O české povaze (Luděk Frýbort)

    Už si pomalu nepřečtu stránku novin, aby na ní nestálo jako vysvětlení rozličných selhání a neschopností: to už je v české povaze. Takoví už my jsme. To je typicky české. Takový či makový je jednou Čech a nedá se s tím nic dělat. Za povšimnutí stojí, že se takto krčívá rameny výhradně nad národními poklesky a nedostatky; nikdo neukáže na úspěch či ctnost řka - ano ano, takoví jsme my Češi. Ne že by samochvála byla vzácnou hudbou na luzích českých, ale národních charakterových rysů se obvykle netýká. Je snad i toto částí české povahy, tohle mávání rukou nad sebou samým? A existuje vůbec nějaká národní povaha? Lze ji ohraničit proti povahám národů jiných, lze ji popsat a zvážit? Nelehký úkol.
    Není žádného schématického obrázku, do nějž by se dali nastrkat všichni příslušníci jednoho národa od Anežky až po Závise. Kolik milionů čítá národ, tolik obsahuje individualit, cpi je jak cpi do škatulek, něco vždycky bude přečnívat. A přesto národní povaha existuje. V Čechách i jinde. Národy se od sebe liší zcela specifickými charakterovými rysy, jako se od sebe liší jazykem a tradicí. Ledaže to nejsou povahové rysy provždy platné a neměnné; neplatí bez výjimky v každý čas a každé situaci.
    Z jednoho dílu je národní charakter souhrnem zkušeností za celou dobu národní existence. Mění se a doplňuje, jak přicházejí nové okolnosti a nové zkušenosti. Staré povahové rysy se časem zastírají a slábnou, ale zcela nezmizí nikdy. Nikdy ze sebe Češi zcela nestřesou třistaletou zkušenost státní bezprávnosti; a stačila čtyři desítiletí ideologického vtloukání, aby se utvořily obranné mechanismy, které českému člověku pomohly překonat to nešťastné období, ale nadlouho asi budou destruktivně ovlivňovat český charakter, než se rozředí a rozmělní natolik, že přestanou škodit.
    Z druhého, většího a podstatnějšího dílu je národní charakter záležitost genetická. Vyřazuj z chovu vždy jen králíky s dlouhýma ušima a za nějaký čas se budou rodit králíci docela bez uší. U lidí a u národů tomu není jinak, ledaže to na rozdíl od králíků trvá déle. Česká společnost prošla během své půldruhatisícileté existence několika na sobě nezávislými procesy, které ji hluboce geneticky ovlivnily a vytvořily podstatnou část české povahy. Všimněme si tří z nich.
    Četl jsem kdesi, že český člověk je povahou chalupník. To naprosto souhlasí. Nejen že česká tradice je tradicí venkovskou, selskou; české pohádky a písničky jsou poetickým výrazem české duše. Městské prostředí se počeštilo až v patnáctém století, a o dvě stě let později se už zase odčeštilo, proto měla městská tradice málo času se rozvinout a zasáhnout podstatněji do tvorby národního charakteru. Dokonce i na vesnickém žebříčku je Čech spíš ten Honza z chaloupky pod lesem než zámožný sedlák se zlatým řetězem na pupku. Není divu. Tři a půl století už ztrácí český chov své králíky s dlouhýma ušima: ztratil šlechtu a značnou část inteligence v době pobělohorské, v jedné vlně za druhou následovala i nadále ztráta vždy stejného výběru, lidí schopných, tvůrčích, myslivých, odcházeli do Saska a do Pruska, do Vídně, na vandr a na zkušenou, z nichž už se nevraceli, do Ameriky ... a nebylo téměř žádného zpětného proudu, který by tu ztrátu nahradil.     Sociální rozvrstvení těch dob sice ještě nebylo rozvrstvením podle nadání a inteligence, zbylo dost prosté bystrosti a hloubavosti v chaloupkách pod lesem, nicméně se česká společnost stále víc zužovala na jedinou, poměrně nízko postavenou vrstvu. A k dovršení všeho přišla emigrační vlna posledních desítiletí. Znovu odcházela především inteligence. Česká emigrace na rozdíl od emigrací jiných byla povýtce emigrací inteligenční; ač nemám po ruce žádnou statistiku, myslím že neprohádám, když v ní odhadnu podíl lidí se středním a vyšším vzděláním na zhruba osmdesát procent.
