Wolfgang Wallenda - VOJÁCI OD MONTE CASSINA

     ...My  tři, Groberwein, Schirninger a já jsme dalšího dne opravdu společně odjeli do Znojma. Samozřejmě ne autem, ale na kolech. Cestou jsme si ještě dělali legraci  z odvodu a německých vojáků. Jenže pak jsme dojeli do kasáren, opřeli kola o zeď a humor nám došel.

   Odvod probíhal stejně jako  v  české armádě. Hned na začátku jsme zaslechli ten  správný vojenský tón:

„Hej, vy tři sedláci, kampak chcete?" zavolal na nás strážný od brány. Uniforma  mu sedla jako ulitá. Holínky nablýskané tak, že bychom se v nich mohli prohlížet jako v zrcadle.

   Ukázali jsme mu svoje papíry. Nějaký jiný voják nás odvedl k bývalé marodce českých kasáren. Dobře jsem se tu  vyznal, protože jsem tady sloužil v letech  1935 až 1937. Nám, Němcům, tenkrát Češi už moc nedůvěřovali.

   „Franci, tady máš tři nováčky," řekl voják a předal nás dalšímu, který nás odvedl na chodbu před kanceláří, kde už postávalo několik  mužů. Postavili jsme  se do fronty a čekali, až na nás přijde řada. Nejprve všude  panovalo ticho, nikdo se neodvážil promluvit ani kouřit. Ve vzduchu viselo napětí. Odvedenci museli čekat na chodbě. Když jich bylo deset, zavolal důstojník  vojáka, který celou skupinu odvedl do patra k lékaři.

   Přišel jsem na řadu až za hodinu. Vstoupil jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. Pomalu jsem přistoupil k psacímu stolu, za kterým seděl důstojník v hodnosti kapitána.

   Kancelář byla docela velká. Na stěně za psacím stolem visela německá vlajka a vedle ní ještě jedna s hákovým křížem. Mezi nimi shlížel z obrazu Vůdce. Na pravé straně stály skříně plné knih, vlevo už byla jen obrovská mapa Velkoněmecké říše posetá malými praporky. Všiml jsem  si,  že  nejvíc jich je zapíchaných u hranic s Polskem.

   „Příjmení, jméno, datum narození a bydliště!" vyštěkl  na mne důstojník. Mluvil spisovnou  němčinou a vypadal jako  správný pruský voják. Odhadl jsem ho na čtyřicet, ačkoliv mu komický skřipec mohl přidávat roky.

   „Wallenda Metoděj, sedmého května 1913 ve Vrbovci, bydlím ve  Vrbovci, pane kapitáne," odpověděl jsem vojensky, jak jsem se to naučil v české armádě.

   „Tak, tak!  Jste  Němec,  jak vidím v  dokumentech. Váš otec sloužil za světové války u  horských myslivců."

   „Ano, pane kapitáne."

   „Máte statnou figuru. Jak jste vysoký?"

   „Sto šedesát sedm, pane kapitáne, a vážím osmdesát kilo."

   „Vypadáte jako  správný  árijec.  Silný, blonďatý, urostlý, jen trochu malý, jinak bych vás poslal ke speciální jednotce, ke Zbraním SS."

   „Ale já vůbec nechci být voják! Měl jsem přijít jenom na cvičení," namítl jsem. Cítil jsem, že tady něco smrdí. To nebude cvičení, ale opravdový odvod.

   „Uděláte to, co se vám řekne. Jste Němec, a když vás Vůdce povolá, budete poslouchat. Jasné?!"

   Ze skoro přátelského důstojníka se najednou stala bestie navlečená v uniformě.  Kapitán nepřipustil námitky.

   „Ostatně, co je to za hloupé jméno, Metoděj! Žijeme ve Velkoněmecké říši a budeme vám říkat německy! Od dnešního dne se jmenujete Mathias. A kromě toho tady stojí, že jste se narodil desátého května a ne sedmého, jak jste tvrdil."

   „To spletl matriční úředník, pane kapitáne. Narodil jsem se sedmého, ale on uměl jen česky a rozuměl desátého. Nemohl byste to změnit?"

   „Vy jste se snad zbláznil!" vyjel na mne. „Nejsme v cikánském táboře. Koukejte vypadnout! Okamžitě se hlaste na prohlídku u vojenského lékaře. Schmidte!"

   Dovnitř vstoupil voják, který nás sem přivedl. „Ano, pane kapitáne?"

   „Odvedete novou  várku k panu doktorovi Gerlitzovi."

   „Rozkaz, pane kapitáne!"

Všichni tři jsme byli  pochopitelně prohlášeni služby schopnými a museli jsme absolvovat výcvik. Naštěstí nás nechali pohromadě. Dostali jsme se k saské divizi a cítili se mizerně. Když mi skončila vojna u Čechů, řekl jsem si, že už na sebe uniformu nikdy neobléknu. Už nikdy jsem nechtěl poslouchat rozkazy a nikdy jsem nechtěl být vojákem. Jak se člověk někdy mýlí!

   Nejdřív jsem cvičil s Čechy, pak se z nás stali říšští Němci a  teď jsme si měli s německou armádou hrát na válku...