Stanislav Lem - VZPOMÍNKY IJONA TICHÉHO

Třináctá cesta

(...) Když jsem měl za sebou již šest tisíc svazků a dovedl se orientovat v jejich obsahu stejně dobře jako v obsahu svých kapes, zbývalo na Zavidmo ještě asi osm trilionů kilometrů. Zrovna jsem se pustil do dalšího regálu zaplněného kritikou čistého rozumu, když mi dolehlo k uším energické zaklepání. Zvedl jsem překvapeně hlavu, protože v raketě jsem byl sám a nečekal jsem žádnou návštěvu zvenčí. Klepání bylo pořád důraznější a vzápětí se přidušeně ozvalo volání:
    „Otevřte! Rybície!"
    Rychle jsem odšrouboval příklop a dovnitř vstoupily tři postavy ve skafandrech posypaných mléčným prachem.
    „Aha! Přistihli jsme vodníka při činu!" zvolal první příchozí a druhý dodal:
    „Kde je vaše voda?"
    Než jsem se vzpamatoval z úžasu natolik, abych mohl odpovědět, třetí cosi pošeptal svým druhům, a to je uklidnilo.
    „Odkud přicházíš ?" zeptal se znovu první.
    „Ze Země. A vy — co jste zač?"
    „Jsme svobodná rybície Pinty," zabručel a podal mi dotazník. Sotva jsem nahlédl do rubrik formuláře a uvědomil si, že skafandry příchozích vydávají šplouchavý zvuk při každém pohybu, už jsem byl doma. Vlastní neopatrnosti mám co děkovat, že jsem se příliš přiblížil k blíženeckým planetám Pintě a Pante, jimž — jak radí všechny příručky — je radno se co největším obloukem vyhnout. Bylo však už pozdě chybu napravit. Zatím co jsem dotazník vyplňoval, tři individua ve skafandrech prováděla systematický soupis všech věcí v raketě. Zajásali ve chvíli, když našli konzervu se šprotami v oleji, načež raketu zapečetili a vzali do vleku. Marně jsem se snažil navázat s nimi hovor. Všiml jsem si, že jejich skafandry byly dole zakončeny rozšířenou plochou výpustkou, jako by Pintové měli rybí ocas místo nohou. Vzápětí jsme začali sestupovat na planetu. Celou ji pokrývala voda, patrně značně mělká, neboť z vody vyčnívaly střechy obydlí. Když svlékli Rybité na letišti skafandry, přesvědčil jsem se, že jsou hodně podobni lidem, až na to, že mají končetiny podivně ohnuté a pokroucené. Posadili mne do jakési lodi, ale zvláštní na ní bylo to, že ve dnu měla otvory, takže voda dosahovala až k brlení paluby. S tak hlubokým ponorem jsme jenom zvolna pluli směrem ke středu města. Zeptal jsem se, zda by nebylo rozumnější díry ucpat a také jsem se tázal na jiné věci, ale moji průvodci mi neodpovídali, jenom si má slova pilně zapisovali.
    Obyvatelé planety chodili skloněni, s hlavou ve vodě a co chvíli ji vynořili, aby se mohli nadechnout. Skleněnými stěnami úhledných domků jsem mohl nahlédnout do pokojů naplněných vodou do výše asi jednoho metru. Když se naše plavidlo zastavilo před křižovatkou u budovy s nápisem Hlavní zavodňovací úřad, otevřeným oknem jsem slyšel žbluňkání úředníků. Na náměstí stály protáhlé rybí sochy ověnčené vodními rostlinami. Když se naše loď znovu na chvíli zastavila (panoval tu čilý dopravní ruch) — z útržků hovorů chodců jsem vyrozuměl, že byl zrovna odhalen špión, který se pokoušel „tryfovat špindle".