    Výsledkem toho je český charakter dosti proletářsky obhroublý. Pokud stojí na jedné straně aristokratický gentleman a na druhé plebejec, česká povaha se kloní výrazně k tomu druhému, což, to ještě nemusí být samo o sobě zápor. Jako může být aristokratismus výrazem duševní zjemnělosti a kultivovanosti, může být i samolibým povýšenectvím; rovněž plebejství může na sebe vzít podobu podhorského písmáka i hospodského křupana. Čech v sobě chová plebejství obojího typu; jenomže zatímco písmáctví žije v přemýšlivé tichosti, upozorňuje na sebe náš hulvát řevem a neurvalostí.
    Čech má velice vyvinutý smysl pro rovnost. Stavovské pocity nadřazenosti se v něm stěží uplatňují, snobství má v Čechách těžký život, ochota podřídit se jakékoli vrchnosti je mizivá; to je zdrojem a východiskem českého demokratismu. Čech je od kosti demokrat, to se mu nedá upřít. Ale je to demokratismus velmi speciální, povýtce český. Má pramálo společného s demokratismem švýcarským či norským, majícím kořeny v sebevědomí ozbrojených svobodných sedláků; ani se nepodobá vytříbeně gentlemanskému demokratismu anglickému. Jiní národové se oslovují »sire«, Čechové »vole«. Český demokrat je vždy v zásadě chalupník, zahlížející se skeptickou nedůvěrou k panskému zámku,s nímž nemá nic společného a od nějž mu není co dobrého očekávat. Kdo by chtěl v Čechách imponovat exkluzivitou, postavením či vybraností, sklidí nejspíš posměch. Český smysl pro rovnost je smysl pro rovnost mezi nízko postavenými, není v něm pranic aristokratického. Zato je v něm, přiznejme si, značná porce závisti. Kdyby nebylo vlastností jiných, kdyby byl Čech ochotnější shlukovat se v běsnící masy, byl by ideálním materiálem pro strůjce sociálních revolucí. Naštěstí Čechovi tato schopnost zcela chybí; posměvačný individualista nebývá dobrým revolucionářem.
    Rovněž české stranictví v dobách demokratických bývá stranictvím štětivým, jen s námahou se držícím v mezích demokratické tolerance. Jeho stěžejním úsilím je ukázat tomu druhému, že je pitoma. Na periferii české demokracie vždy stává poměrně silný šik čistokrevných hulvátů; je absurdní, že je to obvykle periferie pravá. To byli vlajkaři a gajdovci let třicátých, to jsou Sládkovi hoši let devadesátých. Politická podoba hospodského neurvalce v mastných montérkách, mlátícího po patnáctém pivě pěstí do stolu a řvoucího, že jsou všichni lumpi a že by se s tím mělo zatočit. Na pravou stranu politického spektra se dostává tenhle výměšek české duše spíš omylem; není v něm pranic pravicového ve smyslu gentlemanské uvážlivosti a smyslu pro zachování hodnot, jen řev, sláma za ušima a dozelena zsinalá závist.
    O něco starší kořen má česká nebojovnost. Není tu odjakživa; bývali Čechové statní jonáci, nepřátel se nelekali, na množství nehleděli. První staletí české státní existence jsou přehlídkou neuvěřitelně houževnaté bojovnosti, ba sveřeposti; česká knížata od Boleslava po Soběslava se nelekala přesily celé německé říše, české zbraně vítězily u Brůdku, u Chlumu, v zahraničních bitvách nejednou české šiky zvrátily ve zdar boj už ztracený. »Ten válej (válči) s Čechy, ktož nechceš živ býti,« praví k tomu sebevědomě Dalimil. Česká slatečnost občas přerůstala až v barbarskou ničivost; když král Vratislav poslal české sbory na pomoc svému příteli císaři, obdržel zakrátko od císaře prosbu, aby raději své bojovníky zase odvolal. Čechové byli zajisté válečníci neohrožení, leč dělali takovou paseku na území přátelském jako nepřátelském, zeje císařský spojenec raději oželel. Česká udatnost pak nejbohatěji rozkvetla v dobách husitských, patrně znásobená českou hloubavosti a odbojnictvím. O charakteru husitství a táborství si může každý myslet své, jen tu bezpříkladnou udatnost a řvavost nemůže těm Božím bojovníkům nikdo upřít.
