste Češi? Vždyť my nemáme zbraně. . .  Nesmíte  přece zabíjet bezbranný lidi. . . Volové, nestřílejte . . .