Konstantin Simonov - ČLOVĚK SE NERODÍ PRO VÁLKU

         ...Rozhovor s  Vadimem v něm znovu rozjitřil všechno, co dávno  pustil  z  hlavy; nebál se vzpomínek, ale válka přinesla jiné starosti. Vzpomínky nezmizely docela, ale uhnízdily  se v tak vzdáleném koutku paměti,  že  neměl čas ani  potřebu  se k nim vracet. Teď se  náhle vynořily, nezbývalo,  než jimi projít  jako  otevřeným polem pod nepřátelskou palbou. A přitom ho netrápil  ani tak vlastní osud jako osud těch, kteří dosud zůstali tam. Na počátku války si myslel: jestli  všichni, kteří se vrátili  odtamtud a šli na frontu, budou  sloužit nezištně a třeba  i za cenu života, prokážou službu těm  zbylým,  co tam ještě zůstali.

   Když  mu pak v dvaačtyřicátém po boji o Grače vzali divizi, trápil se myšlenkou, že mu před tribunálem připomenou  jeho minulost  a že  to odnesou ti,  kteří dodnes touží po jednom: dokázat ve válce za cenu  ran a možná i  smrti,  že byli obětí pomluv a lží.

   Ale čas letěl a nesplnily se  ani jeho naděje, ani  obavy. Divizi mu vzali,  ale  minulost  mu nikdo nepřipomněl ani tenkrát, ani když mu dali novou. Na frontě bojovalo v různých funkcích několik stovek takových  jako  on,  které pustili na svobodu krátce před  začátkem války; mnohé z nich znal  osobně i z  doslechu, někteří  padli, jiní udělali kariéru. Čtyři  veleli armádám, jeden dokonce frontu. Jenže z toho zřejmě nikdo nedělal žádné závěry. V poslední době neslyšel jediné nové jméno.  To znamenalo, že  ti, kteří se vrátili, bojují,  ti ostatní  dosud sedí.

   Jenže těch,  co se vrátili, nebylo tak mnoho.  V sedmatřicátém a osmatřicátém roce nebyl v armádě pluk, divize nebo sbor, kde by  nezatkli velitele, komisaře nebo náčelníka štábu nebo všechny tři. Ti z nich, které nepopravili nebo nepustili, jsou zavřeni dodnes. Jenom v posledním táboře, kde byl Serpilin, byli kromě něho ještě tři důstojníci, kteří by  klidně mohli  velet divizi nebo sboru. Připusťme, že za ta léta vyšli z formy; v tom případě jim nedávejte divizi, ale pluk nebo prapor. Nikdo  z nich netouží po slávě, chtějí se ospravedlnit a třeba umřít v jakékoli  hodnosti a funkci!

   Největší  otřes prožil  Serpilin,  když ho ze samovazby převedli do tábora  a on  poznal, že takových jako on  je spousta.

   Nic nepřiznal a nepodepsal, ale surovost, s jakou na něm přiznání vymáhali, ho utvrdila v přesvědčeni,  že tu skutečně existuje nějaké široce  organizované obludné spiknutí, kde platí heslo „když se kácí  les, létají  třísky", a kde nevěří takovým jako on, protože lidé ještě důvěryhodnější  než on se projevili  jako zrádci. Jinak si to nedovedl vysvětlit. Ale postupně se přesvědčil, že o spiknutí tu nelze mluvit a že lidé zatčení na  základě prokletého paragrafu padesát osm  jsou  stejní jako  on. Někteří vydrželi,  nepřiznali se k ničemu, ale ani ta většina, co se pod nátlakem přiznala, nebyla vinna.

   A tento stav bohužel trvá. Tábory jsou stejně jako dřív plné lidí, ochotných prolít krev za sovětskou zem. Nemohl to vymazat z mysli, ale říci to nahlas znamenalo vynést nad sebou rozsudek.

   V nemocnici na podzim v jedenačtyřicatém, toho nezapomenutelného večera po  přehlídce  na Rudém náměstí, se ho žena  zeptala, jestli ta léta už vymazal  z paměti.

   Odpověděl, že ano. Myslel  to upřímně? Na otázku, jak ji ona  položila  a mínila, odpověděl správně.

   Ano, odešel na frontu a především myslel na  válku a na lidi, s nimiž se společně musí naučit bít fašisty, protože jinak  zahyne armáda i  sovětská  moc. Na to myslel neustále, na minulost  vzpomínal jen zřídka. V tomto smyslu jí tenkrát odpověděl pravdivě a platí to dodnes.

   Ale když  myslel na ty, co zůstali ve vězení, nemohl vymazat z  paměti  ta čtyři léta, nemohl na ně  nemyslet.

