Alain Besancon - NEMOC STOLETÍ: KOMUNISMUS, NACISMUS A HOLOCAUST

    Likvidace evropských Židů proběhla podle Hilberga v pěti etapách:
- vyvlastnění
- koncentrace
- „mobilní vraždící operace"
- deportace
- střediska popravování.
    Lze konstatovat, že z této osnovy zná komunistická likvidace první čtyři etapy, ač s variantami, které souvisejí s její povahou a záměrem. Vynechala pátou. Připojila k nim dvě jiné, jež nacismus nepotřeboval: soudní popravu a hlad.

Vyvlastnění
    Vyvlastnění patří mezi první opatření komunistické moci. Vychází z definice komunismu, že sociální zlo je zakořeněno v soukromém vlastnictví. Vyvlastnění „výrobních prostředků" je tedy okamžité. Protože však je třeba vyrvat lidu myšlenku na vlastnictví a podřídit ho plně nové moci, logicky následuje vyvlastnění bytů, bankovních účtů, půdy a zvířat. Lidem zůstaly téměř jen jejich šaty a nábytek.
    V komunistických zemích byli vždy bohatí, avšak aniž by se dalo říct, že jsou vlastníky. Byli to jednak „ilegální" vlastníci vzácného zboží, jednak privilegované osoby, které požívaly výhody jako odměnu za politickou věrnost a na základě svého postavení v systému. Právo na soukromé vlastnictví rázem zmizelo: zbývalo jen dodat rozhodnutím strany „právní" podobu tohoto „zmizení". V nacistickém Německu postihlo vyvlastňování a postavení mimo zákon jen Židy. Právo a vlastnictví pro „Árijce" přetrvávaly, avšak v logice systému potlačené, zbytkové a určené k zániku.

Koncentrace
    Kontrola a odhalování neprobíhaly v komunistickém režimu stejně jako v nacistickém. Nacisté považovali Židy v jejich fyzické existenci za jakési individuální zdroje nákazy. Bylo tedy třeba je vyhledávat, jako to bývá při deratizaci nebo hubení komárů, pronikat do úkrytů, kde se mohli skrývat, a režim na tento úkol věnoval peníze, zaměstnance a úzkostlivou pečlivost. Komunismus se musel zaměřit na širší úkol, protože byl mlhavější a bez přesných obrysů. Musel zničit „nepřítele socialismu", „nepřítele lidu". Nejprve bylo třeba předem určeného nepřítele, institucionálního nepřítele, zbavit možnosti škodit: boháče, šlechtice, buržou, kapitalistu, sedláka atd. Pak přicházeli na řadu ti, kteří mohli nepřátelské city skrývat, „mimo linii", ba i indiferentní lidé. Mohli být odhaleni mezi „proletariátem", „středním" o „chudým" rolnictvem, „pokrokovou" inteligencí. Byli také nalezeni ve straně, armádě a policii.
    Skrytí nepřátelé nemají viditelné charakteristické rysy, fyzické známky jako obřízku, nepatří do jasně vymezeného společenství, do určitého rodu. Je třeba je odhalit a přinutit, aby přiznali své skryté myšlenky, svůj sabotérský úmysl, „eliminovat" je. Je to soustavná a značně významná práce. Proto jsou policejní a represívní orgány v komunistickém režimu početnější než orgány pověřené prostým odhalováním Židů a jejich odváděním na místa soustředění. Pro gestapo stačilo asi tisíc policistů oproti téměř pěti stům tisícům pro KGB. Jen v Německé demokratické republice zaměstnávala Stasi mnohem více lidí než gestapo v celém Německu.
    Podle Raula Hilberga stačily dva roky (1941 a 1942), aby bylo „konečné řešení" vykonáno téměř nad třemi pětinami. Pro sovětské „orgány" nebyl úkol nikdy dokončen. Od listopadu 1917 musely vybírat, sčítat, vést seznamy, stále znovu a znovu kontrolovat obyvatelstvo.

