CHVÁLA HLOUPOSTI (Hans Conrad)

Nad Harrisburgem ve státě Pensylvánie svítí měsíc. Známý atomový reaktor dole v údolí odpočívá v tichu noci.

Nahoře, v pověstné College of Medicíně, svítí ještě světlo. Pracuje tu profesor Siegfried Streufert: „Přišel jsem na něco, čím se bezpočtu lidem uleví - hloupost má budoucnost," říká.

Dvaapadesátiletý Streufert pochází z Bielefeldu a patří k nejlepším badatelům v oblasti inteligence ve Spojených státech. Jako jeden z prvních vědců přestal pracovat s dotazníkovými testy. Kdo si chce dát u Streuferta „přezkoumat mozek", musí strávit osm hodin v laboratoři, která je přecpána nejrůznějšími aparaturami jako kosmická loď. „Měříme schopnost rychle se orientovat v nejrůznějších situacích," říká Streufert.

Má-li hloupost budoucnost, mají potom největší šanci na úspěch v soukromém životě i v zaměstnání ti z nás, kterým vůbec nedochází, co se děje! Profesor Streufert se dívá ven do měsíční noci. „Co myslíte, jak mně asi bylo, když jsem při svém bádání dospěl k tomuto závěru?"

Streufert začal nejprve s pokusem se studenty s Princetonské univerzity. Všem byla nejdříve změřena inteligence a potom byli rozděleni do dvou skupin: na hloupé a inteligentní. Pak dostal každý na ruku sto dolarů. Poté celý semestr všichni hráli na simulované burze s cennými papíry. Výsledek byl až příliš jednoznačný: hloupí měli všechny peníze, chytří udělali bankrot.

Tedy čím hloupější, tím obchodně zdatnější! „K tomuto závěru jsem dospěl až tehdy, když mě napadla ta věc s bušením srdce," říká vědec. Ve své laboratoři kontroluje zkoumaným osobám po celých osm hodin také srdeční činnost a krevní oběh. Když zkoumal manažery, poprvé si všiml toho, že inteligentnější z nich trpí častěji bušením srdce, různými nepravidelnostmi srdečního tepu, ba dokonce i zúžením středních věnčitých tepen. Nejdřív tomu nepřikládal velkou důležitost, ale potom se nad celou věcí zamyslel.

Streufert si shromáždil údaje o velkém počtu osob, které to ve stejném věku dotáhly stejně daleko, které se však v jednom bodě liší: jedni už prodělali infarkt, zatímco ti druzí mají srdce v pořádku. „Obě tyto skupiny jsme pozvali sem do laboratoře a zkoumali jsme jejich inteligenci." Výsledek byl skličující: „Hlupáci jsou jednoznačně zdravější než inteligentní lidé. A to platí, jak jsem mezitím zjistil, nejen o srdci, ale také o žaludku a střevech."

Třetí pokus profesora Streuferta je tak zdrcující, že o tom i nerad mluví. O průzkum požádala americká armáda. Dospěla totiž k závěru, že mezi vysokými důstojníky má až příliš mnoho hlupáků. Profesor Streufert měl zjistit, čím to je.

„Z tohoto důvodu," vypráví profesor, „jsme v naší laboratoři zkoumali velký počet vojáků, a to jak řadových, tak i velmi vysokých důstojníků. Přišli jsme na překvapivou skutečnost: inteligence, které se tolik nedostává ve vysokých vojenských kruzích, je mezi nízkými šaržemi zastoupena naprosto dokonale."

Mezi čerstvě naverbovanými nováčky je hodně inteligentních, ba až nadprůměrně inteligentních jedinců, takže by bylo možné obsadit vojenské velení prvotřídními lidmi. Proč je potom tedy tolik hloupých generálů?

Už na těch nejnižších stupních ke kariéře -zhruba po nadporučíka - jsou inteligentní vojáci zastoupeni jen skrovně. Ti inteligentní, kterým se přece jenom podaří dotáhnout to na tuto šarži, postupují potom bravurně nahoru, ale jsou nedostatkovým zbožím. Většina inteligentních však zůstává v boji o povýšení beznadějně v půli cesty. Naproti tomu ti, kteří nic neslyší a nic nevidí, stoupají neomylně vzhůru. Až na nejvyšší velitelská místa, kde se rozhoduje o životě a smrti.

„Tohle je ovšem přísně tajné," říká profesor Streufert, „nebo by se ještě mezi lidmi rozšířil názor, že hloupost je především problém armády." Ve skutečnosti je však známkou inteligence, že armáda přece jen přišla na myšlenku nechat si hloupost probádat. „V jiných povoláních," říká profesor, „jsou lidé daleko zaslepenější. A tím také hloupější."

Nad Pensylvánií se třpytí hvězdy. Vědec se dívá zamyšleně na měsíc. Myslí snad na politiky? Myslí na církev? „Ne," říká, „myslím na univerzitní profesory."

