Anton Myrer - JEDNOU OREL

    „Já nerozumím tomu, proč musíme pořád a pořád cvičit," začal vážným hlasem Brewster. S přikrývkou přes hlavu a ramena vypadal jak utrápený mladý mnich. „Chápu, že se musíme naučit střílet, házet granáty, zacházet s bajonetem. Ale proč musíme strávit celé hodiny točením vpravo v bok a čelem vzad a bůhvíco ještě? A proč musíme cvičit s puškou?"

  Damon si povzdechl a propletl prsty. Devlin o tři postele dál ho pozoroval a šklebil se. Vzpomínal, jak se major Caldwell trpělivě usmíval  nad seznamem neustálých  bažantských otázek, sestaveným nahněvaným prvním seržantem Hassoltem.

  „Američtí vojáci vždycky chtějí vědět proč, seržante. Poznamenal to už baron von Steuben v údolí Forge. Nebraňte jim v tom - je to dobrá věc. Právě tím se liší od všech ostatních vojínů na světě - tím pocitem, že mají právo vědět, proč něco dělají. A proč by neměli? Vždyť přitom riskují vlastní život, ne?"

  „Protože právě tohle znamená být vojákem," odpověděl Brewsterovi trpělivě.

  „Ale já nechápu, jaký to má důvod."

 „Důvod je ten, že se musíte naučit poslouchat rozkazy a jednat rychle ve vzájemné shodě."

  „Ale pokud je cílem -"

  „Nechte mě domluvit. Všechno to tvoří součást toho, co  znamená být dobrým vojákem. Protože přijde chvíle - a brzy - kdy   se ocitnete uprostřed hotovýho pekla. Tam nebudete schopni sledovat ani vlastní myšlenky a všechno vás bude svádět k tomu, abyste se  na všechno vykašlali...  ale pokud jste se naučili poslouchat rozkazy a pohybovat se, aniž byste o tom přemýšleli, tak s tím dokážete divy."

  Chvíli bylo ticho. Brewster sklopil oči a díval se na svoje jemné   bledé ruce.  A teď se tě  někdo zeptá, odkud víš, jak vypadá boj, a co řekneš? pomyslel si Damon. Nevíš o válce nic víc než oni... Zaslechl sice, jak si Jumbo a Hassolt a několik  starších vojáků povídalo o bitvě - o zmatku a strachu a narůstající touze zachovat se zbaběle,  schovat se,  ležet bez pohnutí, ale tím jeho znalosti končily.

  „Jasně, seržante, tohle chápu," řekl po chvíli Raebyrne. Výrazně se zašklebil a poškrábal se na hlavě. „Akorát mě to vede k takový myšlence."

  „Tak ji řekněte," unaveně ho vybídl Damon.

  „No, co když budeme předpokládat - jenom jako předpokládat, tadyhle Brewster by tomu řek hypotetická otázka -, že ten balík, CO dává rozkazy, velí špatně?"

  Kasárna teď dokonale ztichla. Ze střechy odkapával déšť, ve vedlejší budově se někdo prudce rozkašlal. Dokonce  i Devlin se přestal usmívat a pochmurně Sama pozoroval, stejně jako ostatní.

  „No, o tohle si nemusíte dělat starosti," pronesl Damon pomalu. „Dokonce o tom vůbec nemusíte přemýšlet. Máme tu výkvět celé americké armády. Prohlásil to sám generál Pershing, pokud  potřebujete důkaz. Žádný strach, až vyrazíme, nikdo žádné chyby dělat nebude."

  „Ale seržante... zkusme jenom předpokládat, že vypukne peklo, jak jste  říkal, a velitel zapomene na rozkazy, anebo se prostě pomátne na rozumu?"

  Damon pomalu přejel očima po místnosti. Velmi důstojně a výrazně prohlásil: „Pak samozřejmě musíte veliteli říct, že je  neschopný blbec, že to chcete vrátit zpátky a celé znova."

  Protáhlá místnost se rozezněla smíchem...