Kurt Vonnegut jr.- JATKA Č. 5

 ...Snažili jsme se tedy Mary přehlížet a vzpomínat na válku. Vytáhl jsem dva panáky kořaly, kterou jsem přinesl. Chvílemi jsme se pochechtávali nebo šklebili, jako bychom se rozpomínali na válečné historky, ale ani jeden z nás si na nic kloudného nevzpomenul. O'Hare se upamatoval na jednoho maníka, který se v Drážďanech, ještě než byly vybombardovány, dostal ke spoustě vína a my ho pak museli odvézt domů na trakaři. To bylo na knihu dost málo. Já jsem si vzpomněl na dva ruské vojáky. Byli šťastní. Kouřili obrovské cigarety, které si balili z novinového papíru.

Tohle byly asi tak všechny naše vzpomínky a Mary stále rámusila. Posléze si přišla do kuchyně pro další cocu. Vytáhla z ledničky novou misku s ledem a třískala s ní o dřez, třebaže už fůra kostek z misky dávno vypadala.

Potom se obrátila ke mně, abych viděl, jak je naštvaná, a že je naštvaná kvůli mně. Mluvila sama se sebou, takže to, co jsem od ní slyšel, byl jen zlomek mnohem delšího rozhovoru.

"Byli jste tenkrát ještě děti!" řekla.

"Cože?" řekl jsem.

"Že jste byli za války ještě děti - jako ty nahoře."

Přikývl jsem, že je to pravda. Šli jsme do války opravdu jako pitomí panici, sotva odrostlí škole.

"Ale takhle o tom jistě nenapíšete, co." Nebyla to otázka. Bylo to obvinění.

"Já - já nevím," řekl jsem.

"Ale já to vím," řekla ona. "Budete předstírat, že jste byli muži a ne děti, a ve filmu vás budou hrát Frank Sinatra s Johnem Waynem nebo někdo jiný z těch úchvatných, válkymilovných starých špinavců. A válka bude vypadat jako něco báječného, a za chvíli budeme mít na krku další a další. A budou v nich bojovat děti, jako jsou ty nahoře."

Tehdy jsem konečně pochopil. Byla to válka, co ji tak štvalo. Nechtěla prostě, aby její děti, ani děti kohokoli jiného Umíraly ve válkách. A myslela si, že knížky a filmy svým dílem válkám nahrávají.

Nechali jsme s O'Harem vzpomínání, přešli jsme do obývacího pokoje a mluvili o jiných věcech. Posedla nás zvědavost, jak to vlastně bylo s opravdovou křížovou výpravou dětí, a O'Hare ji vyhledal v knize, kterou měl v knihovně, Pozoruhodné obecné mýty a šílenství davů od doktora práv Charlese Mackaye. Poprvé byla vydána v Londýně roku 1841.

Mackay měl nízké mínění o všech křížových výpravách. Výprava dětí ho zaujala pouze tím, že to bylo ještě o něco větší svinstvo než těch deset křížových výprav dospělých. O'Hare přečetl nahlas tuhle pěknou pasáž:

Slovutné stránky dějin nás poučují, že křižáci nebyli nic než nevědomci a násilníci, že za jejich pohnutkami stála nezměrné slepá víra, ze značili svou cestu krví a slzami. Romantický výklad oproti tomu vyzdvihuje jejich zbožnost a hrdinství a těmi nejzářnějšími a nejvášnivějšími barvami líčí jejich milosrdenství a velkodušnost, nehynoucí slávu, již si vydobili, a významné služby, které prokázali křesťanství.

A potom O'Hare přečetl tohle: Co tedy obnášel ten slavný výsledek všech těchto bojů? Evropa vynaložila milióny ze svých pokladů a krev dvou miliónů svých lidí; a hrstka svárlivých rytířů si zhruba na sto let podržela vládu nad Palestinou!

Mackay nás informoval, že křížová výprava dětí započala roku 1213, když dva mnichové dostali nápad sebrat v Německu a Francii armádu z dětí a prodat je potom do severní Afriky do otroctví. V domnění, že půjdou do Palestiny, se dobrovolně přihlásilo třicet tisíc dětí. Byly to bezpochyby zanedbané a opuštěné děti, kterými se velká města obvykle hemžila, děti odkojené neřesti a troufalostí, říkal Mackay, schopné všeho.

Papež Inocenc Třetí si také myslel, že jdou do Palestiny, a hluboce ho to vzrušilo. "Tyto děti bdí, zatímco my spíme!" prohlásil.

Většina dětí vyplula z Marseilles a zhruba polovina se jich při ztroskotání lodí utopila. Druhá polovina se dostala do severní Afriky, kde byly děti prodány.

Nedorozuměním došlo k tomu, že se některé děti hlásily k odjezdu v Janově, kde žádné otrokářské lodi nečekaly. Dobří lidé je tam nakrmili, poskytli jim přístřeší a laskavě je vyzpovídali - a pak jim dali trochu peněz a spoustu dobrých rad a poslali je zpátky domů.

"Sláva těm dobrým lidem z Janova," řekla Mary O'Harová...