Profesor Streufert je člověk vybraně zdvořilý. Tiše a jakoby nepřítomně vypráví o letech, která strávil jako mladý učenec na univerzitě v Bielefeldu. O nakyslém lépe-vědění, o zarážející omezenosti a školomet-ství na akademické půdě provinčního města. „Člověk z ulice si těžko může udělat představu o tom, do jaké míry je právě univerzita zdrojem hlouposti."

To má svůj důvod. Na univerzitě se musí myslet. Ale právě v myšlení má hlupák před chytrákem velký náskok. „Podívejte se tady na to," říká profesor a rozkládá na stole dva grafy plné čar a uzlů. První z nich ukazuje typický průběh myšlení v hlavě inteligentního člověka, druhý v hlavě hloupého. Rozdíl je patrný na první pohled: hlupákova hlava je mnohem jasnější.

Mozkem hloupého člověka vede méně, ale zato silnějších a čistších čar k pevným uzlům jistějších úsudků a včasnějších rozhodnutí. Mozek inteligentního člověka naopak vypadá jako zacuchané klubko. Bezpočet čar tu protíná jedna druhou a sebe navzájem, závěry jsou stále odsunovány. Rozhodnutí tu úplně chybí. „Umíte si představit, jak to asi muselo vypadat v hlavě Alberta Einsteina?" ptá se profesor.

Ještě že Einstein nebyl nikdy v harrisburské laboratoři. Ale stačí podívat se na jeho písmo. Einstein myslel asi stejně chaoticky jako pes, který hrabe na padesáti různých místech jen za tím účelem, aby našel jednu a tu samou kost. „Normální univerzitní profesor," říká Siegfried Streufert, „je daleko nad Einsteinem. Po celý život hrabe jenom na jednom jediném místě. Zato ale většinou na tom správném. Protože je hloupý, hrabe totiž tam, kde už před ním hrabal někdo jiný, inteligentnější."

Velká přednost hloupého člověka spočívá v tom, že ví, na čem záleží. „A když má potom ještě pravdu," říká profesor, „což se stává nezřídka, je neporazitelně dobrý."

To je také důvod, proč hloupost má zelenou ještě v třetím povolání: hlupák je rozený novinář.

Pokusná osoba v laboratoři, napojená na různé kabely, dělá následující experiment: zapíná různé televizní programy, ale nedbá přitom na to, co se na obrazovce říká, ale na způsob, jakým se to říká. Vychází najevo, že - nehledě na téma - převládá ve všech programech stejný tón: nanejvýš důležité je sdělováno nanejvýš důležitým člověkem tónem nejvyšší důležitosti. A to je přesně ten tón, jehož inteligentní člověk už předem není schopen. Proč? Humanista Erasmus Rotterdamský to formuloval krátkou, už klasickou větou: „Inteligence činí nesmělým."

Inteligence začíná pocitem naprosté nedůležitosti vlastní osoby, velkým pochybováním o vlastních názorech. Erasmus to dokládá bezpočtem příkladů: inteligence má co do činění se studem, se zábranami.

Inteligentní člověk se neprosadí při žádné pódiové diskusi. Jako moderátor by zřejmě také trapně selhal. Psaní jenom umocňuje potíže, které inteligentní člověk pociťuje už při mluvení. „Bez konce," píše Erasmus, „se chytrák trápí vsuvkami, vyškrtáváním, přepisováním, odsouváním stranou, hledáním rad; devět let nechá věc tiše zrát, nikdy nedospěje ke konci." U hlupáka je tomu jinak: „Píše, co mu zrovna přijde do pera, co ho napadne."

Nejstarší zkušeností novinářského cechu je poznatek, že zpráva nebude lepší, když ji člověk bude stále znovu a znovu předělávat. Čím více se inteligentní člověk trápí se psaním, tím je text horší. Nakonec je k nečtení.

Úplně jinak je tomu u hlupáka. Protože jeho text je psán tak lehce a odvážně, je také čtivý a napínavý a často dokonce i vtipný. „Jako nejlepší připadá to nejhorší," píše Erasmus. „Neboť většina lidstva přísahala na hloupost."

Erasmus Rotterdamský žil v letech 1469 až 1536. Byl to nejinteligentnější člověk své doby. A nevěděl co dělat. Připadal si jako vklíněný mezi velkou hloupost papeže a ještě větší hloupost Martina Luthera. S hrůzou se ohlížel zpět za hloupostí zanikajícího středověku a s ještě větším strachem vzhlížel - krátce po vynálezu knihtisku - k nové hlouposti věku sdělovacích prostředků.

Aby smyl ze své duše tento hrůzný sen, napsal Erasmus Rotterdamský Chválu bláznovství. Není náhodné, že hloupost triumfuje ve všech oblastech života, tvrdí. Je to tím, že je počátkem a prapůvodem veškerého života: „Co myslíte? Je hlava, obličej, hruď, ruce, uši, krátce tak řečené tělo, tím, z čeho pochází život?" Ne, je to penis. „Tomuto nejhloupějšímu údu vděčíme všichni za život, i ti moudří, ba dokonce i třikrát posvěcený papež."

