John Brophy - NESMRTELNÝ SERŽANT

"Já věřím v kázeň. Ale ne ve vojenskou kázeň. Ta je ukládaná z vnějšku. Pravá kázeň však vychází z nitra člověka. Co vy si o tom myslíte?"

  Spence ho nemínil urazit.

  „Filozoficky by to bylo postaveno bezvadně, jenže na vojně není dost času, aby si to každý filozoficky vyvodil. Vy se na to díváte tímto způsobem, já zase jiným a každý vlastně jinak."

  „Avšak jenom jediný způsob je správný."

   Hele! - pomyslil si Spence. - Člověk pravověrný! Člověk s posláním!  Muž, jenž uzřel veliké světlo! U všech všudy, co je to za sektu či bratrstvo či jak se vlastně jmenuje to, čeho je Cottrell členem?

  „Míníte - křesťanství?" zeptal se ho.

  „Ne tak docela. Je v něm hodně pravdy," připustil Cottrell s nepopsatelným výrazem v zarostlé, bledé, špinavé a nervositou se škubající tváři. „Tolik, co v každém náboženství. Většina z nich se však mýlí v tom, že trvají na potlačování přirozených přání organismu. Duch proti tělu, a to není správné. Každý jednotlivec lidské společnosti jest posvátný," recitoval hlasem naladěným do slavnostní tóniny a Spence tušil, že se tomu naučil nazpamět „a má splnit posvátné určení. V sebezapření a negaci jest ukryto zlo. Život spravedlivého člověka je život toho, kdo svou energii neomezuje falešným studem." Nabubřelé věty rozezvučely v Spencově mysli strunu vzdálených, neurčitých, ale přece jenom povědomých vzpomínek.

  „Kde jste to sebral?" ptal se. „To je citát, že?"

  Cottrell spokojeně přikývl.

  „Podle smyslu bych řekl, že je to Oscar Wilde nebo Nietzsche. Snad  také Samuel Butler. Ale..." Zaváhal, neboť chtěl říci, že nikdo z nich by své myšlenky nevyjadřoval tak uboze.

  V tom okamžiku ho  zavolal k sobě Kelly, který opásán a dopjatý se zase vrátil. Obloha zbledla, hvězdy, jež se ještě s nebe nevytratily, ztratily lesk a šedivé pološero viselo jako závaží nad zvlněným pískem, takže viditelnost byla něco málo přes míli.

  „Dávejte pozor, desátníku. Udělám ještě kázání celému tomuhle hloučku. Ale teď chci říci něco pouze vám. Kdyby se mi něco stalo, vy to povedete dál."

  „Nemalujte čerta na zeď, Kelly.  Kdo jiný to má vydržet, když ne vy. Říká se přece ,staří mazáci neumírají,  ti jenom odkvetou'."

  „Jo, odkvetou. Byl jsem ještě kluk-trubač ve výcviku, když to do mne vtloukali před více než třiceti lety. Ale to byla, hochu, mírová vojančina. Mazáci jako já se dovedou o sebe postarat, ale vždycky jsou tady nějaké kulky, kterým  se nikdo nevyhne. A dostanu-li některou z nich, vy budete odpovědný za vedení a bezpečný návrat téhle hlídky, a to nevypadá na lehkou práci."

  Myšlenky ve  Spencově mysli dostaly bláznivý krouživý impuls, jako by nevěděly kudy kam. Na okamžik se obával, že si Kelly přečte v jeho očích zahanbující pravdu, že si nepřeje, aby jeho  nadřízený padl, nejen proto, že si ho vážil  a měl ho docela rád, ale proto, že nedůvěřoval svým velitelským schopnostem a že dával přednost pohodlnému přijímání rozkazů před jejich vydáváním. Jen chvíli předtím tak tak že neradil té ubohé  hromádce neštěstí Cottrellovi, že hlavou zeď neprorazí a že nemá smyslu stavět jeho vlastní popletenou, po všech koutech sebranou filozofii proti ustrnulým sice, ale osvědčeným vojenským předpisům. To byl jeho recept, jak pohodlně a se ctí přežít válku. Zbavit se vzpomínek na civilní život, individuality, nezávislosti, volnosti a stát se na dobu války dobrým vojákem. Dobrým vojákem byl podle definice ten, kdo vykonával rozkazy ihned, ochotně a přesně. A nyní tady Kelly mluví, jako by každou chvilku mohl být zbaven této pevné opory.

  „Tak či onak," řekl, „ještě nejste bradou vzhůru."

  Seržant se  usmál. „A taky nebudu, dokud se tomu budu moci  vyhnout. Avšak vy jste můj zástupce a musíte znát mé úmysly. Když natáhnu brka, zařídíte se podle mého plánu, anebo si uděláte nějaký lepší."