    A pak najednou dost. Ještě stačil král Jiří nařezat králi Matyášovi u Vilémova, a to byl asi tak konec české bojovnosti. Čteme-li historii dob jagellonských a předbělohorských, je to sbírka skandálů, naježeného protivnictví, sudičství, hubatosti, osočování i nedůtklivého ohrazování se, jako bychom se octli ve federálním parlamentu roku dvaadevadesátého; ale po bojovnosti se téměř naráz slehla země. Není tak nesnadné zjistit, kam se poděla. Boží bojovníci, kteří najednou za krále Jiříka neměli do čeho píchnout a nic užitečného se dělat také nenaučili, odešli šmahem všichni do cizích služeb. Do Uher l lorních i Dolních, do Prus k řádovým rytířům, do Polska, do Bavor. Po zbytek století pak bratrské roty harašily mečem všude ve střední a východní Evropě, až se vyharašily a zanikly. Byl to velmi radikální zákrok do českého králičího chovu. Rytířem Talafúsem z Ostrova se z něj vytratily bojovnické geny. Ne ovšem docela; v dobách zlých se v Čechách ještě vždy sežene sedm statečných, hloučky legionářů, bojovníků od Tobruku a z britského krá¬lovského letectva.
    Ale bojovat už musí sedm statečných někde za horami; doma v Čechách pro ně není místo. Česká králičí většina se pokaždé boje zalekne, zatáhne své už beztak krátké uši, hbitě si spočítá své síly a prohlásí je za nedostatečné, aby byla nějaká výmluva pro vlastní nestatečnost. Kdežpak je konec Božích bojovníků, nepřátel se nelekajících. Různá na osmičku končící výročí tohoto století jsou toho kormutlivým dokladem. Po luzích českých bývají v ty časy hojně slýchat přísloví hovořící rozšafně o zdi, již hlavou neprorazíš, o tom, že moudřejší ustoupí a že nemáš hasit, co tě nepálí. Dvakrát v posledních desítiletích vstoupila do Čech nepřátelská vojska, aniž se setkala s branným odporem; aspoň jednou se Češi bez muknutí vzdali neméně záhubnému nepříteli vnitřnímu. Kázalo se přitom výmluvně o převaze ducha, jejž nemůže pokořit hrubá síla, a bylo mnoho posměchu na účet útočníka, posměchu, plynoucího z bezradnosti; lze si představit, že Čechové od Brůdku, od Chlumu a Domažlic by dlouho nevymýšleli vtípky, nýbrž by se na nepřítele mocně obořili, na množství nehledíce.
    Ale ani u české většiny nezanikly bojovné geny načisto, jen zakrněly. Z neohrožené řvavosti se stala hašteřivá štětivost, malicherná neústupnost. Nikoli Žižka, nýbrž Švejk je uznávaným obrazem moderního Čecha; nevrhá se do boje, nýbrž se z něj lišácky vyvléká, nefechtuje mečem, nýbrž hubou. Oč méně rádi Češi bojují, o to raději se hádají. Čech miluje stát si mnohomluvně na svém, místo diskuse pěstuje polemiku, místo opozice nevraživé protivnictví.     Bůhví; třeba byla Čechům tahle změna charakteru aspoň v jednom ohledu k prospěchu: kdyby se bývali od Bílé hory až po katastrofy let osmatřicátých a osmašedesátých pokaždé vrhali na nepřítele se zarputilou udatností Božích bojovníků, kdyby místo těch relativně poklidných tří století rakouskosko-habsburských bývalo nastalo období ze všech stran ohrožované samostatnosti, bitva za bitvou, vítězství tam i onde, sláva zbraní českých by se nebe dotýkala, ale národ by postupně vykrvácel.
    Nicméně to neznamená, že smíme ze své současné ochablosti dělat ctnost. České chalupnictví zkřížené se švejkovským ulejváctvím je dědictví věru dosti žalostné. Přemýšlivá hloubka českého ducha je většinou se zdarem zakrývá okolnímu světu, ale sami sobě bychom nic předstírat neměli. Neměli bychom dělat z chytrácké nestatečnosti duchovní nadřazenost. Kde to jen jde, měli bychom prstíčkem hrabat po těch svých sedmi statečných, pěstovat si je a pomalu jimi zase osvěžit povadlé geny své bývalé bojovnosti. Ne k výboji, ne abychom se při každé příležitosti řezali, mazali a mydlili, ale abychom toho byli schopni, když přijdou doby zlé.