    Poté jsme vpluli do široké aleje, lemované velkolepými rybími portréty a pestrobarevnými hesly: „Vpřed k vodní svobodě!", „Vodníci, s ploutví na ploutvi udoláme souš!" Řady dalších nápisů jsem už přečíst nestačil. Posléze loď přirazila k obrovskému mrakodrapu. Jeho průčelí okrašlovalo sloupoví a nad vchodem visela zdaleka viditelná smaragdová tabule: Svobodná rybície vodní. Zdviž, která nás vynesla do šestnáctého patra, připomínala akvárium. Byl jsem uveden do kanceláře naplněné vodou, která dosahovala až k desce psacího stolu. Nařídili mi čekat. Stěny místnosti byly vykládány překrásnými smaragdovými šupinami.
    V duchu jsem si chystal jasné odpovědi na otázky, odkud přicházím a kam mám namířeno, však nikdo se mne na to neptal. Vyslýchající Rybita malého vzrůstu, který vstoupil do pracovny, přísně si mě změřil, načež se postavil na špičky, takže měl ústa nad vodní hladinou, a zeptal se:
    „Kdy jsi zahájil tu svou zločinnou činnost? Kolik ti za to dali? Kdo ti při tom pomáhal?"
    Odpověděl jsem, že opravdu nejsem špión, a vysvětlil jsem rovněž okolnosti, které mne na planetu přivedly. Jakmile jsem prohlásil, že jsem se na Pintě octl náhodou, vyslýchající se rozesmál a radil mi, abych si vymyslil něco lepšího. Pak se dal do prohlížení protokolů a každou chvíli na mne vybafl s nějakou otázkou. Nešlo mu to právě snadno, protože musel vždycky vstát a nabrat dech,
přičemž se jednou zakuckal vodou a dlouho kašlal. Později jsem si všiml, že se to Pintijcům stávalo hodně často.
    Rybita mi přátelsky domlouval, abych se ke všemu přiznal, ale když jsem neustále opakoval, že jsem nevinen, náhle se zvedl a ukázal na konzervu se šprotami:
    „A co tedy znamená tohle?" zeptal se.
    „Nic," odpověděl jsem s údivem.
    „To uvidíme. Odvedte toho provokatéra!" zvolal.   
    Tím skončil můj výslech.
    Místnost, do které mě zavřeli, byla naprosto suchá. Přijal jsem to s povděkem, neboť jsem nepříjemně pociťoval vlhkost, která mě neustále obklopovala. Společně se mnou bylo v cele sedm pintijských občanů. Velmi srdečně mě přivítali a jako cizinci mi uvolnili na lavici místo. Od nich jsem se dozvěděl, že šproty nalezené v raketě jsou podle zdejších zákonů hlubokým znevážením nejvznešenějších ideálů a podněcováním ke zločinu. Požadoval jsem na nich podrobnější vysvětlení, ale to mi nemohli, nebo spíše nechtěli poskytnout. Poznal jsem, že jsou jim podobné otázky nepříjemné, a proto jsem zmlkl. Dále jsem se dověděl, že takové věznice jsou jediná suchá místa na celé planetě. Zeptal jsem se, zda Pintijci žijí ve vodě už od nepaměti. Řekli mi, že na planetě dříve bývalo mnohem více té hnusné souše a jenom malou část povrchu pokrývalo moře.
    V té době vládl na planetě Veliký vodník Rybon Ermezineus. V suchárně jsem strávil tři měsíce a osmnáct různých komisí mě vyšetřovalo. Zjišťovaly, jaké obrysy má můj sražený dech na zrcátku, počítaly, kolik se mne steklo kapek po vytažení z vody, zkoušely, jak mi padne rybí ocas. Jiným znalcům jsem musel vypravovat své sny, které okamžitě zhodnocovali a třídili podle příslušných paragrafů trestního zákona. Na podzim bylo popsáno už na osmdesát tři foliantů důkazy o mé vině a věcnými důkazy byly naplněny skříně v kanceláři s ostěním z rybích šupin. Nakonec jsem se doznal ke všemu, co mi bylo kladeno za vinu, zejména k perforaci chondrytů a opakované troubeži ve prospěch Panty. Dodnes nevím, co to mělo znamenat. S přihlédnutím k polehčujícím okolnostem, zejména k mé naprosté nevědomosti o blahodárnosti života pod vodou a k nedalekým jmeninám Velikého vodníka — mi byl vyměřen mírný trest: dva roky svobodného řezbářství, podmínečně na šest měsíců ve vodě. Nato jsem byl propuštěn na svobodu.
