Čecháčkovství (Václav Černý)

„Spiknutí prostřednosti proti všemu nadprůměrnému je sice společným jevem všech národů malých, ale v našem bylo vždy mocně potencováno tou „lidovostí" našeho vzdělance, a tím bylo vždy nebezpečnější než jinde, vedle Čecha se vždy u nás plazil a na Čecha číhal Čecháček. Čemu říkám čecháčkovství? A říkám tomu také české podučitelství. A české chalupnictví. Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním. Intelektuální nedochůdností – může být různá – myslím zde nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítící se přitom drze na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistivá a ctižádostivá. Ponech jí svobodné bezpečí a zvůli: stačí domýšlivě zmentorovat celý svět. Okřikni ji a zastraš: zmalomyslní na svoje pravé a náležité nedoucké rozměry, skrčenecky zlokajští, začne se vluzovat a přitírat, je ochotna přijmout stanoviska i názor druhého, ba prosí o ně, neboť ji svoboda přemýšlení tíží, trpí komplexem své mentální chudoby, i za svou ochotu lokajovat a sloužit chce však dostat zaplaceno, má přece právo na spropitné. Mravní slabostí rozumím přesný charakterový protějšek intelektuální nedochůdnosti, stránka intelektuální i mravní se tu prolínají a násobí: tedy charakter náchylný k poddanství, ustrašenost a zastrašitelnost, roztažené nicméně po možnostech drzosti, lačnost úspěchu a prospěchu, maskovanou bázlivou přičinlivostí, lživou a počítavou pokoru, která je jen maskou zastrašeného, ale číhavého a zrádného egoismu, a je naprosto prázdna veškerých pohnutek a pocitů náboženských, skutečná a pravá pokora je vždy původu náboženského, je pokorou před Bohem. Čecháčkovství není konstantní složkou národního psychismu odjakživa, nevěřím na neproměnné „národní duše", je historickou akvizicí a úhonou, a čeho národ historicky nabyl, z toho lze dějinami a převýchovou i vyrůst. Narůstá v nás pravděpodobně už od Bílé hory a jako důsledek následujícího ná­silného sociálního převrstvení českého národa, přišli jsme o domorodou velikou i malou šlechtu, třídu u nás (jako v Polsku) sic dobrodružně nezodpovědnou a politicky často hazardérskou, ale sebevědomou až po samou pýchu, nepoddajnou až po bojovnou vzpurnost, skutečnou páteř národního kolektivu. O tom uvažuj historizující sociolog! Bud' jak buď, devatenácté století zná u nás Čecháčka už plně vyvinutého, poučte se o tom z našich národních dějin, a nemusí to být ani studiem historiků, užitečnější cestou je četba počestných svědků-memorialistů, a třebas Serváce Hellera vzpomínek „Z minulé doby" nebo Adolfa Srba „Z půl století": jaké byly u nás poměry za Bachova absolu­tismu, jak u nás pokleslo, usnulo a vychladlo všechno, i vlastenecký zápal, české sebevědomí, národní hrdost, zájem o naši budoucnost, obětavost i odvaha, a „jenom několik spisovatelů a vědců zůstalo zase na stráži národního života"; a jak málo se české chování změnilo i na prahu let šedesátých, po říjnovém patentu 1860 a Schmerlingově únorové ústavě 1861; a jakými orgiemi malichernosti, hašteřivosti, os­touzení a nevděku byl v sedmdesátých létech otráven politický boj mezi starými a mladými! Ale snad stačí i připomínka chování tohoto národa k jeho včerejšímu idolu Havlíčkovi po jeho návratu z Brixenu: kolik lidí kráčelo za jeho rakví po boku Němcové! A nevděčného hulvátství našeho intelektuálního světa k Palackému v létech 1849-1861! To je obecné zjištění, truchlivá zákonitost a smutná perspektiva (na jak dlou­ho ještě?) našich dějin: pokaždé, když tento národ zažije úder, který jej přiomráčí, protáhne-li se pak stav jeho deprese na určitou dobu, kterou by bez citelné mravní úhony dokázal snést národ jiný byť i ne větší, zakřepčí na národním hřbitově svůj radostný kankán Čecháček, ujme se otěží, zařídí se k vládě tam, kde byl potlačen, pozavírán, vyhnán, pozutínán český charakter. Nabízím zkoušku z poslední doby, bijící do očí svou průkazností: vezměte hrst poúnorových kulturních velikánů, právě těch, kteří srostli se