    Třetí, původem o něco mladší je české bezbožnictví, či přesněji řečeno náboženský skepticismus. Nelze mluvit přímo o ateismu; ten předpokládá popření čehokoliv, co přesahuje běžné smyslové poznání. Toho je inteligentnější Čech vzdálen, nechávaje si dost prostoru pro zahloubání se do nadsmyslna. Ale to, co mu ze zahloubání vyplyne, nebývá ochoten včleňovat do církevního rámce, podřídit vyšší autoritě. Jeho soukromé úvahy ho také přivádějí spíš k závěrům filozofickým než náboženským. Nebývalo tomu tak vždy; Čechové mívali svou hlubokou víru, své vlastní náboženské přesvědčení, o něž se dokázali i poprat. Ale bylo jim - a zde opravdu nemůžeme najít vlastní vinu, leda vinu politícké nešikovnosti - vzato a nahrazeno náboženským názorem jiným, cizím, importovaným. Vnutit ovšem není totéž co vštípit, takže importovaná víra zůstala jen na povrchu ,i dodnes nezasahuje víc než oněch proslulých deset procent české populace, na něž se katolicismus omezoval v dobách utrakvistických. Předbělohorští katolíci zůstali tím, čím byli, utrakvisté byli usilovnou a důkladně promyšlenou snahou jezuitů i jiných napravovalelů duší přeškoleni v skeptické posměváčky. Prosím katolického čtenáře, aby mi tyto řádky neměl za zlé; nemíním jimi přizvukovat proticírkevním náladám v současných Čechách, nikoli prostým značného primitivismu i obvyklé závisti. Sám mám svůj vlastní náboženský názor, takže jsem dalek toho, abych fandil utrakvismu nebo spílal jezuitům. Chci jen poukázat na poměrnou neúčinnost shora nařízeného přesvědčení.
    Mimo a snad nad tyto tři vysledovatelné složky české povahy je však zde ještě cosi zdaleka nejstaršího a Čechům asi nejvíc k ozdobě sloužícího. Nevím, zda je to základ teké povahy prapůvodní, ze samého počátku národní existence pocházející; spíš je to také iisi záležitost genetická, v průběhu dějin získaná. Píši o ní s rozpaky, protože jednoznačných historických dokladů moje domněnka nemá.
    Mládenci přišedši někdy s praotcem Čechem odkudsi z bažin Bílé Rusi byli asi cháska velmi agresivní, nepoddajně energická a plodům ducha patrně příliš neholdující. Kdyby takoví nebyli, stěží by se asi bývali prosadili proti starším obyvatelům české kotliny, stěží by jim během jakési těžko vymezitelné, ale pravděpodobně nedlouhé doby vnutili svou řeč. S nejvyšší pravděpodobností nenašli svou mlékem a strdím oplývající zemi prázdnou: narazili v ní na germánské válečné tlupy a určitě i na zbytky staršího, keltského osídlení. Je nezodpovězená otázka, za jak dlouho a jakým způsobem Češi svou zaslíbenou zem ovládli a kam se z ní všichni ti Bojové, Markomani, Gepidové i všichni ostatní poděli. Je nepravděpodobné, že by je mládenci praotce Čecha beze zbytku potloukli; byli proti nim nejspíš v menšině, jako už dobyvatelé obvykle bývají. Spíš se s nimi během času smísili. Výsledkem toho smísení se stal rod jazyka sice slovanského, ale způsobu myšlení a konání velice, převelice neslovanského, západního; srovnej Čechy s kterýmkoli jiným slovanským kmenem chceš, liší se od něj převýrazně. Svou nejvlastnější podstatou patří Češi přinejmenším tam, kde jsou; hodili by se dobře i dál na západ, ne však na Balkán nebo do rovin za Bugem a Dněstrem. Je těžko se domnívat, že by toto odlišení nastalo nějakými vnějšími okolnostmi; mnohem pravděpodobněji je to následek smísení genů.
