C. Northcote Parkinson - PARKINSONŮV PRVNÍ ZÁKON ANEB NARŮSTAJÍCÍ PYRAMIDA

             „Práce přibývá úměrně s tím, kolik času se na ni může vynaložit. Dost přesně to vystihuje rčení: „Nejvíc práce mívá ten, kdo na ni má celý den.“ Tak třeba takové starší dámě, která nemá žádné povinnosti, může trvat od rána do večera, než odešle neteři lístek do lázní. Hodinu jí zabere, než najde vhodnou pohlednici, další hodinu pak shání brýle, půl hodiny se pídí po adrese, hodinu a čtvrt hloubá nad tím, co na ten lístek vůbec napsat, a dvacet minut se chystá, že půjde hodit pohled do schránky v sousední ulici, a rozvažuje, jestli si s sebou má vzít deštník nebo ne. Celkový úkon, který by zaneprázdněnému člověku zabral všehovšudy tři minuty, může pro druhého znamenat celý den vyčerpávajících pochyb, úzkosti a námahy.

Připustíme-li, že práce (zejména administrativní) si klade tak různé nároky na čas, je jasné, že mezi prací, kterou je třeba udělat, a počtem zaměstnanců, jimž má být svěřena, může být souvislost jen zcela nepatrná, anebo dokonce vůbec žádná. Jestli­že se někde celkem nic neudělá, neznamená to ještě, že tam lidé lenoší. Nemá-li někdo co na práci, neprojevuje se to vždycky jen zahálkou. Úkol, který je třeba splnit, nabývá na důležitosti a slo­žitosti přímo úměrně s časem, který je na něj k dispozici. Tato skutečnost je dnes už obecně uznávána, mnohem méně však byly prozkoumány její širší souvislosti, zejména v oblasti veřejné správy. Politikové a daňoví poplatníci se domnívají (i když čas od času o tom zapochybují), že státních úředníků přibývá zřejmě tolik proto, že je třeba udělat mnohem víc práce. Cynikové, kteří začali tuto víru zpochybňovat, dospěli k názoru, že jestliže úřed­níků přibylo, nemají zřejmě někteří z nich co na práci anebo že by všichni mohli pracovat mnohem kratší dobu. V této věci však není důvěřivost ani pochybovačnost na místě. Skutečnost je taková, že počet úředníků s množstvím práce naprosto nesouvisí. Vzrůst počtu zaměstnanců se řídí Parkinsonovým zákonem a úředníků by bylo celkem stejně, kdyby práce značně ubylo ane­bo kdyby i zanikla úplně. Význam Parkinsonova zákona spočívá v tom, že je to zákon růstu založený na rozboru činitelů, kteří tento růst ovlivňují.

Platnost tohoto nedávno objeveného zákona je třeba opírat hlavně o statistické důkazy, o kterých se hned zmíníme. Běžného čtenáře bude však spíše zajímat výklad nejdůležitějších činitelů ovlivňujících obecnou tendenci, kterou tento zákon definuje. Po­mineme-li technické detaily (jichž je až dost), můžeme hned zpo­čátku vysledovat dvě motivující síly. Pro účel tohoto rozboru je můžeme vyjádřit dvěma téměř samozřejmě znějícími definicemi:

1. Úředník má zájem na tom, aby rozšiřoval počet svých podří­zených a ne svých soupeřů.

2. Úředníci si navzájem přidělávají práci.