„Mobilní vraždící operace"
    Podle Raula Hilberga byla asi čtvrtina Židů, ale možná i více, zavražděna speciálními jednotkami: Eisatzgruppen a komandos, jež postupovaly za pravidelnými vojsky, popravovaly na místě, nejčastěji kulometem. Jednotky wehrmachtu to dělaly někdy stejně.
    Takové „mobilní vraždící operace" praktikovaly hojně i komunistické režimy. Vraždění pod širým nebem provázelo znovudobytí Ukrajiny, Kavkazu, Sibiře a Střední Asie Rudou armádou. Za rolnické války, jež trvala od roku 1919 do NEP v roce 1921, bylo hromadné a systematické. Rudá armáda používala proti rolníkům, které vyvlastňovala a které se snažila vyhladovět, i proti kozákům (kteří byli téměř vyhlazeni) značné prostředky, tanky a otravné plyny. Kniha Vladimíra Zazubrina, vydaná v roce 1923, popsala operace místní Čeky.Jsou v ní ukázána nákladní auta, jak přivážejí lidi k zabíjení, neosobní hromadné popravy ranou do týla v rozlehlém sklepě, odvážení mrtvol a řada kamionů. Střelba pod širým nebem započala znovu za kolektivizace a za velké čistky se používala nákladní auta na plyn. V Číně zuřily popravy pod širým nebem několikrát, v prvních dvou letech po převzetí moci, v době „velkého skoku vpřed", pak za kulturní revoluce. Existovaly rovněž v Koreji, Vietnamu a Etiopii.
    Nejmasovější byly popravy v Kambodži. Kvůli nedostatku mo¬derního vybavení bylo vraždění prováděno nožem, kladivem, mačetou, obuškem. Katy, kteří byli také schopni mučit, byly děti, jež Angkar tak vychovával. Kostnice se dnes vykopávají.

