José Ortega y Gasset - VZPOURA DAVŮ

VIII. PROČ   SE   DAVY   DO   VŠEHO   PLETOU A   PROČ   VŽDY   NÁSILNĚ?

    Došli jsme k tomu, že se událo něco svrchovaně paradoxního, co však ve skutečnosti bylo zcela přirozené: svět a život se průměrnému člověku nabízely tak otevřeně, až se mu zavřela duše. A já tvrdím, že vzpurnost davů pochází z tohoto zatemnění prostředních duší; z této vzpurnosti pak pro lidstvo vyplývá ohromný problém.
    Vím, že mnoho mých čtenářů není stejného názoru. I to je naprosto pochopitelné a potvrzuje mou teorii. I kdyby byl koneckonců můj názor skutečně mylný, pravdou stále zůstává, že mnozí z těch nesouhlasících čtenářů se dosud ani v pěti minutách nad touto složitou látkou nezamýšleli. Jak by potom ovšem mohli sdílet má tvrzení? Ale už tím, že mají za své právo mít na věc svůj názor, aniž se v předchozím snažili o jeho utvoření, vzorným způsobem projevují svou příslušnost k omezenému lidskému druhu, který jsem nazval „vzpurným davem". Jsou totiž příkladem onoho zatemnění a uzavření ducha. V jejich případě jde o zabedněnost intelektuální: lidská bytost obsahuje určitý počet představ, s nímž se rozhoduje spokojit a považovat se za rozumově úplnou. Protože nepostrádá nic z toho, co nemá, definitivně si hoví v onom počtu. Právě tak probíhá zatemňování.
Davový člověk se cítí dokonalým. Má-li se cítit dokonalým člověk vybraný, musí být ješitný; víra v osobní dokonalost s ním není podstatně sloučena, není v něm původní, ale pochází z jeho ješitnosti a i pro něho samotného má umělý, obrazný a problematický ráz. Proto ješita potřebuje ostatní lidi: hledá u nich potvrzení představy, kterou by rád o sobě měl. A tak ani v tomto nenormálním případě, je-li „zaslepen" ješitností, se člověk vybraný není schopen cítit opravdu úplným. Zato se nestane, aby o vlastní dokonalosti pochyboval nový Adam, průměrný člověk našich dnů. Jeho důvěra v sebe sama je stejná jako Adamova: rajská. Vrozená hermetičnost jeho duše mu znemožňuje to, co je předběžnou podmínkou k odhalení vlastní nedostatečnosti: srovnání s druhými. Porovnat se by znamenalo na okamžik vyjít ze sebe a přenést se do někoho jiného. Jenomže průměrná duše není tohoto cestování - nejvyššího sportu - schopná.
    Zde se setkáváme s rozdílem, který je od věčnosti mezi hlupákem a člověkem důvtipným. Důvtipný člověk často překvapí sám sebe na hranici hlouposti. Nelituje však námahy, aby hrozící hlouposti unikl. V tomto úsilí spočívá inteligence. Hlupák se naopak sám nepodezírá - má se za důvtipného - odtud i záviděníhodná klidnost, s níž se uvelebuje a hoví si ve vlastní lenosti. Jako hmyz, který nelze dostat z děr, kde žije, není možné hlupáka vylákat ze své hlouposti, ani na chvilku nemůže být vyveden ze své slepoty, aby se přinutil srovnat svůj obvyklý mdlý pohled s jemnějšími způsoby vidění. Omezenec je doživotní a neprodyšný. Proto Anatol France říkal, že hlupák je mnohem větším neštěstím než člověk zlý. Zlý člověk totiž občas odpočívá; hlupáci nikdy.
