Arnold Zweig - VÝCHOVA PŘED VERDUNEM

    „Ale Douaumont byl přece v našich rukou a zůstali jsme v něm, a nedaleko pod námi probíhala přední linie. A teď  teprve začal ten tanec: protiútoky! Tak asi koncem dubna  už  nám  Francouzi dokonce  dupali nad hlavami, zmocnili se celého hořejšku až na  severozápadní roh, ale kulomety ve střílnách a v bočních postaveních je nepustily dolů. A pak přišly posily, a tak musili odtáhnout s nepořízenou.  Tehdy jsme se od zajatců dověděli,  že za svůj úspěch koncem února můžeme děkovat jen takové pravé vojenské motanici.  Po pravé i levé  straně Douaumontu obsadily úseky čerstvé divise a každá z nich byla přesvědčena, že tvrz obsadila  ta druhá, kdežto vystřídaná divise si sakramentsky pospíšila odtud, odtáhla až k bellevilleskému hřbetu a nemohla živé duši podat zprávu o tom, jak to tam teď vypadá. A kdybychom byli tenkrát měli čerstvé reservy, štěstí by nám bylo přálo i nadále a postupovali bychom krásně a hladce přes Fleury a Souville a ještě dál, a kdo ví, zda by dnes Verdun byl ještě francouzský. Pak bychom sice byli zas v bryndě, ale měli bychom přece  pocit  spokojenosti a nádherné  zprávy z bojiště k tomu!  Ale ti Francouzi mají už zkrátka závistivost v krvi a tak nám nic nedopřáli; musili jsme útočit na Thiaumont a Fleury,  a útočili jsme ještě i tehdy, když došlo  k tomu velkému  výbuchu, kdy jsem nakoukl do záhrobí. A to musíme zapít !“ 

Vyprázdnil svou sklenici, Kroysing mu ji zas naplnil a Süssmann pokračoval svým lhostejným  chlapeckým hlasem, upíraje znepokojeně oči někam do kouta pokojíku: Douaumont byl  tehdy, na začátku května, nejsilnějším opěrným bodem fronty, byl přecpán vojáky, potravinami, střelivem a ženijním nářadím, měl velké obvaziště. Podobal se mohutnému dopravnímu tunelu mezi frontami a zápolím.  Bavoři,  kteří útočili na  Fleury  nebo měli na ně  útočit, se tady ještě jednou vyspali, anebo, po vystřídání, sebou hodili někam na kamení a už spali, jako by je do vody hodil. Velký útok pátého května se  nezdařil, na tvrz a na její kryty se sypalo krupobití  granátů,  ale uvnitř kypěl život. „Měli jsme tenkrát  svůj  park na protějším konci,  tam,  kde teď spí  lopatáři, pod pancéřovou věží, v níž měli Francouzi skladiště střeliva. A  z  toho  tam  ještě zůstalo několik tuctů granátů. Byly tam  pak uskladněny naše miny a  reservní nádrže s olejem do  plamenometů;  nevinnější věci, osvětlovací rakety a tak dále, byly  srovnány  na chodbě u zdi a naproti  zas bedny s našimi kulatými ručními granáty. Vpravo vedly z chodby schody dolů do lazaretních místností; lékaři  měli ve dne v noci plné ruce práce, saniťáci běhali sem a tam a vlekli dovnitř těžké  případy, zatím co lehce ranění a ti, kteří utrpěli jen otřes nervů nebo byli zasypáni,  dřepěli u stěn, spali nebo jen tak  snili a  pak dostali polévku, jedli ji lžicemi a připadali si jako v sedmém nebi. Ale z nebe, jak známo, není daleko do pekla, a mezi těmito marody bylo  asi  také několik bláznů,  neboť  dva nebo tři ti bavorští venkovští hňupové se ukryli za našimi bednami s osvětlovacími raketami a pokoušeli se ohřát si menáž ručním  granátem - byla prý moc vychladlá, rozumíte? A  aby jim  lépe  chutnalo, potázali se s čertem. Každý člověk dovede odšroubovat pěchotní ruční granát a ohřát si jídlo jeho hlavičkou, totiž prachovou  náplní, má-li dva kameny,  aby si na ně postavil nádobu, a nehrozí-li odnikud nebezpečí.  