    Rozhodl jsem se, že si svůj půlroční pobyt na Pintě zařídím co nejpohodlněji. Když jsem ale nenašel v žádném hotelu volný pokoj, ubytoval jsem se pokoutně u jakési stařeny, která tremolovala hlemýždě, jinými slovy, cvičila je, aby se skládali do obrazců podle předepsaného vzoru o státních svátcích.
    Po opuštění suchárny jsem navštívil hned prvního večera vystoupení pěveckého souboru hlavního města. Byl jsem však notně rozčarován, neboť sbor zpíval pod vodou — žbluňkal.
    Byl jsem svědkem toho, jak rybita konající službu vyvedl nějakého občana, který po zhasnutí světel v hledišti dýchal trubičkou z rákosu. Oficiální hosté zaujali místa v lóžích, naplněných až po okraj vodou a polévali se neustále inkoustem. Nemohl jsem se zbavit divného dojmu, že se jim to asi valně nezamlouvá. Pokusil jsem se od své bytné načerpat nějaké informace, ta mě ale neuznala za vhodná odpovědi. Zeptala se, do jaké výše si přeji mít v pokoji vodu, a když jsem řekl, že napuštěnou vodu vidím rád pouze v koupelně, stiskla rty, pokrčila rameny a odešla, než jsem stačil větu dopovědět.
    Protože jsem Pintijce toužil poznat po všech stránkách, pokusil jsem se vniknout i do jejich kulturního života. Když jsem zavítal na planetu, v tisku zrovna probíhala živá diskuse o žbluňkání. Znalci hájili žbluňkání potichu, kterému prorokovali slibnou budoucnost.
    V podnájmu u mé bytné bydlel také sympatický mladý Pintijec, redaktor rozšířených novin Rybí hlasy. V tisku jsem se mnohdy setkal se zmínkou o baldurech a badubínech a podle souvislosti se dalo soudit, že tu běží o nějaké osoby. Nemohl jsem však přijít na to, co mají oni a Pintijci společného. Když jsem hledal vysvětlení, tázaný se obyčejně potopil hlavou pod vodu, aby žbluňkáním zabránil dalšímu hovoru. Zeptal jsem se na to také redaktora, ale ani ten s tím nechtěl nic mít. U večeře mi pobouřeně sdělil, že se mu přihodilo cosi velmi nemilého. Neopatrně napsal v úvodníku, že je ve vodě mokro, a obával se proto toho nejhoršího. Pokusil jsem se mu zvednout náladu a poznamenal, zda si oni myslí, že je ve vodě sucho. Redaktor sebou škubl a odpověděl, že vůbec nic nechápu. Je třeba se na všechno dívat z rybího hlediska. Poněvadž ryba vlhko necítí, plyne z toho, že ve vodě nemůže být mokro. Po dvou dnech se redaktor už více neobjevil.
    S obzvláštními potížemi jsem se setkával při návštěvě veřejných podniků. Když jsem šel poprvé do divadla, rušil mě neustálý šepot. Domníval jsem se, že přichází od některého ze sousedních diváků a snažil se mu nevěnovat pozornost. Nakonec jsem to však déle nevydržel a odsedí si jinam, leč šepot se ozýval i tam. Když se na jevišti hovořilo o Velkém Rybonovi, tiše se rozlehlo sálem: „Pociťuješ v končetinách slastné chvění." Nato se diváci v celém hledišti začali mírně natřásat. Později jsem se přesvědčil, že ve všech veřejných místnostech jsou umístěny zvláštní našeptávače, které napovídají přítomným patřičné prožitky. Se zvyky a charakterovými vlastnostmi pintijských občanů toužil jsem se seznámit důkladněji, a proto jsem si obstaral větší počet knih z různých oborů. Byly mezi nimi romány, školní čítanky i díla naučná. Dodnes některé z nich mám, například: Malý badubín, Hrůzy souše, Jak ve vodě rybička, Žbluňkání ve dvou a podobně. V universitní knihovně mi doporučili dílo o evoluci přesvědčováním, ale mnoho jsem nepochytil, přečetl jsem si pouze nadmíru obsažný popis badurů
a badubínů.
