ANTIKOMUNISMUS PŘECE NENÍ ÚCHYLKA (Vladimír Kučera)

Se zájmem jsem čekal, jak se v tomto smyslu popereme s 11. červencem 1960. Na základě komunistického rozhodnutí, že jsme už v socialismu, tehdy proběhlo vyhlášení Československé socialistické republiky a nová ústava zakotvila vedoucí úlohu KSČ. Padesáté výročí debaklu zdravého rozumu tohoto společenství. A ono nic. Nebo příliš tiše. A nad Lipany či Bílou horou pořád někdo fňuká.

Ha - antikomunista! Začenichají i mnozí nekomunisté: hledá hnidy. Ne tak docela. Po socialistické ústavě následoval zákon o III. pětiletce. Brzy skončila fiaskem. Vedoucí úloha komunistů se vskutku osvědčila. Přinesla oficiální diktaturu jedné strany a hospodářský rozvrat. Je antikomunistou ten, kdo to tak nazývá? Když je to pravda? Necítím se antikomunisticky. Vadí mi ale, že toto označení je často po lidech házeno jako nadávka.

Není to zlovolné slovo

Proč by měl být antikomunismus něčím zlovolným? Ty, kdož se k tomu otevřeně hlásí, leckdo považuje za podivíny, ba za lidi s mravní úchylkou či vadou charakteru. Hledí tak na ně občas i ti, jimž zdejší komunistická čtyřicetiletá praxe uškodila. Kdesi stále vrtá prehistorický červíček myšlenky, že idea komunismu je humanistická a vznešená. Že ji kazili jen její uvaděči do praxe. Můj táta citoval svého kantora z reálky, který kázal: komunismus je krásná myšlenka, ale bohužel neuskutečnitelná - potýká se s lidskou povahou, která tomuto velebnému ideálu dosud nedorostla a nikdy nedoroste. Tak se mluvilo v žižkovské škole skoro před sto lety. A sedí v nás dodnes ten vzorový protimluv. Marxističtí klasici chtěli přece revolučně změnit svět dle člověka, skrze člověka a pro člověka. Není-li lidský tvor ustrojen unést majestát ohromující ideje, je myšlenka nanic. A že ji nelze naplnit, dokazuje praxe, nejvyšší kritérium hodnocení (dle tvůrců, zakladatelů a věrozvěstů).

Pokusy uvést v život komunismus či jeho předstupeň „socialismus“ stereotypně končí nesvobodou, kriminály, popravami, ekonomickou stagnací, duchovním marasmem. Možná i proto, že většině komunistických praktiků nešlo o myšlenku; byla pouze mazaným krytím velmocenského imperialismu Sovětského svazu (potažmo Velkoruska). Prognózy, že tato ideologie zvítězí i ve vyspělých západních zemích, o čemž byl Karel Marx přesvědčen, vždyť jeho vztah ke Slovanstvu byl velmi opovržlivý, se nenaplnily. Nebyla dostatečná společenská objednávka, módně řečeno. Či nevznikla revoluční situace, dle marx-leninské hantýrky.

Přesto mnozí hýčkají rostlinku představy, že by se eventuálně… jednou… za příznivých okolností… Okopávají, zalévají, pozorují, nakonec smutně překvapeni, že zase vyrašil maligní nádor. Ale stále plni víry, že vzkvete lék na všechny nemoci lidstva.

Kdo říká, že se mu ty záhonky a skleníky nelíbí, je zván odpudivým antikomunistou. V naší civilizaci lze být antifašistou, antinacistou, antikapitalistou, antikatolíkem, anticyklistou, veškerým anti-, to je přece věc svobodného názoru a práva jej veřejně vyslovovat! Všichni jsme v těchto případech Voltairy: „S vašimi názory nesouhlasím, ale do smrti budu hájit vaše právo je říkat.“ Ne tak ohledně antikomunismu - je-li vůči komunistické teorii i praxi (rozpakuji se zvát ji levicovou) někdo ostře kritický, hned se objeví armáda vykladačů a tvůrců lidské minulosti i budoucnosti pod standartou s heslem: „Antikomunismus je opovrženíhodný a společensky nepřijatelný.“ Vysloví-li se někdo ve smyslu antikomunistickém, jako by učinil cosi nepatřičného. Když nazvete faráře „černoprdelníkem“, sklidíte žertovný ohlas. Pokud označíte komunistu „rudoprdelníkem“, dostane se vám pokárání.

Zajímavé také je, že protivníci antikomunistů začasté vyvažují výčty zločinů komunismu či komunistické verze socialismu upozorňováním na skutečnost, že v době krvavého teroru se země „tábora míru a socialismu“ významně industrializovaly. Pokud to ovšem někdo prohlásí o Hitlerově Třetí říši, dostane (oprávněně) přes ústa. Přitom vůdce stavěl tak pěkné dálnice a tolik podporoval průmysl, dokonce i ten vyhlazovací!

Právo na odmítání rudé

Ti, kdo veřejně prohlašují, že patří mezi antikomunisty, nejsou ani zločinci, ani blázni, byť se je tak snaží mnozí vykreslit. Tyto řádky také nejsou obhajobou antikomunismu (ostatně ji nepotřebuje), ale práva na něj. Proto vůbec ne antikomunisticky, ale věcně říkám: vyhlášení vedoucí úlohy Komunistické strany Československa v „socialistické ústavě“ před padesáti lety bylo pro tuto zemi pokračováním katastrofy.

Zdroj MF DNES