ŘÍKALI SI VOJEVŮDCI Miroslav Honzík)

    Říká se, že když jdou páni konšelé z radnice, jsou vždycky moudřejší. Něco podobného by se dalo říci i o vojevůdcích první světové války. Pročítáme-li pozorně jejich paměti — a snad každý z nich se po válce uchopil pera — brzy vycítíme jeden společný, tu lépe tu hůře utajovaný tón: došlo k nespornému úpadku vojevůdcovského umění. Stratégům se vedení vymklo z rukou, nepostihli změny, kterými se tato válka vyznačovala.
    Lišila se totiž zásadně od všech předcházejících — byla světová, masová. Zasáhla do ní miliónová vojska, rozhodujícím se stal ekonomický potenciál zázemí a úloha diplomacie se změnila. Důležitější než výsledky jednotlivých bitev byla celková politika válčících bloků. Většina vojevůdců viděla pouze situaci na jednom určitém bojišti a to bylo málo. Jak to řekl kdysi Clausewitz? „Vojevůdce musí pozorně sledovat dění ve státě a zároveň si být vědom, co může udělat s prostředky, které má k dispozici."
    Je vůbec sporné, zda válka velmocí, které zavedly všeobecnou branou povinnost, mohla být rozhodnuta na bojištích. Ani nejskvělejší vítězné bitvy — a daly by se za ty čtyři roky spočítat na prstech — nepřivodily vítězný konec války. O výsledku nakonec rozhodla mohutnost lidských a materiálních rezerv. Tato skutečnost dala nakonec za pravdu těm, kteří tvrdili, že nepřítele je třeba opotřebovat, unavit, nechat vykrvácet. Ale k tomu nebylo třeba vojevůdcovského umění. Stačilo pouze dostatečně otrlé svědomí a možnost čerpat ze zázemí další divize, děla, střelivo a konzervy...