    Zkusil jsem zeptat se na to bytné, ale ta se se svými hlemýždi uzamkla v kuchyni, a tak jsem šel znovu do knihkupectví a tázal se, kde bych mohl spatřit aspoň jednoho badubína. Po těchto slovech se všichni prodavači vrhli do vody za pultem a několik mladších Pintijců, kteří náhodou byli řítomni, předalo mne rybícii jako provokatéra. Ta mne zavřela znovu do suchárny, kde jsem našel tři ze svých bývalých spoluvězňů. Vysvětlili mi, že zatím na Pintě neexistují ani balduři, ani badubínové. Podle učení o evoluci přesvědčováním mají se průběhem času Pintijci stát těmi ušlechtilými a ve své rybatosti dokonalými tvory. Když jsem se ptal, kdy to bude, přítomní se zachvěli a marně hledali vodu, do které by se mohli vrhnout. Když takto jejich záměr ztroskotal, pravil nejstarší z trojice s nejvíce pokroucenými končetinami:
    „Nu poslyš, vodníku, takové řeči se u nás beztrestně nevedou. Kdyby to slyšela rybície, pořádně by ti zostřila trest."
    Celý zhroucený oddával jsem se chmurným úvahám, z kterých mě vytrhlo až vyprávění mých druhů v neštěstí. Rozmlouvali o tom, čím se kdo z nich provinil, a odhadovali, jaký je za to může stihnout trest. První usnul jednou na pohovce omývané vodou, doušek jí polkl, načež vyskočil na nohy s výkřikem: „Člověk by z toho pošel!" Druhý si hrál s dítětem na koníčka, místo toho, aby je od malička přivykal životu pod vodou. Konečně třetí, ten nejstarší, měl tu smůlu, že žbluňkal způsobem, který nazvala kompetentní místa „potupným a pobuřujícím". Stalo se mu to při přednášce o třech stech vodnících-bohatýrech, kteří zahynuli v soutěži o postavení rekordu co nejdelšího života pod vodou.
    Zanedlouho mě volali k Rybitovi, který mi oznámil, že jsem se opětovně dopustil hanebného přečinu, a proto mi vyměřuje dodatečný trest tři roky svobodného řezbářství. Nazítří jsem spolu s třiceti sedmi Pintijci za známých podmínek — potopen ve vodě až po krk — odplul lodí do řezbářské kolonie. Ta byla daleko za městem a naší prací bylo vyřezávat sochy jakési ryby z třídy sumcovitých. Pokud si vzpomínám, vyrobili jsme asi sto čtyřicet tisíc těchto soch. Ráno jsme pluli do práce za zpěvu písní. Pamatuji si, že jedna začínala takto: „Hoj, svoboda, hoj, svoboda, ta nám sílu k práci dodá." Před večeří, která se musela jíst pod vodou, jsme se vraceli do ubytoven. Každý den chodil lektor proslovit osvětovou přednášku o podvodní svobodě. Kdo chtěl, ten se mohl přihlásit do klubu rozjímačů ploutevnatosti. Jakmile lektor domluvil, pokaždé se ptal, zda někdo z nás neztratil chuť k řezbářství. Nikdo se neozval, tak jsem tedy mlčel rovněž. Našeptávače rozestavené v místnosti začaly nakonec ujišťovat, že u svobodného řezbářství toužíme setrvat co nejdéle a vykonávat je pokud možno pod vodou.
