Luboš Johanis - ŠESTÝ ÚTVAR KIEL

    Když chtěl  někdo  charakterizovat  Scharnewského, řekl o něm, že je jako z gumy. Byl menší, podsaditý, choval se velmi nenápadně. Dojem, že je jako z gumy, vznikl až v okamžiku,  kdy se dal do pohybu.  Zejména když po hlášení zugsführeru Hartmannovi, jež podával vzorně, hlasitě a přesně, se zařazoval na pravý konec řady. Rychlými, drobnými, postupně až miniaturními krůčky se pohyboval vpřed a vzad hledě vlevo, až se naprosto přesně vyrovnal, potom demonstrativně udělal pohov a tím ukončil tuto vzorovou ukázku zařazení. V každém jeho pohybu i gestu byla znát jeho vojenská výchova a  také jeho mrštnost.
    Na první pohled nebyla patrna jeho síla. Ta se projevila jednoho dne, a velmi  překvapivě. V Peutestrasse tehdy veleli  on  a jeho kolega Adams cvičení se stříkačkou. Při tom se dostali  do potyčky s jakýmsi řidičem malého automobilu. Řidič, podle chování patrně nějaký nacistický funkcionář, jim  sprostě  vynadal, že položili  hadici  před jeho vůz. I skutečnost, že si troufl peskovat uniformované muže, nota bene při cvičení, svědčila o tom, že má postavení, v němž si může leccos troufnout. Ještě když nastartoval motor, hrubě nadával. V tom okamžiku na sebe oba grupáci  kývli a beze slova přistoupili k jeho vozu zezadu. Naráz vůz pozvedli. Automobil měl zadní pohon;  řidič šlápl na plyn, stále ještě vyrážeje nadávky, a zjistil, že stojí na místě. Přidal,  a v tom okamžiku oba hasiči auto pustili a automobilista znenadání prudce vystřelil vpřed, až mu hlava poskočila.
    Podnět k  tomuto žertíku dal Scharnewski. Zdeněk si povšiml, že v jeho zdánlivě nepohnutém kulatém  obličeji s klidnýma  šedomodrýma očima  doutnal potlačovaný úsměv.
    Zugsfůhrer Hartmann  rád vkládal do svých  odborných  hasičských přednášek  občas  nějaký  vtip. Byly  to — pokud jim  Zdeněk rozuměl, a to bylo málokdy, slabé vtipy, a Scharnewski  se při  nich neusmál. Zato si  však Zdeněk s  údivem povšiml, že po  každém  Hartmannové vtipu říká si Scharnewski pro sebe něco, co  vypadalo jako rozkaz.
    Když jednou stál Zdeněk vedle Scharnewského, pronesl Hartmann jeden ze svých vtipů.  Byl to vtip krátký, vojensky bodrý a Zdeněk tentokráte Scharnewského zřetelně slyšel.
    »Ein kurzes  militárisches  Lachen!« velel Scharnewski sám sobě a hned uposlechl svého rozkazu:
    »Ha!« zvolal polohlasem, leč vojensky řízně.
    Zdeněk nechtěl věřit svým  uším. Je možné, že tento poddůstojník,  který tak  okázale  vzorně  předvádí  různé cvičné úkony, má v sobě současně schopnost dělat si legraci z vojenského drilu?
    Nedůvěřivě na něj ze strany po očku pohlédl. Cítil, že velitel družstva jeho pohled zaznamenal. Jeho kaučuková tvář zůstala zdánlivě nepohnutá, a přece se jeho oči smály. Scharnewski měl zjevně vyvinutý smysl pro humor,  tak vzácný v této  zemi, kde za nejveselejší věc se pokládalo radostné plnění rozkazů.
    Když někdy Hartmann vyprávěl nějakou bodře veselou příhodu, dával si Scharnewski povel:
    »Ein dreifaches militárisches Lachen! — Ha ha ha.«  Delší anekdota vyžadovala »Ein langes militárisches  Lachen — Haaaaa«.
    Velitel družstva B třetí čety Scharnewski navštěvoval chlapce na světnici i po službě;  podobně  to dělal i velitel družstva Adams, snad to patřilo k velitelským povinnostem. Ale byl tu  rozdíl, jak si toho všichni povšimli. Zatímco u Adamse vyciťovali určitou přezíravost, a jeho návštěvy  byly řídké  a kráké, u Scharnewského se jim naopak zdálo, že k nim má dokonce lepší vztah,  než se odvažuje projevit.
    Jednoho dne,  když  se Scharnewski  vyptával  Vojty a Zdeňka  na poměry v jejich vlasti, pověděli mu o Lidicích a  nacistickém teroru. Nekomentoval  to, ale kýval hlavou se  smutkem a sympatií ve  tváři.
    »Janů, ten povel kě smíchu,« řekl jednou Scharnewski Zdeňkovi na světnici po službě, »ten jsem si nevymyslel. To skutečně byl jeden z povelů ve staré pruské armádě, snad až do první světové války. Já už ho nezažil, ale nemyslete si, v armádě byla za mého vojákování a je dosud strašlivá kázeň. To si možná ani  nedovedete představit! To, jak je to teď tady ve výcvikovém kursu, to je  proti tomu hračka!« Scharnewski  mluvíval  takto  volně jen za nepřítomnosti Adamse  a  jen  ve  velmi  úzkém kruhu,  omezeném na Zdeňka, Vojtu a dalšího jednoho či dva muže.