Abychom pochopili činitele č. 1, musíme si představit státního úředníka A, který najednou zjišťuje, že mu práce přerůstá přes hlavu. Není podstatné, je-li skutečně přepracovaný, anebo si to jen myslí, ale měli bychom si uvědomit, že pocity (nebo předsta­vy) pana A vyplývají dost možná i z toho, že mu ubývá energie, což je normální příznak stárnutí. Na tuto skutečnou nebo pomy­slnou přepracovanost existují, stručně řečeno, tři léky. A se může vzdát svého postavení, může požádat, aby si směl rozdělit práci s kolegou zvaným B, anebo si vyžádá na pomoc dva podřízené, kterým budeme říkat C a D. V dějinách není příkladu, že by A zvolil jinou alternativu než třetí. Kdyby odešel, přišel by o ná­rok na penzi. Kdyby připustil, aby B byl jmenován na stejné místo, které zatím zastával sám, obstaral by si jen soupeře, jenž by ho nepochybně ohrozil, až W konečně odejde do důchodu a bude se obsazovat jeho místo. Takže A si raději přibere dva mladší úředníky C a D, kteří mu budou podřízeni. Stoupne tím ve vážnosti, a když pak rozdělí práci do dvou kategorií – mezi C a D –, bude jediný, kdo se v obou oborech vyzná. V této chvíli je důležité si uvědomit, že C a D k sobě neodlučně patří. Nepřichá­zelo by například v úvahu, aby byl jmenován jenom C. Proč? Protože kdyby C nastoupil sám, rozdělil by si práci s A a získal by tak téměř rovnocenné postavení, jaké bylo zprvu odepřeno B, postavení tím důležitější, kdyby C byl jediným možným nástup­cem A. Podřízení musí být proto dva, anebo by jich mělo být raději ještě víc, aby pak každého z nich držel na uzdě strach, že povýšen bude ten druhý. Když si po nějakém čase začne C stěžo­vat, že má moc práce (což nepochybně mít bude), A se dohodne s C a doporučí, aby na pomoc C byli přijati dva další úřednici. Chce-li však zamezit vnitřním rozporům, musí se postarat, aby dva další úředníci byli přijati i na pomoc D, který má stejné postavení jako C. Nastupují tedy E, F, G a H a teď už může A téměř s jistotou očekávat povýšení.

Práci, kterou dřív zastal jeden, vykonává teď sedm úředníků. A tu začíná působit činitel 2. Neboť těch sedm lidí si navzájem přidělá tolik práce, že jsou všichni od rána do večera úplně uho­nění a na A se hrne mnohem víc úkolů než kdy předtím. Došlý spis jim často projde všem rukama. E se rozhodne, že záležitost spadá do kompetence F, ten předloží koncept odpovědi G, ten ji zásadně proškrtá a pak se obrátí o radu na D, který zas požádá G, aby věc vyřídil. G však právě odchází na dovolenou, a tak předá spis H, a ten zkoncipuje stručný zápis, který podepíše D a postoupí C. Ten pak v souhlase s tímto vyjádřením koncept přepracuje a předloží nové znění Á.

Co udělá v té chvíli A? Nikdo by mu nemohl zazlívat, kdyby bez čtení spis rovnou podepsal, protože má právě plno jiných starostí. Ví už, že příštím rokem má nastoupit po W, a musí se rozhodnout, jestli by na jeho vlastni místo měl přijít C nebo D. Kromě toho musel přivolit, aby G nastoupil dovolenou, i když G na ni vlastně ještě neměl plný nárok. A si teď láme hlavu, jestli neměl na dovolenou poslat spíš H, který by ji byl potřeboval ze zdravotních důvodů. Je v poslední době nějak pobledlý, mimo jiné snad i proto, že má rodinné starosti. Pak jsou tu diety pro F po dobu jeho účasti na konferenci a žádost E, aby byl převeden na ministerstvo důchodového zabezpečení. A se doslechl, že D se zamiloval do jakési vdané písařky a G a F že spolu nemluví, ­proč, nemá nikdo ani tušení. A by s chutí podepsal spis, jak jej vypracoval C, a měl by celou tu věc konečně z krku. Jenomže A je svědomitý. Naprosto ho už pohltily problémy, které si způ­sobili jeho kolegové navzájem a které vyrobili i jemu – už sa­mým faktem své existence –, a nedokáže se svých povinností tak snadno zhostit. Pečlivě si proto pročte koncept, vyškrtá zby­tečné mnohomluvné odstavce, které tam připsali C a H, a upraví text podle představy, kterou prosazoval hned zpočátku schopný (byť trochu hádavý) F. Opraví hrubky – ti mladí lidé už zřejmě vůbec neznají gramatiku – a nakonec sepíše stejnou odpověď, jakou by byl napsal, kdyby se jeho úředníci od C po H jaktěživ nebyli narodili. Mnohem víc lidí muselo tedy vynaložit daleko víc práce, než–dospěli k stejnému výsledku. pádný z nich nezahálet. Všichni dělali, co bylo v jejich silách. Přece však odchází A až pozdě večer z kanceláře a unaveně se vrací domů na předměstí. V houstnoucím soumraku, který označuje konec dalšího dne lo­potné administrativní práce, pomalu zhasínají poslední světla v kancelářích. A odchází mezi posledními a se shrbenými rameny a hořkým úsměškem uvažuje, proč se za úspěch platí dlouhými přesčasy a šedinami …“

(z knihy Nové zákony profesora Parkinsona)