Alexandr Solženicyn - JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE

    Když přišel do  teplárny,  vytáhl si nejdřív  schovanou zednickou lžíci a zastrčil si ji za provázek, kterým byl opásán. A teprve potom vstoupil do
haly.
  Připadlo mu teď, když přišel ze slunce, že je tam úplná tma a že tam není o nic tepleji než venku. A nějak víc to táhlo syrovinou.
  Všichni se shlukli kolem kulaté pícky, kterou  postavil Šuchov, i kolem té, co se na ní rozehřívá a paří písek. Na koho se nedostalo místo, sedí na
hraně míchačky. Ťurin sedí těsně u pece a dojídá kaši. Pavlo mu ji ohřál na
peci.
  Mládenci si šuškají, mají dobrou náladu. A Ivanu  Děnisoviči  říkají taky potichu: starý sfoukl výkaz dobře. Vrátil se s veselou.
  Kde vlastně splašil jakou odvedenou práci, to je jeho věc. Co například udělali dnes za ten půlden? Nic. Za instalování pece jim nezaplatí nic a za
ohřívačku taky  nic. To dělali pro  sebe, ne pro výrobu. Ale do výkazu se něco napsat musí. Kdoví, možná že Ťurinovi při sestavování výkazů taky
někdy píchne César —- Ťurin si ho považuje, a má to jistě svůj  důvod, pro
nic za nic to nebude.
  „Výkaz je v suchu" —- to znamená, že teď bude pět dní dobrý příděl. Ne tak doslova, řekněme jenom čtyři: z pěti dní trhnou jeden  orgáni pro
sebe — to pak udržují na základní dávce celý tábor bez rozdílu, ty nejlepší stejně jako ty nejhorší. Tváří se přitom, jako že to nikomu nemusí být líto,
všichni  mají přece stejně — a zatím na našem břiše ušetří. Vem to nešť, kárův žaludek vydrží všechno: dnešek nějak překlepem a zítra se najíme.
S touhle nadějí uléhá tábor v den základního přídělu.
  Ale když se tomu člověk podívá na zoubek, tak vlastně pracujeme pět dní a jíme jenom čtyři.
  Parta nedělá hluk, kdo má co kouřit, potichu si kouří. Sedí všichni v té tmě na jedné hromadě a dívají se do ohně. Jako velká rodina. Vždyť parta
je vlastně rodina. Poslouchají, jak parťák vypravuje dvěma  nebo třem u pece. Ťurin nikdy moc řečí nenadělá, a když už se dal do vyprávění, znamená to, že má výbornou náladu.
  Taky si nezvykl jíst v čepici. Když ji sundá, je vidět, že už je starý. Ostříhaný je nakrátko  jako všichni  a ve světle z ohně je vidět, jak silně už mu popelové vlasy prokvetly.
  „...Ve mně bejvala malá dušička i před velitelem praporu, a teď najednou velitel pluku! ,Rudoarmejec Ťurin, hlásím příchod podle rozkazu...' Obočí
má  jak strniště,  očima mě div neprobodne:  ,Křestní  jméno a jméno po otci.'  Odpovídám. ,Rok narození?' Odpovídám. Tenkrát, v třicátým,
kolik mi to bylo,dvaadvacet, byl jsem ještě tele.,Tak co, jak sloužíš,Turíne?' ,Sloužím pracujícímu lidu!' Vyletěl a práskl oběma rukama do stolu! ,Tak
ty sloužíš pracujícímu lidu. A kdopak ty vlastně jsi, darebáku?!' Bylo mi, jako když mě opaří!... Ale držím se: ,Kulometčík —mířič. Vzorný voják a...' ,Já ti dám mířiče, ty pacholku! Tvůj táta je kulak. Tady přišlo z Kameně oznámení. Tvůj táta je kulak a ty ses od vás vytratil, už druhý rok tě hledají!' Já zbledl jako stěna a mlčím. Rok jsem nepsal domů, aby nezjistili, kde jsem. Nevěděl jsem, jsou-li vůbec naživu, a oni o mně taky nic. ,Máš ty vůbec svědomí,' řve, až mu všecky čtyři pecky nadskakujou— ,takhle podvádět dělnicko-rolnickou vládu?'  Myslel jsem, že mě zmlátí. Ale nic mi neudělal. Podepsal rozkaz: do šesti hodin za bránu... A venku listopad. Zimní uniformu ze mě svlíkli, dali  mi vyřazenou letní, ponožky — záplata na záplatě a  plášť  —  utíkáček  po  kolena. Byl jsem trouba,  nevěděl  jsem, že nemusím nic odevzdávat a že je můžu  poslat do hajzlu... A do ruky mi dali
potvrzeníčko, jedna radost:,Propuštěn z řad... jako syn kulaka.' Na takový lejstro dostane člověk zaručeně práci. Domů mi cesta trvá čtyři dny. Ce-
stovní příkaz na vlak mi nedali a stravu jsem nevyfasoval ani na den. V poledne mi dali naposledy najíst a vykopli mě z kasáren.
  Mimochodem, v osmatřicátým jsem pak na etapě v Kotlase  potkal chlápka, co  byl tenkrát  četařem, taky mu napařili deset let. A od něho jsem
se dověděl, že ten velitel pluku i komisař, ti že byli oba zastřeleni v sedmatřicátým. A nic se nekoukalo na to,  jestli  jsou proletáři nebo kulaci. Ani
jestli mají svědomí nebo nemají... Tak  jsem se pokřižoval a povídám: Přece  jenom jsi,  Pane  na nebi:  Dlouho  poshovíš, ale potom tvrdě
tresceš!"
  Po dvou miskách kaše se Šuchovovi najednou  k smrti zachtělo dát si sluka. Protože počítal, že si u Lotyše ze sedmého baráku koupí dvě sklenky
domoviny, z kterých by to hned vrátil, řekl Estonci rybářovi:
  „Ty, Ejno, půjč mi do zítřka jednou ubalit. Neošidím tě, spolehni se."
  Ejno se podíval Šuchovovi přímo do  očí, potom je pomalu stočil na svého pobratima a podíval se  na něho stejně zpříma. O všechno se spolu dělí napůl, jeden bez druhého  by nepromrhal ani špetičku tabáku.  Chvilku si spolu cosi špitali, pak Ejno vylovil pytlík vyšívaný růžovou šňůrkou. Vytáhl z pytlíku hodnou špetku kupovaného tabáku, vysypal ji Šuchovovi na dlaň, odhadl, kolik dal,a přidal ještě několik vláken. Přesně na jedno ubalení,ani o chloupek víc.
  Papírek z novin Šuchov má. Utrhl si, ubalil, zdvihl uhlík, který vyskočil z pece k parťákovým nohám — a táhne, a táhne! Celým tělem mu prošla
taková závrať, že mu  najednou skoro připadlo, jako by měl  opilé nohy...