Mnoho publicistů a komentátorů se zamýšlí nad tím, jak je možné, že dvacet let po návratu k demokracii (alespoň institucionální demokracii) ještě tolik lidí nevidí, co za svrab a neštovice v české kotlince před rokem 1989 byly. Nechci se pasovat do role vševědoucího, nicméně dlouhodobě se zabývám kromě procesu transformace České republiky i transformací Slovenska a Maďarska, a především, velmi detailně – transformací Polska. Právě tato zkušenost mi umožnila podívat se na celý problém z jiné perspektivy, ze které je na příčiny naší předvolební krize lépe vidět.
První věc, kterou je potřeba podotknout, je fakt, že tady nejde o Paroubka ani o Filipa ani o kohokoliv jiného. Paroubek není někdo “odjinud”, kdo by se tady objevil a začal Čechy sužovat, není žádný živoucí důsledek sociální patologie, není zrůda, kterou když odstřelíme, zachráníme si budoucnost. Je to totiž ještě mnohem horší. Jiří Paroubek je především jako džin vytvořený z přání velké části české populace, je doslova jejich ztělesněním, je ústy kolektivní vůle nadpoloviční většiny Čechů. Z toho je třeba vycházet, že nadpoloviční většina občanů České republiky jsou zkrátka závistiví, mstiví, socialismus milující lemplové, co by chtěli všechno zdarma, co se nekoukají na budoucnost a co by nejradši s podporou státu ukradli schopným lidem i poslední židli, na níž v domě sedí. Pokud by někdo zastřelil Jiřího Paroubka, problém to samozřejmě neřeší, protože kolektivní vůle těchto občanů tam rychle dosadí někoho dalšího. Z toho je potřeba vycházet, chceme-li nalézt příčiny našeho současného stavu a něco s jeho následky dělat. Česká společnost jako celek tak prožívá v jistém smyslu pubertu – naprosto nelogicky a hloupě se staví proti ruce, která ji živí a dožaduje se drze víc, řka, že ruka dává málo.
Druhá věc je časový harmonogram, na němž můžeme určit především dva body – bod, v němž je společnost přeměněna na demokratickou, rozvinutou a občanskou společnost, tedy to, čeho chceme nakonec dosáhnout – a bod, v němž dojde ke konečné ztrátě moci starých struktur. Polsko je už za tímto bodem (2007), Českou republiku o něj čeká velký boj každé sněmovní volby. V tomto případě přitom platí dvě věci: 1) jak k tomu dojde, už je jen otázkou času, kdy dojde k vytvoření slušné společnosti, už je zajištěné trvání procesu; 2) staré struktury vycítí, že se takový bod blíží, a budou “kopat”, tedy bránit se sesazení všemi možnými prostředky. V Polsku to přehnaly, ale ne tak, aby stačily slušnou společnost zadusit – jejich kopání bylo tak silné, že občany znechutilo natolik, že od té doby mají staré struktury smůlu a jsou tématicky vyprázdněné a nezajímavé natolik, že už pravděpodobně nikdy nebudou moci vyhrát volby. V České republice máme na výběr dva scénáře – ono “kopání” už probíhá teď, nespokojené masy starých struktur se zuby nehty brání odchodu, protože cítí, že by mohl přijít – ten strach na ně padl krátce před sněmovními volbami roku 2006. Třebaže síla starých struktur byla v Polsku velká, nebyla opřená o tak významnou část populace, aby v roce 2005 vláda PiS si mohla dovolit převzít moc opravdu “natvrdo”. V České republice je to horší – staré struktury, u nás vyjádřené voliči ČSSD a KSČM, jsou ve společnosti obrovsky zastoupené, ostatně není to jen případ těchto dvou stran. Bez uzardění bych do stejné kategorie zahrnul voliče SSO (rádobypravicová nacionalistická varianta), Suverenity (nacionalisticko bolševická varianta) a Věcí Veřejných (naivní varianta à la staré struktury s lidskou tváří). ODS je na pomezí starých a nových struktur s tím, že je spíše u těch nových, lidovci jsou rádi, že jsou rádi a nepředstavují v zásadě nic, TOP09 se dá považovat za nové struktury, stejně tak Strana zelených. Ačkoliv Strana zelených není pravicová, pořád je mi nekonečně sympatičtější, než ČSSD, KSČM či Suverenita.
Co od sebe odlišuje ony staré a nové struktury především? Staré struktury u nás neznamenají ani tak komunistickou ideologii, jako spíš normalizační způsob myšlení. Žádná opravdová víra v něco, malá domů, celý život ponížený na osobní zájmy jednotlivce. Komunistický režim společenský zájem zprofanoval, protože místo něj vytvořil zájem komunistické strany a ten potom vnutil jako “společný”, přitom každý, kdo kdy žil v některé západní občanské společnosti ví, co si pod tím představit. Ve slušné společnosti, tedy v takové, do které se snad chceme dostat, patří k mainstreamu to, že lidé chtějí dobrovolně něčím přispět celku a společnosti a jejich debata spočívá na tom, že se baví o tom čím přispějí. Český postkomunismus spočívá v tom, že cokoliv je společné je mnoha lidem zkrátka jedno. Akcentuji rovněž nedostatek víry – a podotýkám, že mi nejde o víru náboženskou. Jde mi o víru v lepší příští, ať má jakoukoliv barvu, víru ve smyslu naděje, ne jistoty. To v normalizační generaci naprosto chybí, ta je totiž vůči těmto věcem naprosto apatická, nebo co hůř, se jim většinou vysmívá, aniž by se nad nimi zamyslela. Apriorní nedůvěra ke všemu, paranoia tvrdící, že všichni po nich jdou, celý svět je špatný a všichni je chtějí okrást – to je způsob jednání těchto lidí. Těžko ovšem přesvědčovat někoho přesvědčeného o nebezpečí, že nebezpečí není, nebo je minimální – především, když dotyčný většinou do obav z okolí promítá své vlastní hodnoty a způsob, jakým jedná s okolím on sám. Předpokládám, že si každý z našich čtenářů umí představit zapšklého padesátníka, který nevěří na jakékoliv dobro ve společnosti, který pojmem “dobro” rovnou pohrdá, ať už si za tím představí cokoliv.
Až budete příště nastupovat do metra, vlaku, tramvaje, autobusu nebo půjdete pěšky po ulici, rozhlédněte se okolo na zapšklé tváře generace, kterou formovala normalizace. To jsou ti lidé, kteří většinou stojí proti svobodě, otevřenosti a naději ve slušnou budoucnost; ne Jiří Paroubek. Ten je jen jejich obchodní značkou.