    Nejde o to, že by davový člověk byl hloupý. Naopak, ten dnešní je chytrák a má větší schopnost chápat než kterýkoli jiný z dob minulých. Ale tato schopnost mu není k ničemu. Nejasný pocit, že ji má, ho nanejvýš vede k tomu, že se ještě víc uzavře do sebe a nepoužívá ji. Jednou provždy prohlásí za svatou pravdu výběr otřepaností, předsudků, zlomků myšlenek nebo prostě jen prázdných slov, které v jeho hlavě nahromadila náhoda, a všude jej potom vnucuje s odvahou, vysvětlitelnou jen omezeností. Tady je to, co jsem v první kapitole uváděl jako rys vyznačující naši dobu: ne že by se tvor vulgární cítil vynikajícím, a ne vulgárním; ale vulgární prohlašuje a vnucuje právo na ' vulgárnost nebo vulgárnost jako právo.
    Vláda, kterou nad současným veřejným životem vykonává duševní prosťáctví, je snad v této situaci faktorem nejnovějším a nejhůře převoditelným na něco minulého. Aspoň v evropské historii si až dosud dav nikdy nemyslel, že má „názor" na věc. Měl domněnky, tradice, zkušenosti, přísloví, duševní návyky, ale nepokládal se za vlastníka teoretických mínění o tom, čím věci jsou a čím být mají, například v politice nebo v literatuře. Co politik dělal a chystal, se mu zdálo dobrým nebo špatným, dával nebo odpíral svůj souhlas, ale jeho činnost byla jen kladnou nebo zápornou reakcí na tvůrčí činnost kolem něj. Nikdy ho nenapadlo proti názorům „politika" postavit své vlastní názory; také ho nenapadlo soudit politikovy „názory" na základě jiných, o nichž se domníval, že je má. Podobně tomu bylo i v umění a v ostatních formách veřejného života. Vrozené vědomí omezenosti, nekvalifikovanosti k teoretizování mu to naprosto zakazovalo. Z toho automaticky vyplynulo, že dav ani zdaleka nemyslel na rozhodování v nějaké z veřejných aktivit, které jsou většinou teoretické povahy.
    Zato dnes má průměrný člověk ty nejrozhodnější názory na všechno, co se ve světě děje a má dít. Proto také ztratil schopnost naslouchat. Nač ještě naslouchat, když má v sobě všechno potřebné? Už není jeho věcí, aby poslouchal, ale aby soudil, vynášel názory a rozhodoval. Neexistuje jediná veřejná otázka, do níž by při své slepotě a hluchotě nezasahoval a nevnucoval své „myšlenky".
    Ale není to vlastně výhoda? Není ohromným pokrokem, že davy mají „myšlenky", tj. že jsou yzdělané? Naprosto ne. „Myšlení" průměrného člověka není pravým myšlením a vzdělání mu není vlastní. Myšlení je boj o pravdu. Kdo chce mít myšlenky, musí se především rozhodnout usilovat o pravdu a přijmout pravidla, která tento boj předpokládá. Nelze mluvit o myšlenkách a názorech tam, kde se nepřipouští žádná řídící instance, kde není jistý souhrn pravidel, jichž se v diskusi dovoláváme. Tato pravidla jsou základy kultury. Nejde mi o to, jaká jsou. Říkám jen, že kde nejsou pravidla, kterých se naši bližní mohou dovolat, tam není kultura. Kultura není tam, kde neexistují principy občanské zákonnosti, k nimž je možno se utéci. Kultura není tam, kde neexistuje úcta k určitým posledním rozumovým postojům, o něž se může spor opřít. Nelze mluvit o kultuře, nejsou-li hospodářské vztahy řízeny obchodním režimem, pod nímž lze najít ochranu. Kultura neexistuje, pokud estetické polemiky neuznávají nutnost vzdávat uměleckému dílu, co jeho jest.
    Kde toto všechno chybí, tam není kultura; tam je ve vlastním slova smyslu barbarství. A nedělejme si iluze: barbarství se začíná Evropy zmocňovat souběžně se vzbouřením davů. Cestovatel, který přichází do barbarské země, ví, že na jejím území nevládnou zásady, kterých by se mohl dovolat. Neboť něco jako „barbarské zásady" vůbec neexistuje. Barbarství spočívá v neexistenci zásad a v nemožnosti se odvolat.
