MUDr. Xavier Crement - DOST BYLO KOKOTŮ!

    Jako téměř všichni ostatní lidé, i já se po většinu života potýkal s kokoty. Většinu té doby jsem však, jako ostatně většina naší společnosti, lpěl na prastaré představě o kokotismu. Nebyl jsem schopen poznat, že kokoti jsou nemocní lidé, a tudíž jsem se prostoduše domníval, že se jedná o morální vadu, která může být omezená nebo potlačená volním rozhodnutím.

   Až nyní se mi podařilo pochopit skutečnou povahu kokotismu. Jedná se o návyk, který je stejně zhoubný, jako alkoholismus, drogová závislost nebo závislost na skupinové protidrogové terapii.

   Postihuje podstatnou část populace - a přitom většina kokotů ani v nejmenším netuší, že jsou kokoty! Rozhodně tomu tak bylo v mém vlastním případě - než jsem se odhodlal k osobnímu zápasu s trpkou skutečností, že jsem byl normálním kokotem.

   Pro nikoho není snadné, má-li zrakům všech okolo odhalit své osobní chyby a nedostatky. Proto jsem po dlouhý čas váhal s napsáním této knihy a vyhýbal se i rozhovorům o tématech, které ji inspirovaly. Nepřál jsem si, aby se celý svět dověděl, že jsem k nim patřil! Nakonec mě však moje svědomí i mí přátelé a pacienti přesvědčili, že celý svět o mém kokotství už dávno věděl, a že bych, kdybych zveřejnil svůj příběh, mohl mnoha lidem okolo sebe pomoct, pokud bych jim umožnil pochopit fenomén kokotismu a osvětlil cestu k vyléčení. Takto jsem se tedy v nejhlubší pokoře rozhodl sdělit světu příběh svého návykového kokotismu, příběh o namáhavé pouti, jež mě osvobodila z jeho spárů.

   Nyní již dokážu jasně a zřetelně obhlédnout dlouhá léta, kdy jsem byl kokotem. Tak, jak to dokáže jen skutečný kokot, rozumím zármutku, bolesti a námaze zakoušené při léčení. Rozhodně se nejedná o proces, který bych si přál znovu podstoupit. Jakmile se však člověk stane kokotem, nemá na vybranou. Dříve nebo později vám do cesty vkročí sám Život a znemožní vám pokračovat ve stejných kolejích. "Jseš kokot," oznámí vám. Budete zapírat, budete s ním zápasit, vynadátáte mu, začnete na něj řvát, zkopete ho, začnete ho uprošovat, pokusíte se ho ignorovat, proklejete jej. Ale Život před vámi neustoupí. Buďto se před ním pokoříte, nebo pokoří on vás.

   Proto dnes v největší kajícnosti a zármutku přiznávám: Po více než dvacet let jsem byl agresivní výbušný kokot! Moji přátelé a příbuzní trpěli mým kokotismem tolik jako já. V mnoha případech jsem je jednoduše strhl s sebou. Dokonce i pacienti museli snášet moje zaryté hulvátstvím a rozpínavý egoismus. Nyní si uvědomuji, že všechna ta bolest a utrpení nebyly nutné - kdybych jen dříve pochopil plnou pravdu a již v mladším věku nastoupil cestu vedoucí k vyléčení.

   Věřte mi - nikdy není dost brzy ani příliš pozdě, abyste na sobě rozpoznali výmluvné příznaky kokotí existence. Stejně tak není nikdy dost brzy ani příliš pozdě, abyste změnili své zhoubné návyky, které od vás odpudily přátele, narušily vaše obchodní či pracovní vztahy a zraňovaly lidi kolem vás zbytečnými výpady a urážkami.

   Osobně jsem o tom, že jsem kokot, neměl nejmenší potuchy do svých téměř čtyřiceti let. Jako většina kokotů jsem i já byl hrdý na svou silnou osobnost, díky které jsem vždy získal vše, co jsem si umanul. Už na střední škole jsem si prvně uvědomil, že umím dokonale vypnout své svědomí a neutralizovat jakékoli pocity viny. Jako vysokoškolák jsem záhy poznal, že získám, cokoli mě napadne, budu-li spolužákům na kolejích zasahovat do soukromí - tak se mi dařilo přimět lidi, aby dělali přesně to, co jsem po nich chtěl. Jakmile jsem nastoupil do zaměstnání, ještě jsem vybrousil svůj talent pro podlosti a agresivitu.

