Mac Hyman - HRŮZA PADÁ NA SERŽANTY

    ...No a tak druhej den jsem před inspekcí vypucoval všecko doběla, až na hořejšky, který neměly bejt bílý, a seržant King všecko prošel, prohlížel kavalce, uhlazoval je a vykládal každýmu, jak se má chovat, jak si budou důstojníci počínat a tak. Ta inspekce mu dělala starosti a každýmu znova všecko zvopakoval a proběhlo to přesně tak, jak říkal. Votevřely se dveře, vešel nějakej poručík a kapitán a plukovník a seržant  King zařval ,,'zorr!" a všichni zůstali strnule stát a poručík šmejdil a čmuchal  všude  kolem, a kapitán si prohlíd mužstvo v novejch uniformách,  ale plukovník, ten neztrácel vůbec čas - jen mrknul kolem a šel hned dál, přesně tak, jak to seržant King řek, až přišel k latrínám, kde jsem já stál v pozoru.

   A v životě jsem neviděl nikoho, kdo by se  tak zajímal vo latríny jako von. Byl to  takovej  pohlednej stařík,  šedovlasej, s malým knírkem, a vypadal jako jeden můj  strejda, ale vím, že strejda to nebyl, poněvadž ten, co já vím, jakživ nebyl  vodvedenej, no a ten plukovník šel  rovnou až na konec latrín, rozhlíd se, pokejval hlavou, usmíval se a byl zřejmě moc spokojenej. A já taky, když jsem viděl, jak se tváří a jak z něj seržant King nespouští voči. Ale nechtěl jsem si přivlastnit celou zásluhu sám, a tak když se vracel kolem mě, povídám, „Pane plukovníku, doufám,  že jste spokojenej, jak jsme ty latríny pro vás upravili."

   A když se ke mně votočil a zeptal se, „Co?" řek jsem, „Je to tak

čistý zásluhou seržanta Kinga.  To von na to přišel. Já to jen vypucoval. Říkal, že  v životě neviděl člověka, kterej by měl větší zájem vo latríny než..."

   „Pozor!" zařval kapitán. „Máte stát v pozoru!" a přihnal  se ke mně celej rudej, jako by na mě chtěl skočit.

   Ale já si ho moc nevšímal, protože s ním jsem vůbec nemluvil, a mimoto plukovník  zved ruku, aby kapitán mlčel, a pak se na mě znova zadíval a řek, abych mu to celý vopakoval. Tak jsem to udělal, a tentokrát jsem si na tom dal zvlášť záležet. Vylíčil jsem mu, jak mi seržant King řek, abych to vyčistil proto tak  pěkně, že v životě neviděl člověka, kterej by chodil a strkal hlavu  do každý mísy tak jako plukovník, a ten to zřejmě s uznáním poslouchal, protože

se rozhlíd a zeptal se: „A kterýpak je ten seržant King?"

  A tak jsem na něj ukázal, i když to seržanta Kinga nějak vyvedlo z míry, v obličeji byl docela popelavej, a plukovník šel k němu a něco mu jako povídal. Nerozuměl jsem, co říká, protože na mě začal mluvit kapitán, a vypadalo to, že i ten se začal vo latrínu zajímat. Ptal se, jestli jsem to celý uklidil sám,  a já řek, „Ano, pane, uklízím tady už asi dva tejdny. Jsem stálá latrínová služba."

  „Chcete snad  říct, že jste ještě vůbec nezačal s klasifikačními zkouškami? Jste tady dva týdny a ještě jste vůbec nezačal...? Ach, seržante Kingu, přijdte ke mně na slovíčko, až s vámi pan plukovník domluví."

   Tak jsme si stoupli do  houfu,  plukovník a kapitán a poručík a seržant King a já, a pěkně jsme si vo tom popovídali. Chtěli vědět, co dělám,  a já jim vypravoval vo latríně  a vo tom, jak mě tam seržant King nechal  pracovat,  a jak jsem byl zkraje nějakej čas u kuchyňský služby, a jak byl na mě seržant King hodnej a nevobtěžoval  mě  se zkouškama, ale nechal mě  mejt svý  auto a tak,

a pěkně jsme si povídali, akorát seržant King toho moc neřek, jen měl  skloněnou hlavu a červenal se a choval se  hrozně  skromně a vůbec - no a my jsme si povídali a povídali - a nakonec než vodešli, řek kapitán, „Kingu, vy  půjdete s námi a počkáte v kanceláři,  rád bych si  s vámi promluvil," a seržant King se postavil do pozoru a řek, „Rozkaz," a tak to všecko dobře vyšlo. A byli to nejpříjemnější důstojníci, jaký jsem kdy zažil, a taky mě museli  vodněkad znát,  protože  když vodcházeli, kapitán  po  mně  kouk a povídá, „Vy musíte být Stockdale."

