Stefan Heym - KŘIŽÁCI NA ZÁPADĚ

      Na posledních týdnech války bylo něco neskutečného. Mužům, kteří prošli celou cestu z Normandie, to připadalo, jako by byli pochodovali nekonečně dlouho  mlhou, tak dlouho, že jim mlha zevšedněla. A nyní se mlha začíná zdvihat. Vidíš půdu a kusy oblohy, stromy a cesty, a všechno je tak neuvěřitelné — ostré obrysy, pevná zem, zelená, vonná tráva. Někdy se zastavíš, zavzpomínáš a říkáš si, že je to poprvé v životě, co vidíš. Nač jsi měl vlastně oči do této chvíle? Vzpomínáš si na pocit,  který jsi měl stále v sobě, v Normandii, ve Falaise, v Liěge, když ses  plížil Huertgenským lesem, když mrazivá lucemburská půda praskala kolem tebe v temnotě ardenské bitvy, když  ses hnal  přes železné traverzy  remagenského

mostu — obsadit nejbližší kopec; a tisíc dalších bylo za ním; a na úpatí jednoho tě to skosí. Teď už nezbývá tolik těch kopců. Můžeš je spočítat na prstech ruky. Blížíš se konci své křižácké výpravy a na konci leží široká, šedivá, kalná řeka, o které většina lidí jakživ neslyšela — Labe. To  je jediná  řeka, kterou naši ženisté nebudou musit přemostit, jediná řeka, kterou nebudeš musit překročit v palbě po rozhoupaných pontonech. Na druhé straně nebudou zakopáni němečtí vojáci. Bude tam spojenec, který také prošel veliký kus cesty. A to bude konec. Těžko si to představit. Ale musíš si na tu myšlenku zvyknout.

      Jestliže tobě to připadalo  neskutečné, pak ještě neskutečnější to připadalo Němcům. Věděli, že  už je po všem, a přece se bránili, aby tato skutečnost pronikla jejich vědomím. Drželi se maximu ironického básníka, kterého před lety pálili, a naplňovali  skutkem jeho prorocký žert: Nic se nestane, co  nechceš, aby se stalo. Donkichotsky se snažili řídit se podle melodramatického  prohlášení svého  Fiihrera, že  bude bojovat, i když ručičky na hodinách budou ukazovat pět minut po dvanácté. Jejich den skončil o půlnoci. Pokoušeli se zadržet nesmiřitelný čas a logiku dějin. Půjdou do boje s narychlo posbíranými zálohami, bojovými skupinami bez organizační jednoty; s velením, nezakotveným dole a bez  spojení nahoře; s podivnou výstrojí a  směšným přísunovým systémem; manévry bez strategie; nevedeni ani myšlenkou na vítězství, ani zoufalstvím z porážky, nýbrž jen iluzí - iluzí, že německá organizace se nemůže zhroutit, a to jen proto, že je německá; že armáda ještě stále existuje, protože německou armádu nelze porazit; že Harcké pohoří je Kavkaz a že mohou ustoupit do neomezeného  Lebensraumu; a celý  ten čas zapomínali na skutečnost, že jsou polapeni v neustále se zužujícím prostoru mezi kladivem a kovadlinou.

       Uprostřed boje se náhle probudili. Někteří se vzdávali zmatení a udivení, očekávajíce, že se s nimi bude jednat jako se zbloudilými dětmi, které se  odvážily do světa,  pro  ně příliš velkého.

       Yates, uchvácený a zároveň odpuzovaný duševním zvratem, k němuž u nich došlo následkem tohoto masového traumatu, mnohé z nich vyslýchal.

      Jeden německý kapitán, který se vzdal s plukem sotva v bojové síle roty, mu řekl: „Nebyli jsme naučeni uznávat porážku."

   „Uznáváte ji ted?"

   Muž  úporně přemýšlel. Jeho  tvář, poznamenaná tím, co prožil v posledních týdnech a dnech, pracovala. „Ne," řekl nakonec. „Stačí mi zavřít jen oči a cítím, že to, jak tu sedím před vámi na plechovce od benzínu v americkém zajateckém táboře, je ošklivý sen."

   „A to ostatní je skutečností?"

   „Ano."

   „Nevidíte," řekl mu Yates se špatně utajovaným rozhořčením, „že ten váš mizerný snový život stojí opravdové životy — většinou sice německé, přec však i naše? Co  odpovíte matce, některé z vašich vlastních německých matek, že její syn zemřel, aby zachránil váš příjemný snový svět?"

   Muž  sebou trhl.  „Co chcete,  Hen Leutnant! Jsem jenom voják."

   „Jen kleiner Mam" poznamenal Yates.

   „Ano, malý člověk," řekl kapitán, udiven, že Yates  zná výraz, kterého on, Němec, používal v skrytu své duše. „Dbaní rozkazů. Ale nebylo tam nikoho, kdo by byl  dal rozkaz k zastavení boje. A tak jsme musili pokračovat."

   Až do konce se Němci  drží rozporu, který vzešel z jejich zvláštní šílené koncepce:  na jedné straně jsou jen malými lidmi, na straně druhé jsou větší  než všichni ostatní.

   Yates se vzdal. Není argumentu proti národní schizofrenii. Jediný argument je v tancích, dělech, letadlech, vojácích, v odvaze a vytrvalosti. Yatesův argument vyhrál válku. Ale choroba  zůstala...