Deportace
    Deportaci do pracovních táborů vynalezl a systematicky prováděl sovětský režim. Nacismus ho jen napodobil. Slovo „lager" je společné pro ruštinu i němčinu. První tábory byly v Rusku otevřeny v roce 1918, asi šest měsíců po převzetí moci Leninem a jeho stranou.
    Sovětská deportace představovala širší a složitější fenomén než nacistická deportace. V Německu byly neformální rozdíly mezi tábory s relativně slabou úmrtností (Dachau) a tábory s úmrtností tak silnou (Dora), že šlo vlastně o vyhlazování. V Sovětském svazu je stupnice širší a kategorie jsou jasně oddělené. Lze rozlišovat tři.
    První kategorii tvoří deportace celých národů - Tatarů, Čečenců, Povolžských Němců atd. - nebo celých „sociálních" skupin - miliony „kulaků". K maximální úmrtnosti docházelo při transportech, prováděných téměř za stejných podmínek jako transporty nacistických deportačních vlaků, avšak při mnohem větších vzdálenostech, a navíc byli v prvním roce deportovaní vysazeni ve stepi Střední Asie, v tajze nebo sibiřské tundře bez teplého oblečení, bez nářadí pro orbu a bez zrní k setbě. Byly případy, kdy umírali všichni, deportovaní, dozorci i psi. Obvykle se tomuto typu deportace připisuje 50 % úmrtost. Deportace národů je ruskou praxí, která není známá v jiných oblastech komunismu, kvůli prostoru nebo možná proto, že etnická nesourodost nekomplikovala socialistický záměr. K tomu lze připojit brutální odsun Němců z Polska nebo Československa po válce.
    Druhou kategorii tvoří deportace do pracovních táborů. Gulag se stal rozlehlou administrativní stavbou, jejíž klasická forma vznikla v třicátých letech. Byla schopná spravovat významnou část (tvrdilo se 11 % ) pracovní síly země. Dost bohatá literatura nabízí popis podobající se popisu nacistického pracovního tábora. Budíček, hromadný nástup, pracovní skupina, „norma" a dávka potravy úměrná „normě", hlad, rány, mučení, popravy: den Šalamova v Kolymě odpovídá přesně dni Prima Leviho v Osvětimi. Konkrétní detaily jsou stejné: všeobecné kradení, každý sám pro sebe, fyzická vyčerpanost, pomalý nebo velmi rychlý morální úpadek, stejné ubikace, stejná únava, stejná ospalost, stejné sny. K označení vězně, který je u konce se svými silami, který se už nebrání a který má co nevidět zemřít, se užívalo v nacistických táborech slovo „muslim", v sovětských táborech „dochoďaga".
    Z hlediska organizace a klimatu existovalo několik variant. V Osvětimi se budilo zvonem, v Kolymě úderem na kus kolejnice. Mrtví nebyli zpopelňováni v krematoriu, v zimě je naskládali zmrzlé se štítkem připevněným na palec u nohy do řad a čekali, až bude možné vykopat jámy. V rozlehlém souostroví táborů, které zabírá severovýchod Sibiře, doplňuje pocit beznaděje hrůza ze zimy, zpustošené krajiny a nekonečné vzdálenosti oddělující oblasti obývané lidmi. V některých táborech dosahovala úmrtnost až 30 nebo 40 % ročně, což s přihlédnutím k délce trestů a dlouhému trvání sovětského režimu se rovná vyhlazení. Nesetkáváme se však s okamžitým vyhlazením, jež neponechává žádnou „šanci", jako tomu bylo například v Treblince.
    Třetí kategorie: kolem gulagu, ve vlastním slova smyslu, se rozkládala zóna nucených prací a pobytu pod dohledem. Pracovní síla se používala na velkých stavbách, přehradách, kanálech a tajných vojenských arzenálech. Obrysy jsou nepřesné: konec konců nikdo nemá v komunistickém režimu svobodu. Proto mohl Bukovskij na otázku: „Kolik je v SSSR vězňů?" odpovědět vtipem: „270 milionů."
    Tábory existovaly téměř po celém rozlehlém území pod komunistickou nadvládou. Například v Rumunsku stavba kanálu Dunaj - Černé moře představovala asi 200 000 mrtvých, to znamená, že se stala i hrobem pro bývalou elitu. O vietnamském a čínském táboře (laoga) přicházejí informace jen útržkovitě. Bývalý sovětský vězeň mi vyprávěl: vězeň z laogy, který uprchnul na Sibiř, si myslel, že se dostal do ráje, když ho uvrhli do tábora mého svědka! V gulagu ho totiž odsoudili k pevně stanovenému trestu, zatímco v Číně bylo jeho uvěznění bez přesné lhůty, bylo podřízeno jeho „morálnímu pokroku" (tábor byl považován za „školu"). Večer byl odveden do baráků, zatímco v Číně byl připoután na místě svého pracoviště. Z toho, co víme o severokorejských táborech, vstávají hrůzou vlasy na hlavě. V současné době jsou v plném provozu.

Soudní poprava
Komunismus pravidelně a nacismus jen příležitostně používaly dvě metody poprav. První představuje soudní poprava.
    Nacismus jí nepoužíval pro Židy, protože ti v jeho očích nepatřili k lidskému rodu a nepodléhali tedy žádnému „právu". Používal ji proti oponentům a pracovníkům odboje po více méně rychlém, ale realistickém vyšetření fakt.
    Poprava v komunismu (zastřelení, kulka do týla, oběšení) musí být důsledkem soudního vyšetřování, aby „lid" nebo jeho reprezentant (stranický orgán) mohl poznat a odsoudit zjevného či skrytého nepřítele. Popravy, na počátku rychlé, dostávaly tedy postupně soudní podobu podle toho, jak se aparát (prokuratura) zdokonaloval. V době takzvaného „velkého teroru", který začal v roce 1934, se usilovalo o doznání získávané různými prostředky, z nichž nejrozšiřenější bylo mučení.
    Pro toto období bylo typické, že většina zatčených osob - často doplňující kvótu zatčených dohodnutou předem - byla zástupcům veřejné žaloby naprosto cizí: buď byly pasivní a neschopné podniknout jakýkoliv odpor, nebo byli přesvědčenými komunisty a chovali patřičnou lásku a obdiv ke Stalinovi. Odtud pramenil trýznivý strach, který tížil veškeré obyvatelstvo. Odtud pramenil také pocit zlého snu a šílenství, protože lidé nedokázali pochopit účelnost toho nesmírného stroje na drcení a zabíjení. Lidé očekávali uvěznění, protože viděli, jak jejich sousedé tiše mizejí, a v noci měli pod postelí raneček pro vězně a naslouchali krokům na schodišti. Většina komunistických zemí a lidových demokracií v Evropě a zvláště v Asii prošla takovými obdobími. Jsou důvody domnívat se, že Hitler byl inspirátorem myšlenky „velkého teroru". „Noc dlouhých nožů" (1934), tato blesková čistka nacistické strany, přinesla asi osm set obětí. Stalin toto číslo znásobil více než tisícinásobně.