skutečností našeho národního krachu na sám jeho symbol, a uvědomte si je jako figury protektorátní! Co poúnorový velikán, to protektorátní zalezlík a opatrnický vyčkavač, jména Štoll, Mukařovský, Řezáč, Drda, Pujmanová derou se sama na jazyk: s hodinou Mnichova se tiše tichounce vypařili z českého veřejného života, nezvěstní, neviditelní, rozlezli po úkrytech, odkud bylo tak napínavé sledovat, jak se kutálejí hlavy skutečných bojovníků! Po sedm let okupace a války je ani na okamžik nikdo z odboje nepocítil po svém boku, ti budoucí vůdcové se podobali onomu generálovi z ruských letopisů, který pobyl plných šestasedmdesát let ve vojenské službě, aniž byl jedinkrát raněn: „od malička se uměl šetřit pro vlast!" Načež se uvázali v dědictví bojovníků a počali se ohánět jejich jmény, nebol také to je odjakživa konstitutivním rysem Čecháčka a jednou z jeho nestydatých dovedností: ví, kterak na vlastní tělo přetahovat pokrývku z mrtvých! Vlastní ho nehřeje, a dovede olupovat i mrtvoly. V přítomném Čecháčkově impériu jsou dvě věci osudně významné a obě slibují přímo úděsnou dlouhodobost jeho dominace: strašlivý úbytek sil na straně české charakternosti a konfluence čecháčkovství s oficiálně instalovaným principem společenské a státní moci. Válečný odboj stál náš národ příliš mnoho charakterních lidí, než aby to nebylo znát, kdo měl charakter, šel do boje a oběti na lidech byly nesčetné. A od února navázal na tento úbytek charakterní krve úbytek další, živá krev uprchlíků, odtékající do ciziny. Snad to není vždy krev nejstatečnější, ale rozhodně kdo prchá, to nejsou mezi námi ti nejméně talentovaní a nejméně schopní, a to je nesmírně neblahé. Ta pekelná drenáž trvá už příliš dlouho, pomalu již půl století: od 1939 do 1945 ti stateční, od té doby ti dosud nadaní a schopní. A na straně druhé, jestliže v dějinách Čecháček dosud vždy za odměnu pouze sloužil, neboť je rozený slouha, tentokrát slouží, ale zároveň i vládne silou totožnosti svého sociálně mravního typu se samotným smyslem společenského řádu. Tento řád je „lidový", a třebaže je jeho lidovost pouhou politickou šalbou a pojmovým úskokem, je chytrý dost, aby ve své lidovosti vyhradil ve svém zájmu místo i lidovosti čecháčkovské, její nedovzdělanosti a mravní bezpáteřnosti. Vždy, absolutně vždy hleděly totalitní režimy získat lidskou hloupost a lidské sprosťáctví na svou stranu. V jejich řádu se hlupáci nemají čeho bát a nemohou nic tratit. Silné povahy jsou v nich přirozeně eliminovány i násilnou a nenávistnou brutalitou davu, povahy prostřední přinuceny k povolné využitelnosti, povahy slabé rychle přesvědčeny, že na osobní existenci nemají právo a že osobnost je ostatně omylem. Také nikdy dosud v našich dějinách nebyla formátem českého světa obrovitější mrňavost než dnes. Kierkegaard založil svou polemiku proti oficiální církvi na myšlence, že učinit náboženství úřední institucí znamená rozklad náboženství. Brandes ve své monografii o něm uvažuje, co podnikne stát, umane-li se mu zničit poezii? Zřídí tisíc míst pro úřední a ze státní kasy placené básníky, postará se, aby na straně poezie, kultury, náboženství byl i prospěch, bezpečná jistota pod penzí. To právě učinila státní moc u nás. Vydala Čecháčkovi společenskou vládu, pozvala ho i k honorované úřední tvorbě kultury. Jaký nápor malých, menších, nejmenších! Není co velkého by neudusili ve svém objetí. Cestou k internacionalismu, světovosti a všelidskosti, čecháčkov­ský socialismus? K smíchu, k čemu by nad sebe jaktěživ mohl vybříst hamižný, žluklý provincialismus? Cestou k pravdě? K smíchu, cožpak vůbec kdy čecháčkovský dar potřeboval pravdy a toužil po ní? Duševně žil nanejvýš mýtem, mýtem v tom nejnižším významu, společným  přeludem, pospolitou bajkou o své výbornosti, o svých dějinách a svých zásluhách v nich. Budoucnost češství vidím velmi černě, Čechové v moci Čecháčků nemají leč zlé vyhlídky, a čím dál tím horší, jestliže se vláda Čecháčků protáhne ...

 (z knihy PAMĚTI III)