   Jak to  všechno vysvětlit ženě?  Byla tak oddána Stalinovi a jen  Stalinovi, tak bezvýhradně věřila, že všechno špatné, co se teď děje, dělá někdo jiný bez jeho vědomí, a byla tak vděčná za to,  že  se jí vrátil  muž, že ho  to trochu zmátlo.  Jak jí má  teď  říci o všem,  co poznal a prožil? Kdyby jí řekl holou pravdu, byla by schopna při své povaze  veřejně protestovat a zničila by  tak  sebe, jeho a  kdoví koho ještě.

   Hned první večer po  jeho  návratu ho požádala, aby napsal soudruhu Stalinovi o poděkoval mu za to, že uznal jeho nevinu a pustil  ho na svobodu. Serpilin  jí tenkrát neodpověděl  a  pochopil, že jeho mlčení  odsoudila jako

nevděk.

   Stalinovi psal  čtyřikrát, dvakrát z vězení a dvakrát z tábora. Připomněl mu, že byli spolu v Caricyně,  zapřísahal se, že není  vinen, a prosil, aby dal rozkaz jeho případ  prošetřit.  Bylo  tedy logické, aby napsal  po  páté, když ho  pustili. Ale  něco mu bránilo děkovat  za sebe  a mlčet o druhých.  Nezbývalo, než spěchat na frontu a dokázat,  co zmůže  člověk, který není ani lepší, ani horší než ti, kteří  tam ještě  zůstali.

   Neřekl tehdy ženě,  co měl na srdci. Jen se mezi  jiným zmínil, že se v táboře sešel s nevinnými  lidmi, jako byl třeba velitel sboru Griňko, jeho bývalý velitel pluku, kterého dobře znala.

   To jméno ji vzrušilo víc než čekal. Od samého začátku nevěřila, že je  Griňko vinen,  a když do  Moskvy přijela jeho žena, vzala  ji Valja k sobě na  byt. Griňkova žena přijela prosit za  svého muže, ale po dvou  měsících čekání a proseb se vrátila na Bajkal a přestala  odpovídat na dopisy. Později se ukázalo, že  ji na zpáteční cestě zatkli.

  „Griňko to dodnes  neví," řekl  tenkrát  Valje.  „A není jediný. Raději na to nemyslet, člověk by došel k nepěkným závěrům..." Zaraženě  mlčela a on se  už o  Griňkovi nikdy nezmínil.

   Zastavil se uprostřed pokoje, zahleděl se na plný popelník a  snažil  se myslet na něco jiného.

   Nešlo  to. Stále měl před očima  Griňka,  jak ho  viděl naposled: chlap jako hora, sedí na skácené borovici, těžce oddychuje, obrovské vyzáblé ruce na nemocných prsou.

   Když je oba —  ještě ve vězení — předvolali k výslechu a konfrontovali s člověkem, který je obvinil ze špionáže, Chytil Griňko židli a rozbil ji chlapovi  o hlavu. Když ho pak vlekli chodbou do cely, křikl na Serpilina: „Napiš to Stalinovi, Fjodore, všecko mu  napiš!"

   Dobře znali jeho povahu, proto  ho nezatkli doma v Zabajkalí, ale na  cestě.  Poslali  ho služebně do  Moskvy a v noci odstavili jeho vagón na slepou kolej. Vyskočil na plošinu s pistolí v ruce a odmítl se  vzdát, dokud ho okamžitě nespojí telefonicky s komisariátem. Vyhověli mu. „Soudruhu komisaři,  chtějí mě zatknout, tuším  v tom zradu.  Mám se bránit, nebo se vzdát?"  „Vzdej  se," uslyšel  v telefonu rozespalý komisařův hlas, „podám o tom hlášení soudruhu Stalinovi, všecko se vysvětlí." Vymáčkl okno vozu, hodil  mauzer  pod  kola  vlaku a vzdal  se. Všecko to  pak vyprávěl Serpilinovi, když  spolu káceli stromy na Kolymě a vzpomínali na dobu, kdy byl Griňko velitelem pluku, Serpilin jeho zástupcem, a kdy  k nim na caricynskou frontu přijel poprvé Stalin, tenkrát ještě jako člen revoluční  vojenské  rady.

   Griňko seděl na povalené sosně a kašlal krev. Odrazili mu plíce,  když ho bitím chtěli přinutit, aby  přiznal, že zradil Stalina. Nepřiznal se, zůstal na živu, poslali ho na lesní práce, ale on byl stále přesvědčen, že se dožije dne, kdy se Stalin dozví pravdu.

   O Griňkovi Serpilin dosud Stalinovi nenapsal. Když dostal řád za úspěch v bojích  u  Moskvy, rozhodl se, že  napíše. Pak mu  vzali divizi a psát nemělo smysl. Nikomu by tím neprospěl.

       Napíšu, až osvobodíme Stalingrad, uzavřel generál své úvahy. To bude nejvhodnější okamžik...