Hlad
    Hlad je na rozdíl od nouze vracejícím se přízrakem, který provází dějiny komunistických režimů. Pozorujeme ho v SSSR, Cíně, Etiopii a Koreji.
    Hlad je většinou důsledkem komunistické politiky. Podstatou této politiky je rozšířit svou kontrolu na všechny poddané. Netrpí se, aby se rolníci spontánně organizovali stranou od moci. Jejich vyvlastněním a začleněním do umělého rámce kolchozů a lidových družstev se nutně vyvolala potravinová krize. Nelze však říct, že moc chce hlad jako takový, je to ovšem cena, kterou je ochotna zaplatit, aby dosáhla svých politických a ideologických cílů. V Kazachstánu poklesl počet obyvatelstva na polovinu.
    Nicméně byly případy, kdy byl hlad chtěný a organizovaný s přesným cílem vyhlazení. Tak tomu bylo na Ukrajině v letech 1932 - 1933. Cílem bylo skoncovat nejen s jakýmkoliv odporem rolníků, neboť kolektivizace je už zlomila, ale i s národní existencí ukrajinského národa. Hovořilo se o tom, a právem, jako o genocidě.
    Hlad jako prostředek nebo záměrně vyvolaný jako cíl byl nejvražednější metodou komunistického ničení lidí. Je odpovědný za více než polovinu mrtvých připadajících na systém v SSSR a možná za tři čtvrtiny v Číně.

Jméno a anonymita
    Počet Židů vyhlazených nacisty je znám a je stále upřesňován pátráním a židovskou úctou. Existují výroční zprávy, které uvádějí početní stav každého vlaku a datum jeho odjezdu. Jména jsou přesně sečtena a zachována. Odhad osob vyhlazených komunisty kolísá téměř o několik desítek milionů. Rozpětí, které připouští Černá kniha se pohybuje od 25 do více než 100 milionů.
    Tento hrozný rozdíl, kdy jedněch, vyhlazených jako zvířata, si vážíme jako lidí, zatímco druzí, usmrcení možná lidštějším způsobem (do té míry, že jim byl aspoň přiznán statut „nepřátel"), jsou zapomenuti, nesouvisí jen s úctou nebo neúctou k památce. Souvisí také s tím, že průzkumy téměř na celém území nacházejícím se dříve nebo ještě i dnes pod komunistickou nadvládou nejsou možné nebo jsou zakázané. Souvisí s obecnou vůlí připustit amnézii u komunismu a hypermnezii u nacismu. Souvisí ale i s charakterem obou. Nacismus postupuje v určených kategoriích, administrativně vymezitelných a postupných (osoby se sníženou pracovní schopností v předvečer války, Židé, Cikáni atd.), zatímco komunismus postupuje hromadným ničením prováděným neurčitě, současně a náhodně, a tím může zasáhnout veškeré porobené obyvatelstvo.
   
    Způsob usmrcení není kritériem pro hodnocení. Je třeba odolat pokusu pokládat jednu smrt za krutější než jinou; žádnou nelze vidět zblízka. Nikdo nemůže vědět, co zakoušelo dítě, když
vdechovalo plyn cyklon B, nebo když umíralo hladem v ukrajinské dřevěné chalupě. Protože byli zabíjeni lidé mimo rámec jakéhokoli práva, je třeba prohlásit, že všichni zahynuli hrozně, i když byli nevinní. Když je právo, lze si představit, že některé popravy jsou počestnější - například meč více než provaz. Protože však vyhlazování v tomto století bylo vzdáleno myšlence na čest, je nemožné a nevkusné popravy třídit.