PYRHHOVO VÍTĚZSTVÍ (Jindřich Pokorný)

Napoleon zvítězil u Borodina a dorazil do Moskvy. Bylo to však Pyrrhovo vítězství, začátek jeho konce.

(Z dějepisu)

Římské impérium ve svých nejranějších začátcích nebylo větší než náš okres. Z této základny podnikali Římané výpady do sousedství a krok za krokem rozšiřovali své panství. Ještě ve 4. stol. př. n. 1. mělo jejich území rozlohu asi jako pětina Čech a množství různých kmenů na sever a na jih od Říma si žilo po svém. Mezi nimi byly i řecké osady na jižním pobřeží Apeninského poloostrova; brzy však došlo i na ně. Na počátku 3. století Římané vytáhli do boje proti jejich městu Tarentu na patě apeninské boty. (Jenom pro zajímavost uveďme, že tomuto jižnímu cípu dali Řekové jméno Itálie a že se ten název časem stal označením pro celý poloostrov.) Římané zaútočili, ale Tarenťané se nedali a pozvali si na pomoc epirského krále Pyrrha.

A zde se musíme vrátit o několik desetiletí zpět. Jeden z největších starověkých vládců a dobyvatelů, Alexandr Veliký, sjednotil za své vlády Řeky a Mekedonce a jeho říše se prostírala až k Egyptu a Indii. Nicméně hned po jeho smrti roku 323 se rozpadla a na jejím místě vzniklo několik samostatných státních celků. Jedním z nich bylo království epirské. V jeho čele nyní stál král Pyrrhos. Přes své mládí to nebyl panovník jen tak ledajaký. Odvozoval svůj původ přímo od Achillea a bojovností rozhodně nedělal hrdinovi od Tróje hanbu. Jeho dalším vzorem nebyl nikdo menší než Alexandr Veliký: jako on toužil i Pyrrhos stanout v čele velké říše, a to na půdě Itálie, Sicílie a Afriky.

Pyrrhos byl povaha neklidná a dobrodružná a celý život nedělal téměř nic jiného, než že válčil. Jakmile někde začali harašit zbraněmi, musel být při tom. Tarenťané ho pozvali, aby jim přišel na pomoc proti Římanům, a to mu přišlo náramně vhod. I přeplul roku 280 z Řecka do jižní Itálie v čele armády, na tu dobu jistě nemalé. Měl dvacet tisíc pěšáků, tři tisíce jezdců, dva tisíce lučištníků a pět set prakovníků. Zvláštní oddíl jeho armády tvořilo padesát válečných slonů. První bitva s Římany u Hérakleie byla neobyčejně krutá a obě strany v ní bojovaly velmi zarputile. Rozhodli ji nakonec Pyrrhovi sloni: natropili v řadách Římanů takový zmatek, že jejich vůdce konsul Valerius Laevinus se dal na útěk. Počet mrtvých, raněných a zajatých na straně římské byl obrovský, ale Pyrrhovy ztráty nebyly o moc menší. Když Pyrrhos obhlížel po skončeném boji bitevní pole, velmi věcně prý poznamenal: „Ještě jedno takové vítězství a jsme ztraceni." Tato věta se pak stala okřídlenou: užívá ji každý, kdo chce říci, že zvítězil příliš draho, anebo že se jeho výhra rovná porážce.

Vítězný Pyrrhos se po bitvě u Hérakleie musil stáhnout do Tarenta, aby si tam zahojil utržené rány. Vyhrál sice nad Římany ještě jednu bitvu, ale konečné rozhodnutí nepřivodil. A tak velmi rád poskytl sluchu novému volání o pomoc a vypravil se ještě o něco dál přes moře, tentokrát na Sicílii, do řeckých osad ohrožených Kartaginců. Římanům se ovšem velmi hodilo, že protivníkova pozornost byla svedena jinam, a snažili se s Pyrrhem co nejlépe vycházet. Když k nim například přišel jeden jeho sluha s nabídkou, že svého panovníka otráví, vydali zrádce Pyrrhovi. Ten se pak velkoryse odměnil Římanům tím, že jim propustil jejich zajatce bez výkupného. Pyrrhos se po neúspěšném boji na Sicílii vypravil zase do Itálie, ale Římané ho přinutili, aby se vrátil, odkud původně přišel, to jest do Řecka. Dobyvačný vladař si však ani pak nedal pokoj a vedl v jednom kuse války i doma; nakonec se zapletl do stranických bojů v městě Argu. Při pouličních šarvátkách hodila po něm nějaká žena ze střechy cihlou, král spadl z koně a nepřátelští vojáci mu uřízli hlavu.

Z knihy: CO TO JE, KDYŽ SE ŘEKNE...