    Kultura je vyšší nebo nižší podle toho, jak přesné jsou její normy. Kde je jí málo, řídí normy život pouze zhruba; kde je jí hodně, proniká normativnost v průběhu všech činností až do podrobností.
    Kdokoli může být svědkem, že se v Evropě už mnoho let začínají dít „nevídané věci". Za názorný příklad těch nevídaností budu jmenovat jistá politická hnutí, třeba syndikalismus a fašismus. Ať nikdo neříká, že se zdají nevídaná jen proto, že jsou nová. Nadšení pro novoty je Evropanovi tak vlastní, že ho přimělo vytvořit nejpohnutější historii ze všech, které známe. A to, co mají oba jevy nevídaného, ať tedy není přičítáno jejich novosti, nýbrž neobyčejnému uzpůsobení obou novinek. Ve formě syndikalismu a fašismu se v Evropě poprvé objevuje typ lidí, který nechce ani přesvědčovat, ani mít pravdu, ale prostě je rozhodnutý vnutit své představy. V tom je to nové: právo na to nemít pravdu, oprávněnost neoprávnění. Zde vidím nejhmatatelnější projev nové životní metody davů, které se rozhodly řídit společnost a nemají k tomu schopnosti. V jejich politickém chování se odráží struktura nové duše nejsyrovějším a nejpádnějším způsobem. Klíč k tomu je však v rozumovém hermetismu. Průměrný člověk v sobě hledá „myšlenky", ale nemá schopnost tvořit je. Ani netuší, v jak přejemném živlu se myšlení daří. Chce vynášet názory, ale odpírá přijmout podmínky a předpoklady výměny názorů. Proto jsou jeho „myšlenky" ve skutečnosti jen pudy přikryté slovy jako hudební romance.
    Kdo má určitý názor, věří, že k němu má i důvody, čili věří, že existuje zdůvodňování, říše srozumitelných pravd. Formulqvat myšlenky, vynášet názory je totéž jako věřit v takovou instanci, podřizovat se jí, přijímat její zákony a výroky, tedy mít za to, že vyšší formou soužití je diskuse, v níž by se projednávaly důvody našich názorů. Ale davový člověk by se cítil ztracen, kdyby přijal diskusi - pudově tedy odmítá povinnost přijmout tuto nejvyšší instanci, která je mimo něj. Proto je v Evropě poslední „novinkou" sklon „nechat všech diskusí" a proto jsou v nenávisti všechny formy soužití, které samy sebou předpokládají přijetí objektivních pravidel - od obyčejného rozhovoru až po parlament včetně vědeckých rozprav. To znamená, že se opouští kulturní soužití, které je soužitím za platnosti pravidel, a že se klesá k soužití barbarskému. Schází se z cest normálních a jde se přímo k vynucení toho, po čem se touží. Duševní hermetismus, který, jak jsme už viděli, pudí dav ve veřejném životě do všeho zasahovat, jej rovněž vede k jedinému způsobu zasa¬hování: k přímé akci.
    Až bude psána historie zrození naší doby, shledá se, že první tóny její zvláštní melodie zazněly u syndikalistů a francouzských realistů kolem roku 1900, kteří vynalezli způsob a slovo „přímé akce". Člověk se vždy utíkal k násilí. Někdy bylo toto násilí očividným zločinem a pak nás nezajímá, jindy však bylo prostředkem, kterého užil ten, kdo předtím vyčerpal všechny ostatní prostředky, aby obhájil rozum a to, co považoval za své spravedlivé stanovisko. Je velmi trapné, že lidská povaha občas vede k násilí, ale je nepopiratelné, že násilí v tomto případě znamená nejvyšší čest vzdanou rozumu a spravedlnosti. Takové násilí totiž není nic jiného než rozum dohnaný k zoufalství. Užití síly je tu vskutku jen poslední důvod, ultima ratio. Tento výraz se užíval s ironií, což je poněkud hloupé. Vždyť velmi dobře vyjadřuje, že násilí se od počátku podřizuje rozumovým pravidlům. Civilizace je koneckonců pokus převést veškerou sílu na ultima ratio. Nyní nám to začíná být dostatečně jasné, protože „přímá akce" spočívá v převracení pořádku a v prohlašování násilí za príma ratio, za první - a vlastně jediný - důvod. Je normou navrhující škrtnutí všech norem a odstraňující vše, co je mezi naším úmyslem a jeho vnucením. Je to pravá Magna Charta barbarství.