Ale mým Bavorákům přišel jako z udělání  do rukou granát již  odjištěný nebo prostě vadný a prásk! - celé  to svinstvo jim vjelo do huby. To by ovšem mohlo  zůstat jejich soukromou záležitostí; nějaký ten křik a tři čtyři mrtví  a  několik raněných navíc, to se v bitvě o Fleury ani nepočítalo. Ale co čert nechtěl: střepiny vlétly otevřenými dveřmi  do skladiště střeliva a  prorazily náš pokojný plamenomet.  Je v nich směs těžkých a lehkých olejů; ta začala  vytékat, vypařovala se,  smísila se se vzduchem a byla z ní výbušnina. To ještě mé oči zahlédly; odkud tam spadlo hořící dřívko, které to zapálilo, jsem ovšem  nevěděl;  vždyť stačí  doutnající  oharek. „Hoří," zařve pět, osm, deset hrdel z hloučku kolem těch granátových kuchtíků, v téže době dopadne několik těžkých  kousků na střechu a hořící olej přeskočí na bedny s raketami; ty bedny byly z krásného suchého borového dřeva. V tom okamžiku už jsme utíkali, běželi jsme dopředu, kdo byl rozumný, neříkal vůbec nic, kdo měl strach, řval. Viděl jste ten dlouhý tunel, v němž jsem onehdy potkal pana hejtmana? Myslím, že je osmdesát metrů dlouhý.  Do  tohoto tunelu se sbíhali  lidé ze všech postranních štol a tam se pak rvali o život se sousedem, s každým, kdo stál vedle, s kamarádem. Běda  tomu, kdo klopýtl, běda tomu, kdo se otočil. My z parku jsme uvízli vlastně až docela vzadu; před námi byli lehce ranění a vystřídaní Bavoráci, v postranních štolách lopatáři, vpředu pěšáci - klubko  šedých hřbetů, krků, hlav  a pěstí, řvoucí hrůzou. A vzadu to praská, horko, dým, odporný zápach vybuchujících raket - tisíceronásobný ohňostroj! Musilo se to dostat ke granátům a také se to  k nim dostalo; ale nejdřív přišly na řadu naše ruční granáty. Vzadu něco zadunělo, pak námi projela rána, jako by se země otřásla, a všemi to smýklo o zeď; já jsem byl mezi  nimi. Byl jsem už v tom okamžiku v tom tunelu čtyřicet metrů daleko a tu jsem upadl.  Neupadl jsem, omdlel jsem,  tím nárazem o prohnutou zeď jsem ztratil vědomí a visel jsem, nevím jak dlouho, mezi vklíněnými lidmi a pak jsem asi s nimi pomalu klesal  dolů. Potom  zřejmě přišel  výbuch, který skoncoval se vším,  co bylo v tom tunelu, v postranních chodbách, v kasematech  a v lazaretu  živého - se vším. Mne zardousily  otravné plyny. Po subjektivní stránce jsem byl dočista mrtev. Dokud může člověk cítit strach, je to strašlivé, plíce bojují  o čerstvý vzduch, ale pohlcují stále víc smradu a jedu, v jícnu to pálí  a v  uších klokotá – ale když vědomí  pohasne, je  člověk vykoupen. A proto  na zdraví!" Upil malý  doušek.  Bertin, stále napjatě poslouchaje, dopil  konečně svou sklenku.  