    Jednoho dne jsme zpozorovali, že u vedení tábora se projevují známky neobyčejného vzrušení. Při obědě jsme se dozvěděli, že dnes kolem našich pracovišť propluje sám Velký Rybon, vodník Ermezineus, který putuje na vtělení baldurské matrie. Od samého poledne jsme v očekávání vznešené návštěvy pluli v pozoru. Pršelo a bylo velmi chladno, takže jsme se třásli všichni zimou. Našeptávače, umístěné na plovoucích bojích, ohlašovaly, že se třeseme nadšením. Téměř až do soumraku táhl kolem nás na sedmi stech lodích průvod Velkého Rybona. Byl jsem poměrně blízko, a tak jsem viděl samotného Rybona, který k mému úžasu vůbec nevypadal jako ryba. Byl to docela všední Pintijec se značně prošedivělými skráněmi a hrozně pokroucenými údy. Důstojná vlád¬cova ramena podpíralo osm velmožů, oděných v šupinách ze zlata a purpuru. Když Rybon vynořil hlavu z vody, aby nabral dech, rozkašlal se tak strašně, že mi ho přišlo líto. Na počest zmíněné události jsme vyřezali osm soch sumcovité ryby nad plán.
    O několik neděl později jsem poprvé ucítil v rukou škaredé loupání. Kamarádi mi vysvětlili, že to jsou prostě začátky revmatismu, největší pintijské metly. Není dovoleno říkat, že je to nemoc, nýbrž pouze že jde o příznaky obrany bezideového organismu proti porybění. Teprve nyní jsem pochopil, proč Pintijci mají tak pokroucené údy.
    Každý týden nás vodili do kulturního sálu, kde nám předváděli perspektivy příštího života pod vodou. Zachraňoval jsem se tím, že jsem zavíral oči, neboť se mi dělalo nanic už jen při pouhé zmínce o vodě.
    Můj život tak plynul po celých pět měsíců. Krátce předtím jsem se seznámil se starším mužem, profesorem pintijské university. Stal se svobodným řezbářem, protože prohlásil při jedné přednášce, že sice voda je k životu nutná, ale v jiném smyslu, než se to provádí v denní praxi. Profesor mi vyprávěl o minulosti své země při rozmluvách, které se většinou konaly za noci. Kdysi planetu Pintu soužily horké větry a vědci dokazovali, že by se její povrch mohl proměnit v poušť. Z toho důvodu byl vypracován rozsáhlý zavodňovací projekt. Aby mohl být realizován, byly zřízeny příslušné instituce a kontrolní správy. Ale i potom, když výstavba sítě umělých vodních kanálů a nádrží byla skončena, nepodařilo se kanceláře zlikvidovat. Působily i nadále a Pintu čím dál tím více zavodňovaly. Došlo k tomu — říkal profesor — že to, co jsme chtěli ovládnout my, posléze ovládlo nás. Nikdo se neměl k tomu, aby chybu přiznal, a nakonec se konstatovalo, že všechno je vlastně v nejlepším pořádku.
    Jednoho dne začaly v táboře kolovat pověsti, které nás nesmírně vzrušily. Říkalo se, že se připravují velké změny, a někteří si dovolili dokonce tvrdit, že v obydlích bude sucho a snad se zavede sucho také všeobecně. Vedení tábora neprodleně začalo potírat poraženeckou náladu a zvýšilo plánovanou normu rybích soch. Nicméně tyto pověsti tvrdošíjně dál obíhaly v těch nejfantastičtějších obměnách. Na vlastní uši jsem slyšel někoho říkat, že byl Velký Rybon spatřen s ručníkem.