    Je mi proti srsti stálé používání slov jako asi, nejspíš, patrně a jiných takových. Rád bych psal určitěji; pouhé domněnky se snadno rozběhnou do světa fantazie. Ale i domněnky budiž dovoleno vyslovit. Netuším, jaký kus markomanství a jiného germánství přišel Čechům do žil; bude stěží k rozlišení od vlivu pozdějšího němectví. Je mi však nápadné, jak velice keltská je česká povaha. Je-li dnes v Evropě národ nám Čechům charakterově nejpříbuznější, pak to nejsou ani sousední Němci, ani nám kdysi s naivní poezií vnucovaní Jihoslované, ba ani Slováci, nýbrž Irové, tak pravím. Stejní individualističtí buřiči, stejný duch zamyšleně zpěvný, stejně nesvorní hašteřivci, stejný sklon k nevážnosti a ironii, podobná, k cestovatelství a vystěhovalectví pudící těkavost, podobně bujará hravost, zakrývající baladickou hlubinu duše. Stejná vzdorná nechuť být někomu poddaným a stejné nenadání vládnout sám sobě. Ani česká řemeslně-technická zdatnost - snižovaná kupodivu i velmi příbuzným druhem lajdáctví - nebude dědictvím právě slovanským; i zde je možno myslet spíš na Kelty, kteří vytvořili evropskou řemeslnou kulturu všude mimo dosah římské moci.
    Češi ostatně nebudou ve svém keltském ovlivnění sami; je nápadné, oč je z německého sousedství české povaze bližší Bavorák než Sas nebo vůbec Němec severní. I on sídlí na území kdysi keltském a zdědil po svých předchůdcích značnou dávku individualismu, nechuti se někomu přizpůsobovat a smyslu pro selský humor. Liší se tím podstatně od většiny kmenů německého jazyka, snad s výjimkou původně rovněž keltských Švýcarů.
    Je to velmi houževnatá, vlivům času vzdorující složka české povahy. Neubylo jí ani zchalupničením posledních tří set let, ani odlivem bojovných genů, ani zatlačením českobratrského písmáctví do podhorských chaloupek. Jejich působením se zploštil český duch často do podoby proletářského hulvátství; neubylo mu však do podstaty věcí se dobývající zvídavé inteligence, filozofičnosti a hloubavosti. Odvážně se český člověk pouští na neprozkoumané oceány ducha; i ten dnes už pomalu trapný pokus roku osmašedesátého měl v sobě vedle naivity a polovičatosti i značný podíl přemýšlivé opravdovostí. Jejím výrazem je kromě jiného i české čtenářství; Čech čte, má doma knihy, i při poměrném nedostatku za ně nelituje peněz, diskutuje o nich s přáteli, v Praze je dodnes víc knihkupectví nežli stánků s buřty. Každý, kdo pobyl v emigraci, ví dobře, čím se liší česká domácnost od domorodé: stojí v ní mohutná, stálým čtením ohmataná a hojně doplňovaná knihovna.
    Kdo přemýšlí, nemívá sklon chytat se hotových nauk. Občas některou sám vytvoří, ale nerad je přejímá. Socialistické poblouznění velké části české předválečné inteligence bylo záležitostí všesvětově módní, řekl bych, že Vančurovi či Nezvalovi muselo dát v hloubi duše dost přemáhání zapřít v sobě česko-keltskou ironickou skepsi a postavit se ukázněně v proletářský šik. Mašírující řady milicionářů v roce osmačtyřicátém i následné estébáctví a okresní papalášství byly naproti tomu výrazem a smutným dokladem českého křupanství, plného závistné chuti vymalovat to těm nahoře, těm na zámku.
    Nezávislá hloubka ducha i závistivá malodušnost, sedm statečných i Švejk, husita i zbabělý zalezlík, Chelčický i hádavá domovnice, vandrovník s uzlíkem přes rameno na cestě do světa i zápecnický Honza, Komenský i Kondelík, pivní primitiv i hluboce sečtělý zapadlý vlastenec, to všechno se vejde do široké krajiny české duše. Čech o nevalných stránkách své povahy ví a nerad se k nim přiznává; možná že je v tom jeho chyba. Měl by umět rozlišovat, co je individualistická nezávislost a co zásadní odmítání všeho, co řekl kdo jiný; co je výraz demokratického přesvědčení a co chalupnická nevraživost; co odvaha sedmi statečných a co jen hádavost a hašteřivost. To všechno v sobě může rozlišit a od sebe roztřídit, na to všechno má, protože je ducha keltsky hlubokého, analytického. Jenže, to se ví, učinit tak může jen každý sám za sebe; kázáním a vztyčeným ukazovákům se každý správný Čech jenom chechtá.

(HANNOVER, 6.2.1993)   (ČESKÝ DENÍK, 6.8.1993)