    Nutno připomenout, že kdykoli dav z toho či onoho důvodu zasáhl do veřejného života, učinil tak pokaždé formou „přímé akce". To byl vždycky přirozený způsob jednání davů. Tezi naší úvahy přitom silně potvrzuje zřejmý jev, že dnes, kdy se vůdčí zasahování davů do veřejného života stalo z náhodného a řídkého normálním, se „přímé působení" objevuje jako úředně uznané pravidlo.
    Veškeré lidské soužití klesá pod tento nový režim, rušící zprostředkující instance. Ve společenském ohledu se ruší „dobré vychování". Literatura se jako „přímá akce" stává inzultováním. Sexuální vztahy jdou k svému cíli přímo, bez okolků.
    Okolky, pravidla, slušnost, zprostředkovací metody, spravedlnost, rozum! Odkud se to všechno vzalo, kdo stvořil všechnu tu složitost? To všechno lze shrnout pod název civilizace, jehož původ je zjevný - z představy civis = občan. Jde o to umožnit obec, společný život, soužití. Proto, pohlédneme-li dovnitř každé z právě vyjmenovaných složek civilizace, najdeme v nich stejné nitro. Všechny totiž předpokládají podstatnou a stále rostoucí touhu každé bytosti mít ohled k ostatním. Civilizace je především vůlí k soužití. Člověk je necivilizovaný a barbarský tou měrou, v níž nedbá druhých. Barbarství je sklon k rozdělení. Všechny barbarské doby byly dobami lidské rozdrobenosti, hemžily se nepatrnými skupinami, navzájem odloučenými a nepřátelskými.
    Forma, která v politice představovala nejvyšší vůli k soužití, je liberální demokracie. Žene úmysl mít k druhému ohled až do nejzazších mezí a je prototypem „nepřímé akce". Liberalismus je právně politický princip, podle něhož veřejná moc, ač všemohoucí, omezuje samu sebe a stará se třeba i na svůj úkor, aby ve státě, který ovládá, bylo dost místa i pro životy těch, kteří nemyslí a necítí v souladu se státem, se silnějšími, s většinou. Liberalismus, a to je dnes třeba zvlášť připomenout, je svrchovaně šlechetný: je právem, jež většina udílí menšinám, a je tedy nejvznešenějším hlasem, který na Zemi kdy zazněl. Vyhlašuje nutnost soužití s nepřítelem, a víc než to: se slabým nepřítelem. Nebylo pravděpodobné, že by lidské pokolení došlo k věci tak pěkné, paradoxní, elegantní, akrobatické, nepřirozené - proto nesmí nikoho překvapit, že toto pokolení onu věc tak, rychle a ochotně odhodilo. Byl to pro ně úkol příliš obtížný a příliš složitý, než aby se stal na Zemi zvykem.
    Soužití s nepřítelem! Spoluvláda s opozicí! Nezdá se vám už taková něžnost nepochopitelná? Nic nevyjadřuje tvář přítomnosti jasněji než to, jak málo je zemí, v nichž existuje opozice. V téměř všech provádí homogenní dav na veřejnou moc nátlak, drtí a ničí veškeré opoziční skupiny. Dav - kdo by to řekl při pohledu na jeho jednotný, ovčí zjev - si nepřeje soužití s ničím, co k němu nepatří. Na smrt nenávidí vše, co není davem.