   Musíte si uvědomit, že jsem všechny tyto vlastnosti pokládal za pozitivní stránky své osobnosti. Během studia medicíny jsem absolvoval hromady psychologických a psychiatrických testů.

   Všechny mě bez výjimky označily za velmi silnou osobnost, disponující "velkou mírou sebedůvěry" a schopnou postarat se o sebe. Získal jsem vysoké hodnocení v síle osobnosti, byl jsem pozitivně orientovaný, samostatný, schopný sebekontroly a sebeposuzování. Jinými slovy, nikdo mě nemohl srazit na kolena, a kdyby se o to přece jen pokusil, oplatil bych mu to všemi prostředky. Byl jsem pyšný, že "to každému spočítám dřív, než se na něco zmůže."

   Tyto charakterové vlastnosti mi dobře sloužily. Stal jsem se úspěšným a prosperujícím lékařem, specialistou v urologii. Oženil jsem se s velmi přitažlivou ženou a měl s ní dvě skvělé děti.

   Kolegové si mě vážili, zastával jsem významné místo v nemocnici a získal dobrou pověst v místní pobočce lékařské společnosti.

   Sousedé ve mně viděli skvělého odborníka disponujícího vlivem i hmotnými statky. Žil jsem si skvěle. Byl jsem spokojený se svými úspěchy a nadšený sám sebou.

   Přesto však v říši MUDr. X. Crementa nebylo všechno v pořádku.

   Občas jsem míval děsivý pocit, že se mě kolegové spíše bojí, než aby si mě vážili - řekl jsem si však, že na tom příliš nezáleží, dokud je v jejich strachu alespoň stín obdivu. Někteří kolegové z nemocnice jakoby přerušovali rozhovor a rychle kráčeli pryč, jakmile jsem se k nim přiblížil, někteří přátelé jakoby nacházeli stále více výmluv, aby se se mnou nemuseli stýkat. Když jsem hovořil na schůzích, někteří lidé otráveně zírali do stropu nebo na podlahu a dávali najevo svou nervozitu. Později se chovali, jako by z mé řeči neslyšeli jediné slovo. Já byl samozřejmě přesvědčen, že to je jejich chyba. Pravděpodobně je trápily jejich osobní problémy.

   Jednoho dne manželka uspořádala večírek k oslavě mých narozenin.

   Mělo jít o překvapení, ale mě nejvíc překvapilo, že se dostavilo jen šest lidí, z nichž tři byli má choť a mé dvě děti. Usoudil jsem ale, že mi přátelé pravděpodobně závidí mé zářné úspěchy.

   Řekl jsem si, že je mrzuté, když se ode mne odtahují kvůli čemusi tak smutnému, jako je jejich vlastní méněcennost a nedostatečnost, připisoval jsem to však lidské povaze. Jako oduševnělý a citlivý člověk - za jakého jsem se pokládal - jsem na jejich společenské lapsy a prohřešky pohlížel s pochopením, uměl jsem odpouštět.

   Pak jsem jednoho dne začal odhalovat sebeklam, ve kterém jsem žil. Můj jediný syn mi po několikahodinové hádce oznámil, že nemíní studovat na vysoké škole; rozhodl se vstoupit k Válečnému námořnictvu. Můj jediný syn se mi vzepřel! Nechtěl jsem tomu věřit! Po dvacet let se mým přáním nepostavil nikdo a poslední týpek, který se kdysi dávno odvážil, toho pak ještě dlouho litoval.

   Přál jsem si, aby se z mého syna stal úspěšný odborník po vzoru jeho otce, ale on byl neústupný. To jenom posílilo mé rozhodnutí a já mu vstup do Válečného námořnictva zakázal. Poradil mi, abych na sobě provedl operaci, která by pro urologa nebyla až tak obtížná, ale určitě by nepatřila k nejpříjemnějším, načež doslova vystřelil z domovních dveří. Mé ženě oznámil, že se rozhodl odejít ode mě tak daleko, jak to jen bude možné a svému slovu dostál. Přihlásil se do kosmonautického výcviku.

   Čin mého jediného syna mě dokonale zmátl a ranil. Stísněně jsem se obrátil na manželku a dceru a ptal jsem se jich, co si o tomto náhlém zvratu událostí myslí. Doufal jsem, že mě utvrdí v mém přesvědčení, že jsem byl dobrým otcem, a že to byl můj syn, kdo se zachoval hloupě.

