Edward Pearce - MACHIAVELLIHO DĚTI

        ...Probírat Niccola Machiavelliho v kursu politologie je opravdová radost. Ve srovnání s příšerným žargonem většiny současných akademiků hovoří totiž jednoduše a na rozdíl od morální zbabělosti politiky a jejího jazyka se vyjadřuje bez zábran. Politické machinace, podvody a zločiny nazývá pravým jménem, ale ne proto, aby proti nim brojil. Chce říci, že potřebujete-li něčeho dosáhnout, musíte zachovat určitý postup. Pakliže se vám tento postup příčí nebo nelíbí, nemusíte ho použít, ale nechte si zajít chuť na dosažení cíle.

   Pro tuto upřímnost byl po celá staletí církví pranýřován.  Jeho příjmení se stalo synonymem pro hyperinteligentního zloducha, jeho křestní jméno bylo uváděno do spojitosti s ďáblem. Machiavelli je ale spíše duchovním otcem upřímnosti, který svléká (bez ostentativní dráždivosti) činy z kultivovaného formalismu. Suše konstatuje, že Ferdinand Aragonský podvádí a uvádí důvody, proč se mu to vyplácí. Tvrdí, že člověk se zbraní bude nevyhnutelně poroučet těm, kteří ji nemají. Sklouzne-li podle kritiků někdy svými postřehy  do banality, tak proto, že to za banalitu nepovažuje. Umožňuje nám poznat skutečnosti, o kterých se raději nemluví a které se většinou obcházejí. I když je však Vladař  skvělá učebnice, neměli bychom zapomenout, že její autor žil ve skutečném světě. Byl občanem a velvyslancem  Florencie, svědkem vlády rodu Medicejských a papežů a, což je zajímavé, nepříliš úspěšným politikem, který na vlastní kůži poznal mučení i věznění.

   V této knize je zmínka o jeho příteli Franceskovi Guicciardinim, který, měřeno zastávanou funkcí, byl jako politik mnohem úspěšnější. Ale oběma byla společná lítost nad tím, jak se rozplývají v nedohlednu jejich touhy po sjednocení Itálie a stále více se prosazuje úzkoprsý partikularismus trpasličích  států. S vidinou velké a silné Itálie dali oba muži svoje schopnosti do služeb nesympatických despotů. Machiavelli se svou oddaností Césaru Borgiovi prokázal ale přece jenom větší soudnost než jeho přítel, který to dopracoval na zaměstnance Allessandra Medici, psychopata s potenciálem Caliguly.

   16. století se svými drsnými způsoby - tu škrcení garotou, onde strappado a sem tam nějaká ta úkladná vražda - si ve srovnání s naším stoletím na zabíjení jenom hrálo. Pravidla jsou však pořád stejná.  Stejně jako nekompromisním mužům pozdní renesance i Hitlerovi,  Stalinovi a vrahům formátu Bašíra Džamáíla světil účel jejich strašné prostředky a bylo jim vlastní odstraňování nepohodlných. V přívětivějším a jemnějším světě Margaret Thatcherové a Charlese de Gaulla (jejichž jména se spolu často nevyskytují) platí stejná pravidla a podmínky, krev však již teče jenom symbolicky. Ovšem méně symbolicky tekla ve válce v Perském zálivu,  kterou zde rozebírám v souvislosti s Georgem Bushem a Machiavellovým návodem, jak si má vládce získávat čest.

   Většina Machiavelliho názorů platí dodnes. Příliš horlivý ministr je pro šéfa, který chce vycouvat ze strategie, která se neosvědčila, příhodným obětním beránkem. Ozbrojený člověk vítězí nad neozbrojenými sousedy. Strach má větší váhu než vděčnost. Státník musí být jednak lvem, aby si ho ostatní vážili, a liškou, aby se uměl vyhnout léčkám.

   Machiavelli své zásady dokládá příklady svých současníků nebo příklady z řeckých a římských dějin, které jsou dnes sice okrajovou sběratelskou záležitostí, ale kdysi byly základem všeobecné vzdělanosti a kultury. Naši univerzitní studenti nejsou špatní, ale když  ministr školství říká, že výsledkem, univerzitního vzdělání je všeobecná neinformovanost, má pravdu. Nejenže v životě neslyšeli o  Oliverottovi z Ferma a Agathoklovi ze Sicílie,  které uvádí Machiavelli jako příklad, ale vsadil bych se, že neslyšeli ani o  Césaru Borgiovi. O Alexandru Velikém a Juliu Caesarovi mají jen velice matné představy. Je-li někdo v pokušení mi to vyvracet,  dovolil bych si na svou obhajobu uvést jeden příklad. Když jsem přirovnával opatření jednoho člena vlády paní Thatcherové k nelehkému osudu jedné postavy z Vladaře, tento člověk reagoval takto: „Machiavelliho Vladař? Ne, nečetl jsem to. Je to ale určitě náročná četba a pořádný tlustospis, ne?"

   Z celé akademické hantýrky považuji „závažnost" za slovo nejděsivější a tato práce si na  ni v žádném případě nárok nečiní. Byla napsána trochu pro zábavu, ale hlavně chce přispět k lepšímu pochopení Machiavelliho, přiblížit  Vladaře studentům a obyčejným čtenářům na příkladech z moderní doby, inter alia Ernsta Róhma, Franciska Franka, Juana Domingo Peróna, Harolda Wilsona a Josefa Stalina. Machiavelliho zásady občas vyvracím, jako v případě Perónový úspěšné politiky štědrého rozdávání,  nebo jejich správnost  dokazuji na pravém opaku, jako v případě paní Thatcherové, která opomněla svalit odpovědnost za neblahou daň z hlavy na jednoho ze tří bezmezné oddaných ministrů.

   Na platnosti Machiavelliho zásad nemůže moderní doba nic změnit. Pokud budou lidé toužit po moci, bude mít Machiavelli stále co říci. Pravým smyslem této knihy je  na příkladě jiných lidí, žijících v jiné době, trvalou platnost jeho názorů dokázat. Má informativní účel a chce vzbudit zájem o studium politologie a podnítit čtenáře k  úvahám o nadčasové agresivitě mocných. Pokud tento úkol splní, nebyla napsána zbytečně...

Edward Pearce - MACHIAVELLIHO DĚTI