   A já řek, „Ano, pane, máte pravdu, ale nevzpomínám  si, že bysme se už někdy potkali..." Ale von už šel pryč, jen se vobrátil na poručíka a řek, „To je ten Stockdale," a poručík na mě kouk a řek, „Aha," a já řek, „Ano, pane, ale nevzpomínám si, že..." Ale to už všichni vodcházeli.

   Jenže u seržanta Kinga člověk jakživ nevěděl, jak mu  kápne do noty, byl dost náladovej, a když se vracel po rozhovoru s kapitánem, vypadal hrozně rozzuřeně. Stál ve svý kanceláři, pomrkával a potřásal hlavou, jako by mu vůbec nedošlo, že tam jsem. „To jste nemusel dělat," řek konečně. „To jste vážně nemusel dělat."

   „Já vím," povídám. „Ale nechápu, proč bych měl shrábnout celou pochvalu sám, když to byl  váš nápad a vůbec. Udělal jste pro mě tolik, a tak jsem vám chtěl trošku pomoct a..."

   Ale von pořád potřásal hlavou a řek, „Jo, a to jste si myslel, že tímhle mi pomůžete..." a nedořek to a mnul si bradu a řek, „Jo, vy asi jo. Já se vůbec nedivím. Ale poslouchejte, teď už mi nemusíte pomáhat, rozumíte? Já to tady docela dobře zvládnu.  Mám čtyři frčky a vlastní jednotku  a nepotřebuju vůbec žádnou pomoc.  Už jste pro  mě udělal dost.  Koukejte, ted byste pro změnu moh  zas pomáhat někomu jinýmu. Koukejte, já znám na velitelství jednoho takovýho drškatýho mizeru se čtyřma frčkama, proč nejdete  pomoct zase jemu? Proč...?" Ale pak mávnul rukou, jako by už vo tom nechtěl dál mluvit, a já mu řek, že bych to udělal, kdyby se mi naskytla příležitost,  ale von  zas mávnul rukou,  votočil se a řek, „Koukejte, Wille, ted na všecko zapomeňte. Ted je hlavní věc, abyste prošel klasifikačníma zkouškama. To ted musíme udělat."

   A pak zas celej zesmutněl. Začal přecházet sem a tam, bylo vidět, že mu to dělá hrozný starosti, a vypadal celej ztrápenej. Tak jsem se  ho snažil trošku  utěšit, řek jsem, že to stejně asi k ničemu není a že si kvůli tomu nemusí dělat takovou hlavu, protože mně se na latríně líbí a stejně bych tam zůstal po celou dobu, co budu na vojně.     

   Ale to se mu taky nelíbilo. Řek,  „Ne, Wille, ne!  Přece byste nechtěl strávit zbytek svý služby tady? Chcete se přece dostat ven a někam to dotáhnout. Kdepak, my vám ted musíme obstarat klasifikaci a  vyexpedovat vás odtud, protože kapitán řek, že jinak byste nám tady zůstal, a... Koukejte, Wille, i kdybychom se měli vykašlat na všecko ostatní,  teď vám musíme  obstarat klasifikaci. To je ted ze všeho nejdůležitější."

   „Víte, já jsem jen myslel na latrínu a na to, že bych vám pomoh, a..."

   Ale von byl tak rozčilenej jako eště nikdy. Řek, „Kdepak! Kdepak! Ani nápad! Kapitán řek..." A  pak to všecko zamotal. Eště několikrát zařval „Kdepak!" a potom „Odvezou vás tisíc mil  odsud!" a plno podobnejch řečí a rozčiloval se pořád víc a víc. Pak se  konečně utahal  a leh si na kavalec a zakryl  si tvář rukama, tak  byl zničenej. A než jsem vodešel, řek jsem,  „No, i když mě pošlou tisíc mil vodsad, možná že se sem  vobčas  stopem nějak dostanu," ale to vůbec  nepomohlo. Von jen zakvílel, tvář pořád přikrytou, a vůbec  mi neodpověděl...