    Jedné noci dolehl k nám ze správní budovy halas hlučné zábavy. Vyplul jsem na dvůr a spatřil jsem vedoucího tábora a osvětáře vylévat z okna kbelíky vody. Oba si přitom hlasitě zpívali. Hned za svítání se objevil lektor, který připlul v loďce s ucpanými dírami. Oznámil nám, že všechno to, co se dělo dosud, spočívalo vlastně na nedorozumění, že se pracuje na nových, dosavadním nepodobných, opravdu svobodných směrnicích existence, a že se s okamžitou platností  ruší žbluňkání jako   namáhavé, zdraví  škodlivé a zcela zbytečné. Během projevu namočil několikrát nohu do vody, ale pokaždé ji rychle vytáhl a přitom se otřásl hnusem. Posléze dodal, že on sám nikdy vodu neschvaloval a jako málokdo chápal, že z ní nevzejde nic dobrého. Dva dny jsme do práce nechodili. Pak nás poslali zurážet ploutve řezbám již hotovým a místo nich přidělat nohy. Lektor nás začal učit nové písni: „Povznáší to ducha, když je země suchá". Otevřeně se všude říkalo, že každým dnem můžeme čekat čerpadla, která vodu odstraní.
    Avšak když jsme znali již druhou sloku nové písně, byl lektor znenadání odvolán do města, odkud se již nevrátil. Ráno k nám připlul vedoucí — hlava mu sotva čouhala nad vodu — a všem přítomným rozdal nepromokavé noviny. Stálo tam, že se jednou provždy žbluňkání ruší, protože škodí zdraví a nepřispívá k zdárnému rozvoji baldurství. To ovšem neznamená žádný návrat k zhoubné souši — právě naopak. Aby mohly vzniknout předpoklady k růstu badubínů a baldurství na celé planetě, nařizuje se dýchat na vyšší rybí úrovni, výlučně pod vodou, přičemž bude přechod, se zřetelem na veřejné blaho, prováděn po etapách. To znamená, že každý občan musí následujícího dne pobýt pod vodou o něco déle než dne předešlého. Aby se tento přechod občanům usnadnil, výše vody se stanoví jednotně na jedenáct hloubek (délková míra).
    Úroveň vodní hladiny byla večer opravdu natolik zvýšena, že jsem musel spát vestoje. Jelikož našeptávače zaplavila voda, byly přístroje instalovány poněkud výše a nový lektor zahájil s námi cvičení v dýchání pod vodou. Po několika dnech Ermezineus laskavě vyhověl všeobecným žádostem z řad obyvatelstva a vodní hladinu ještě o půl hloubky zvýšil. My všichni jsme chodili už jen po špičkách a za nějakou dobu se osoby menšího vzrůstu někam poztrácely. Poněvadž dýchání pod vodou se nikomu nedařilo, všeobecně se rozšířil zvyk, že každý mírně nadskočil, aby se dostal nad hladinu a nabral dech. Za nějakou dobu to již šlo velmi dobře, třebaže se všichni tvářili, tak jako by to nejen oni sami nedělali, ale ani to druhé dělat neviděli. Tisk přinášel zprávy, jaké ohromné pokroky v podvodním dýchání činí celá země. Zatím k nám přicházely velké transporty osob, které žbluňkaly postaru, a proto se šly věnovat svobodnému řezbářství.
    Celkem vzato, tím vším byla míra mých nesnází již dovršena a rozhodl jsem se svobodného řezbářství zanechat. Po skončení práce jsem se ukryl za podezdívkou nového pomníku — zapomněl jsem se zmínit, že jsme rybám otloukali nohy a ploutve umísťovali zase na původní místo — a když jsem osaměl, odplaval jsem do města. Po té stránce jsem Pintijce značně předčil, neboť proti očekávání neuměli plavat.
    Byl jsem unaven, ale přece jen se mi podařilo doplavat k letišti. Mou raketu hlídali čtyři rybité, ale naštěstí právě v té chvíli nablízku někdo zažbluňkal a strážci se hnali za přestupníkem. Využil jsem toho, strhal jsem pečetě, skočil do rakety a co nejkvapněji jsem odstartoval. Po čtvrthodince letu planeta, na které mi bylo souzeno toho tolik prožít, jako drobná hvězdička blikala v dáli. Ulehl jsem na lůžko a liboval si, že mám hezky sucho (,,,)