Dieter Noll - DOBRODRUŽSTVÍ WERNERA HOLTA

    Pod dojmem událostí, vlivem krvavých bojů se Branzner silně změnil. Už prvního večera jen tak mimochodem prohlásil, že spatřuje jedinou záruku konečného vítězství v tom, čelit veškerému úsilí nepřítele neochvějnou a fanatickou vírou v poslání Vůdce a ve věčnost říše. Přirozeně došlo hned k hádce.
    Wolzow naslouchal Branznerovu prohlášení a nakláněl při tom hlavu. Holt si pomyslel: Už tu zase máme Ziesche! Ale Branzner Ziesche ještě předčil, protože byl povídavější a výřečnější, i když kvůli svým černým vlasům mluvil méně o rase a nacionálně rasové stanovisko uplatňoval ve svých argumentech jenom příležitostně.
    „Poslouchej," odpověděl Wolzow na Branznerovo programové prohlášení. „Neochvějnost, fanatismus ..." na okamžik se odmlčel a přemýšlel. „Když je někdo tuhle, rozumíš, trošku omezený, abych to řekl rovnou, pitomý, jako je tak většina lidí, pak je fanatická víra docela užitečným prostředkem, aby zůstal věren věci. Bez této víry by většina často ztrácela kuráž, protože nemá válečnické ctnosti a protože jí chybí vyšší inteligence. Ale našinec? Dejme tomu, že by válka byla ztracena. Tak jednoznačně ztracena, že by to poznal i slepý: bojoval bych přesto dále. Bez fanatické víry. Jedině proto, že se to pro vojáka sluší, nic jiného prostě neexistuje. Poslouchej, Branznere! Co si asi myslíš, proč jsme nedávno jako jediné dělo ještě stříleli na hloubkaře, zatímco vy, s celou vaší vírou, jste leželi na břiše? Snad proto, že fanaticky věřím, že je to něco platné? Blbost. Palba zblízka není vůbec nic platná, ale prostě se to sluší!" Wolzow se rozohnil: „Voják musí bojovat a neptat se, jestli to má nebo nemá smysl! Voják je tu proto, aby bojoval, pro nic jiného! Tvá víra, kamařáde, je zatraceně nejistá věc. Může se vypařit a pak tu budeš sedět a lapat po vzduchu! U mne se nemůže nic vypařit. Pro mě prostě platí: voják má za povinnost bojovat. A proto se tedy bude bojovat."
    To, co Wolzow říkal, se líbilo Holtovi lépe než výzva k slepé fanatické víře. Ted' také věděl, odkud bere Wolzow svůj klid. Pomyslel si: Není to snadné, smýšlet tak jako Wolzow, a nezbláznit se přitom. Je zřejmě třeba, aby měl člověk od roku 1750 za předky aktivní důstojníky.
    „Boj jako samoúčelná záležitost," řekl Gomulka. „Zamysleme se nad tím. Boj je pro tebe samoúčelnou záležitostí, Gilberte, a to se dá slyšet. S tímto názorem nepotřebuješ žádnou víru v konečné vítězství nebo ve Vůdce. Ale přece to přímo vyzývá k jisté námitce. V tvém pojetí je rozpor." Zkrabatil čelo, jak usilovně přemýšlel. „Dost často už jsi nám vysvětloval chyby, kterých se v minulosti dopustili vojevůdcové. Terentius Varrò, Daun a Karel Lotrinský u Leuthenu, nemůžeš tedy popřít, že uznáváš bojový cíl, a tím je vítězství. Nezhroutí se tvé přesvědčení v tom okamžiku, kdy boj ztrácí jakékoli vyhlídky na vítězství?"
    „Kdepak, naprosto ne! Přirozeně, boj má vést k vítězství. Vítězství je solí na válečníkův chléb. Pokud trvá možnost zvítězit, potud se bojuje o vítězství. Ale je možno bojovat také o kompromisní řešení, o remízu. A když situace neposkytuje vůbec žádné vyhlídky, pak se bojuje prostě proto, že se to sluší."
    Holt seděl zamyšlen. Wolzowova slova v něm náhle probudila vzpomínku na „Lesík 125" od Ernsta Jůngera. Jisté místo v této knize na něj tenkrát zapůsobilo a teď si na ně opět vzpomněl. Řekl: „Myslím, že Gilbert má ... má správný vojenský postoj." Citoval, co se mu vynořilo ze zapomnění: „ ,Ale nejvyšší příkaz splní ten, kdo opuštěn, za noci padne na ztracené vartě. Na něj bude vzpomínáno všude tam, kde milují trpkost zániku a vznešený smysl, který žádný plamen neporuší."