Zrozen z hlouposti, je lidský život jenom tehdy tvůrčí a mocný, jestliže zůstane věren principu hlouposti: „Hloupost zakládá státy, z ní je živa každá vrchnost, církev, vojevůdci, rádci i soudci."

Tak kráčí život vstříc svému cíli, věčné hlouposti. V každém případě je nanejvýš podezřelé, píše Erasmus, že Ježíš nazývá to, „co předurčil k životu věčnému, ovečkami". Podle Aristotela je přece ale ovce „nejhloupější ze všech zvířat". V této souvislosti, vyvozuje pak Erasmus neochvějně dále, je také velmi nápadné, že Ježíš sám je křesťany nazýván „beránkem božím".

„Jestliže jsou hloupí lidé skutečně o tolik úspěšnější a šťastnější než inteligentní," říká Streufert, „pak to musí být tím, že hlupáci jsou v nějakém smyslu lepší než chytráci. Ze existuje něco, čemu by se mohli inteligentní od hloupých přiučit."

Aby profesor Streufert vystopoval příčiny úspěchu hloupých, ještě jednou důkladně prozkoumal výsledky svých pokusů. Například experiment se studenty z Princetonu. „Burzovní hru" vymyslel už předem jednoduše, protože se domníval, že studenti nemají s takovými obchody příliš velkézkušenosti. Hra dopadla neočekávaně dobře pro hloupé studenty. Při jednoduchosti svého myšlení vzali danou situaci právě tak jednoduše, jakou ve skutečnosti také opravdu byla. Proto byla i jejich rozhodnutí správná a včasná. Inteligentní studenti naproti tomu ztráceli čas tím, že předvídali komplikace a spekulovali s potížemi, které ve skutečnosti neexistovaly. Tím přehlédli řešení, jež bylo nasnadě, a nedošli včas ke správným závěrům. A tak udělali bankrot.

Podobné důvody se zdají být také příčinou toho, proč inteligentní manažeři trpí více srdečními či žaludečními potížemi než jejich hloupější kolegové. Inteligentní manažer je totiž osudově rozváhaný, neboť myslí příliš dopředu a představuje si problémy, které ve skutečnosti třeba vůbec nenastanou. Pokud však jde o skutečné momentální potíže, nedostává se inteligentnímu manažerovi často capacity to close - schopnosti skoncovat konečně s velkým přemýšlením a jednat. A tak na rozdíl od hlupáka žije v permanentní nervozitě. Nakonec onemocní.

A proč vypadává v armádě předčasně ze soutěže o postup inteligentní branec? Bylo by příliš jednoduché a laciné nařknout armádu z toho, že zkrátka nedokáže rozeznat a patřičně ocenit inteligenci některých vojáků. Spíše si inteligentní nováček sám může za to, že se nedostal dál. Proč nepozoruje, že první dny v novém povolání nejsou tou nejvhodnější chvílí, kdy začít sršet inteligencí? Proč se spíš nesnaží jako oni méně inteligentní rekruti nejprve se ve vší tichosti seznámit se svým novým posláním?

Všechny tři průzkumy ukázaly v zásadě jedno a to samé: inteligentní člověk prohrává s hloupým, protože své inteligence špatně používá. Ve špatném okamžiku, na špatném místě, se špatnou intenzitou - v každém případě tak, že mu to v životních situacích nepomáhá, ale naopak škodí. Zejména z jednoduchých a přehledných situací vychází lépe méně inteligentní člověk.

Profesor pokračuje tlumeným hlasem: „Chtěl bych vám teď svěřit ještě další tajemství. V některých situacích dochází k opaku. Hlupák se někdy projeví opravdu jako hlupák."

Někdy - nepříliš často - nastane nová, nepředpokládaná situace. A to je okamžik, který si naléhavě vyžaduje schopnost zpozorovat, co se stalo. A tehdy jindy tak úspěšná hloupost selhává.

Profesor Streufert zahájil ve své harrisburské laboratoři novou řadu výzkumů. Zkoumá nyní myšlenkové pochody v mozcích mimořádně inteligentních lidí, kteří jsou však zároveň i mimořádně úspěšní jak ve svém povolání, tak v soukromém životě; jsou šťastní a zdraví. „Výsledek se zdá být jednoznačný," říká vědec. „Kromě inteligence mají tito lidé ještě obzvlášť vyvinutou schopnost rozlišit, zda je v daném okamžiku nutné přemýšlet, nebo zda by nebylo lepší mozek vypnout."

Profesor chvíli přemýšlí a pak dodává: „Říkal jsem vám, že budoucnost patří hloupým? Pak to beru zpátky. Budoucnost patří těm inteligentním lidem, kteří jsou dost chytří na to, aby se poučili od hlupáků, neboť ti umějí hodit všechno uvažování za hlavu."

A zatímco vědec potichu vykládá, měsíc zachází za pensylvánské hory a začíná pomalu svítat...  

Zdroj: 100+1 zahraniční zajímavost (1987)