    »Představte  si, Janů, že vstoupil důstojník do světnice a vytáhl cigaretu. Dejme tomu, že ve světnici bylo dvanáct mužů. Během pěti vteřin musel důstojník mít před tváří dvanáct zapálených zápalek. Chvilku se rozhlížel, kterou si zapálí, a ne aby  někoho napadlo ucuknout, když ho plamínek začal pálit!  Dokud si  důstojník nezapálil, muselo všech dvanáct paží zůstat napřažených. A  běda tomu, čí ruka by nedržela zapálenou zápalku!« Velitel družstva mluvil pomalu a zřetelně,  vybíral pečlivě taková slova, aby Zdeněk rozuměl a mohl překládat.
     »Na všechno byly drakonické tresty.  Ať byl  rozkaz jakýkoliv, bylo nutno  bez  odmlouvání  poslechnout. To ovšem platí dodneška. Neuposlechnutí rozkazu se trestá vězením, někdy i smrtí. To přirozeně zvlášť teď, za války.   Udeřit důstojníka, nebo vůbec jakéhokoliv nadřízeného,  to je zvlášť těžký druh vzpoury, zločin, trestaný nejméně půlrokem pevnosti.«
     Scharnewski  se zamyslel, potom pohlédl na Zdeňka a dodal:
     »Ale já jednou jednoho praštil, a důkladně!«
     Jeho šedomodré oči hleděly někam do minulosti a na rtech se mu objevil spokojený výraz, když začal vyprávět:
     »To jsme měli takového arogantního  četaře. Jednou jsem k večeru právě rozdělával oheň v kamnech na světnici, napolo jsem  klečel a napolo ležel,  rozfoukával jsem hraničku, a vtom ten chlap vešel. Vůbec jsem  ho neviděl ani neslyšel. On se ovšem rozzlobil, že jsem nevolal:  ,,Pozor!46 Zapomněl jsem říct, že jsem byl na světnici  sám. A  tak mě prostě na svou přítomnost  upozornil tím, že mi pěkně podrážkou boty — přišlápl  záda. Nijak jemně!
     Otočil jsem se a uviděl jsem ho. Jak se tak  na mě šklebil, popad mě takovej vztek, že jsem  se otočil a vrazil mu pěstí plnou silou do tý rozšklebený tváře krásnej direkt.
V tom vzteku jsem vůbec nepomyslel na důsledky, který to pro mě bude mít. Letěl pěknej kus a ještě narazil na  stěnu.«
     Scharnewski bezděčně předvedl ten úder a chlapci četaři nijak nezáviděli.
     »Rozbil  si  hlavu o stěnu a jen sípal:  ,,To vás přijde draho. To vás přijde draho."
     Co mě přijde draho? já na to. Vy jste mě přece  nekop. To  byste snad  nikdy neudělal! Vždyť jsem v uniformě. Když jste mě nekop, proč  bych vás praštil? Neměl jsem důvod.
     Pochopil to.  Kopnout mě  moh, jen kdybych  byl v podvlékačkách. Jinak by to byla urážka německé uniformy.  Samozřejmě,  můj trest  za vzpouru by  byl nepoměrně vyšší. Ale on si byl vědom, že by mu to  také neprošlo. Nestěžoval si.  A  od té doby se  mnou  jednal  mnohem zdvořileji. Někdy je dobře míněná rána na místě. Je v tom vlastně poučení,« dodal Scharnewski a mrkl na Zdeňka.
    Po celodenním cvičení bývaly vejšplechty na světnici po večerce dosti krátké. Padla sem tam nějaká anekdůtka, připomínka  veselé epizody z průběhu dne, nějaká vzpomínka,  erotický zážitek, žertovná špička jednoho  proti druhému, ale jeden po druhém zíval a rychle usínal.
    Zdeněk  se toho dne  hovoru neúčastnil. Přemýšlel o Scharnewském. Zdálo se mu, že velitel družstva by mu rád řekl něco více  než své vzpomínky.
    Snad se časem ukáže, co to je. Ospale ještě přemýšlel, jak by přeložil pruské rozkazy. S námahou na chvilku přemohl doléhajícího boha spánku a hlasitě si ověřil, jak
by povely vyzněly  v češtině.
    »Krátký vojácký checht, ha!« zvolal.
    Všichni zmlkli. Zaujat svou snahou, Zdeněk pokračoval:
    »Dlouhý vojácký checht, háá!«
    Po chvilce dokončil:
    »Trojité vojácké zasmání, ha, ha, ha!« Dělal jsem, co jsem moh, prolétlo mu ještě hlavou, než ho bůh  spánku přemohl, ale jako v němčině to nevyzní, to je marný . . .
    Pojednou se ozvalo z jedné rohové postele úzkostlivé:
    »Já to věděl, že se z toho  všeho honění a nebezpečí někdo pomate. A co nás všechno eště čeká, chlapci! Kdo to vlastně byl,  chlapci,  a co s ním uděláme? Musíme to asi
hlásit!«
    Otázku vznesl Hirt,  bývalý obchodníček odněkud od Domažlic, asi sedmatřicetiletý, který stále nabádal k opatrnosti  a žil ve strachu, co chlapci zase vyvedou. Byl to dobrák, ale  odvahu po Psohlavcích nepodědil.
    »Ale to  nic,«  uklidňoval ho Emil  Vilner,  »to asi jen někdo mluví ze spaní. Podle hlasu to byl Janů.«
    Ostatní neříkali  nic.  Většinou už spali.