TĚSNĚ VEDLE Nathaniel Fick)

     Po třech letech ve funkci velitele čety jsem byl povýšen do hodnosti kapitána a vybrali mě do funkce velitele základního kurzu průzkumu. Možnosti zařazení k bojovým jednotkám jsou u námořní pěchoty omezené a mé dva absolvované bojové turnusy mě místo okamžitého návratu do Afghánistánu
nebo Iráku předurčovaly do kancelářské funkce. Při nástupu do kurzu OCS v roce 1998 jsem si myslel, že v námořní pěchotě udělám kariéru. Po návratu z Afghánistánu jsem na to ještě pomýšlel, ale po Iráku jsem už věděl, že musím odejít.
   Většina lidí kolem mě se chovala, jako kdyby byl můj odchod do civilu logickým rozhodnutím. Už když jsem přijímal svůj důstojnický úvazek mi přátelé a příbuzní kladli otázky typu: „Naposledy jsme spolu mluvili, když jsi ještě chodil v Dartmouthu do školy, co se s tebou stalo?" Nebo: „Platí ta námořní pěchota dobře?" Dokonce i má dívka považovala za nutné utěšovat mé rodiče, když řekla: „Určitě musíte být velmi zklamaní." Tito lidé si teď mysleli, že jen napravuji svůj předchozí omyl nebo že jsem snad už ukojil svou mladistvou touhu po dobrodružství. Mysleli si, že mě odradily obtíže tohoto zaměstnání — dlouhé pobyty mimo domov, časté přesuny, nízký plat a nebezpečí. Všichni se ale mýlili. Pro mě znamenala ta nepochopitelná čest a pýcha být důstojníkem námořní pěchoty vše a to dokázalo vyvážit veškeré strasti.
   Někteří mí kamarádi ve Sboru námořní pěchoty chápali, že mé rozhodnutí bylo převážně z osobních důvodů. Věděli, že jsem velmi trpěl rozhodnutími v rámci hierarchie velení, kdy si někteří jedinci více vážili naleštěných bot než taktické odpovědnosti svých velitelů. Zjišťovali totiž, že my jsme během pouhých čtyř let toho dokázali více, než dokázaly dosáhnout některé generace námořních pěšáků před námi za dvacet let, a některé to nedokázaly snad nikdy.
    Důvodem mého odchodu ze služby bylo, že se ze mě stal váhavý válečník. Mnoho námořních pěšáků mi připomínalo postavy gladiátorů. Měli tu vlastnost, se kterou si jen zabušili do prsou a vrhali do boje. Vážil jsem si jich, obdivoval je i povzbuzoval, ale já sám jsem nikdy nemohl být jako oni. Dokázal jsem zabít, když se zabíjelo, dokonce mě i ruch boje do sebe vtahoval stejně jako každého. Nedokázal jsem však už udělat podobné rozhodnutí opakovaně, aby mě to dostávalo do stejné situace znovu a znovu během celého mého profesionálního života. Největší vojevůdci námořní pěchoty jsou stejně jako všichni nejvýznamnější válečníci schopní obětovat to, co milují nejvíce — své muže. To je základní zákon války. Dvakrát jsem tomuto zákonu unikl. Nechtěl jsem pokoušet osud potřetí...