Süssmann si zapálil cigaretu, a jako by se vynořoval odněkud z dávné minulosti, pokračoval: ,,Když jsem přišel k sobě, pršelo. Ležel jsem pod širým nebem, na dlažbě, v troskách vnitřního nádvoří a mé první pohledy ulpěly dosti nechápavě na šedých mracích. Cítil jsem uvnitř palčivost, jako bych byl celý okoral, ale žil jsem. Trvalo to asi dlouho, než jsem projevil první známky života; díval jsem se, jak lidé  v kouřových maskách vlekou  těla vojáků ze zčernalého  tunelu, jehož  ústí ještě stále zdobil černý prapor kouře. Chtěl jsem  se  podívat, kolik je hodin: mé hodinky byly pryč. Na levé ruce sem vždy nosíval prstýnek  s  tyrkysem, jenž prý přináší štěstí, zdědil jsem jej po babičce; i ten byl pryč. Hmatal jsem po své tabatěrce: byla fuč a  nikdy jsem se s ní neshledal. Rozepjali mi vojenský kabát a roztrhli košili, ležel jsem s obnaženým hrdlem a to mě asi probudilo a zachránilo, ale můj váček, který jsem nosíval na prsou, s dosti velkou výplatou, také nějak splaskl.  Tu jsem se nadzdvihl, vlhké dlažební kamení tak příjemně chladilo ruce, a zjistil jsem, že vpravo a vlevo a vpředu i vzadu mám kolem sebe samé mrtvoly. Zsinalé,  udušené a zčernalé tváře,  příšerná záplava.  Čtyři sta  mužů v  koloně  setniny  zabírá   docela pěkný  prostor, ale zde jich leželo mnohem víc a saniťáci přinášeli stále nové. Obrali mě, ale já jsem jim ty  krámy přál, protože jsem zase dýchal. Nechtěl bych být  oběšen ani zardoušen, nikdy neotočím plynový kohoutek a naše plynové  útoky vzbuzují ve mně ošklivost, kdykoli  na ně pomyslím. Ne, řádnou granátovou střepinu do hlavy nebo pěknou střelu do srdce, to je všechno, co si přeji. Pak jsem si zapjal blůzu, dokonce i límec jsem si narovnal a pomalu, vrávoravě jsem se postavil na  nohy. Točila se mi  hlava, kašlal jsem a to mě bolelo, kromě toho jsem měl příšerné bolesti hlavy, ale to bylo vše. Mladší lékař, který mě nejdřív uviděl, vyvaloval údivem oči:  „Člověče, vy jste ale  měl štěstí," byla jeho první slova. Tehdy už jsem byl poddůstojníkem, ale nevzpomněl jsem si na to, byl jsem ještě pořád jako opilý a řekl jsem: ,Dobrovolník Sússmann hlásí příchod.' Někteří tvrdí, že prý jsem se  přitom pitomě šklebil; ale to pokládám za pomluvu. Dostal jsem napít, dali mi aspirin proti bolení hlavy a několik doušků kyslíku, a pak už jsem mohl několik minut vypravovat. Nevěděl jsem toho tehdy mnoho, ale stačilo to, aby se rozhodli, že ten vyhaslý kráter už nebudou vyklizovat. Náš hejtman poručil, aby všichni mrtví byli zas odneseni zpátky. Ale to už jsem spal v krásné posteli v nově zřízeném oddělení lazaretu, ovšem na dřevité  vlně, a  když jsem se probudil po druhé,  byl  jsem vlastně už docela v pořádku. Nekašlal jsem už,  uvnitř v krku mě sice ještě něco svíralo, jako bych tam měl pruh tuhého masa, a hlava mi  brněla dál, ale to  bylo všechno. Později jsem pak viděl, jak náš stavařský oddíl zazdívá tu štolu. Leží teď tam vzadu, ti mrtví obyvatelé Douaumontu, jejich tam celý prapor, jistě aspoň tisíc lidí, všechno, co bylo v zadní části onoho křídla: Bavoři, ženisté, lopatáři, celý lazaret. To byl ten douaumontský výbuch, v úřední zprávě se o něm nemluvilo, ale jestliže budete chtít, zavedu vás pak k tomu místu a můžete se  tam pomodlit za spásu jejich duší. Od té doby se na věci tohoto života dívám  střízlivěji a už mi nepřipadají krásné…"