   "Mám toho kluka rád," řekl jsem jim v slzách. "Co jsem mu udělal, že jsem si zasloužil takovou vzpouru?"

   Věřte, že jsem rozhodně nečekal odpověď, které se mi dostalo.

   Nejprve promluvila má dcera. "Jediný člověk, kterého jsi kdy měl rád," řekla mi, "jsi ty sám."

   To mi vyrazilo dech. Konečně jsem se obrátil na manželku, ve které jsem hledal poslední oporu.

   "Má pravdu," potvrdila dceřina slova. "Mám-li být upřímná, naše manželství a náš společný domov se zhroutily nejméně před pěti lety. Přeji si, abys do večera vypadl z domu."

   Tomu, co se stalo, jsem nemohl uvěřit. Během několika málo hodin se celý můj svět rozsypal.

   Po mnoho dní jsem se nad tímto zvratem zamýšlel. V hloubi duše jsem věděl, že jsem v právu - jako jsem, navzdory vášnivým odpůrcům, byl v minulých létech tolikrát. Kdosi mi odcizil moje milované a obrátil je proti mně. Rozhodl jsem se, že jakmile ho odhalím, rozdrtím mu obličej na kaši.

   Předtím jsem se již mnohokrát musel utkat s lidmi, které sjednocoval odpor k mým názorům a mému chování. Pouze nezlomná síla vůle mi pomáhala uchránit si osobní důstojnost a sebeúctu.

   Nakonec jsem tedy dospěl k názoru, že se má momentální situace nijak nelišila od problémů, které jsem překonával v minulosti.

   Podaří-li se mi znovu si vybojovat lásku vlastní rodiny, bude to moje největší vítězství. Jenže vše, co jsem vyzkoušel, abych je znovu získal, zklamalo. Nechtěli se se mnou sejít. Odmítali se mnou mluvit. Byli jsme si čím dál cizejší. Zoufale jsem si začal uvědomovat, že potřebuji odbornou pomoc!

   Sešel jsem se na konzultaci s kolegou - psychiatrem. Vysvětlil jsem mu, co se stalo a ptal se ho, kde se stala chyba. Co se to děje s mou rodinou? Nezbláznili se? Žádal jsem ho, aby mi řekl celou pravdu; jsem silný muž a dokážu se s ní vyrovnat, i kdyby byla jakákoli.

   Můj přítel se odmlčel, potom se na mně zpříma podíval.

   "Nezbláznili se, jsou normální."

   Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil všechny souvislosti. Bylo to na mně příliš silné.

   "Ch-ch-chceš mi snad říct, že jsem se zbláznil já?"

   "Ne, ani ty nejsi blázen. Jsi jenom kokot."

   Následující půlrok se peklu na zemi, či alespoň peklu v urologické ordinaci, podobal víc, než si dovedete představit.

   Litoval jsem sám sebe a pohlížel na sebe jako na oběť neznámých sil - byl jsem nepochopen a přehlížen těmi, které jsem miloval a krutě odmítnut člověkem, u kterého jsem hledal odbornou pomoc.

   Jeden den jsem zuřil, druhý den trpěl zármutkem - nikdy jsem však nebyl šťastný či spokojený. Nedokázal jsem pořádně spát. Celý ten čas jsem prožíval strašlivé vypětí. V každém vyrušení, zdržení nebo komplikaci jsem viděl součást záhadné vendetty proti mé osobě. Nechápu, jak se mnou tenkrát sestřičky z mé ordinace - a, přiznejme si to, i moji pacienti - dokázali vydržet. Stala se ze mě zrůda.

   Konečně jsem si jednoho večera - sám, všemi opuštěn - uvědomil, že jsem ztratil vládu nad svým životem. Také mi došlo, že jsem svůj život vlastně nikdy zcela nezvládal - pouze jsem si to arogantně namlouval. Toto prozření mě jakýmsi způsobem uklidnilo, dokonce jsem usnul klidnějším spánkem než kdykoli v předchozích šesti měsících.

   Druhý den, zatímco jsem prováděl urologické vyšetření, do sebe náhle zapadly chybějící články řetězce. Koukal jsem na ústí pacientovy močové trubice a v tu chvíli mi došlo, že pohlížím do tváře holé pravdě o sobě samém.

    Byl jsem kokot!

Z knihy:   MUDr. Xavier Crement - DOST BYLO KOKOTŮ!