Vratislav Prouza - SLEPÁ MAPA

Růžička seděl v poslední lavici. Díval se zadumaně z okna učebny na žloutnoucí listí stromů a v duchu si říkal: ,,Říjen. Tak už je zase tady. Ten rok na vojně utekl jak voda."

Otočil zvolna hlavu od okna směrem k tabuli a v jeho kulatém obličeji se zračilo hluboké zamyšlení. Odpovídalo to jeho povaze, všichni to tak znali. Nosil brýle a v některých úkonech byl i po roce vojny o něco pomalejší než jeho kamarádi. Neproslavil se nijak sportovními výkony a při pochodech se mu jeho plná polní zdála být vždy o něco těžší, než ji měli ostatní. Nikomu to neříkal a nikdy se nestalo, že by nedošel. ,,A nyní, na závěr politického školení, si provedu přezkoušení vašich znalostí z probírané látky," zazněl hlas podplukovníka od kamen.

Učebnou zašustily rychle otáčené stránky sešitů a hlavy se sklonily k poslednímu, hltavému opakování. „Slovenské národní povstání vzniklo ...na Dukle padlo v těžkých bojích . . .  největší partyzánské akce se odehrály . . ."

Četa šuměla tichým šepotem.

Růžička seděl v poslední lavici a jediný se díval dopředu, sešit zavřený. Byl to také on, kdo jako první uviděl stočený papír, který podplukovník rozvinul a při­píchnul čtyřmi špendlíky k tabuli.

„Slepá mapa!"

Šum v lavicích nabyl nebývalé intenzity.

„Klid tady bude," ozval se podplukovník. Byl to starý „fronťák" a měl rád pořádek.

„Kdo z vás by dokázal zakreslit do této mapy místa bojů, kde byla společně prolita krev našich a sovětských vojáků, kteří osvobozovali naši vlast, místa hlavních partyzánských oblastí a povstaleckých území?" Hlavy se znovu sklonily k sešitům. Od Růžičkových brýlí se odráželo podzimní říjnové slunce. Díval se na mapu.    

„Chcete vy, Růžičko?"

Vstal a beze slova šel k tabuli. Postavil se před ní s tužkou v ruce a mlčky stál. Ostatní zvedli hlavy a dívali se na něho. Udělal něco nepochopitelného, všem se zatajil dech.

Bylo to tak překvapivé, že ani podplukovník neřekl nic. Pomalým pohybem zastrčil tužku do kapsy a vytáhl ven velký zavírací špendlík. Otevřel ho, zamířil ostrou špičkou na ukazováček své pravé ruky a bodnul. Objevila se kapka krve.

Máchnul rukou proti papíru a na celé mapě se začaly rozpíjet miniaturní kapičky a tvořit rudé květy. Potom do naprostého ticha promluvil.

„Znám to, otec byl raněn při povstání v Praze. Vyprávěl mi o tom. Po celé naší zemi jsou rozsety hroby vojáků s malými křížky a rudou hvězdičkou. Dnes je to jen kapka, rozpitá na papíře. Tenkrát se z kapek sléval proud a tu krev pila hlína. Večer, dnes večer, se rozhoří na kopcích vatry a dětské ruce položí na hroby květiny."

Odmlčel se na chvíli a pak dodal poslední větu. „Už je to 30 let, my ale nemáme právo zapomenout." Skončil tichým hlasem a šel si sednout. Podplukovník stál u okna a leskly se mu oči. Došel k zadní lavici a pohladil v ní sedícího vojáka v brýlích po vlasech.

„Děkuji ti, chlapče. Ta mapa už není slepá."