Ephraim Kishon - CO SE VLASTNĚ STALO, SOUDRUZI?

    Soudruzi a soudružky! Veteráni hnutí a všichni kdo byste z něho chtěli odejít! Lidové masy! Straničtí funkcionáři! Mí čtenáři!

    Dnes jsme se tu sešli, abychom nejnovější události podrobili sebekritickému rozboru. To se sluší marxistickému učení, které přesto přese všechno sedmdesát dlouhých let ovládalo polovinu zeměkoule. Snad existovaly v dějinách formy vlády,které vydržely o něco déle, například pětitisíciletá říše faraónů. Moudří Egypťané se však vždy starali, aby jejich faraónové nikdy nebyli předsedy strany a prezidenty zároveň.
    At tak či onak, dramatické změny které se v těchto dnech uskutečňhjí v táboře míru, určitě nejsou výsledkem změny vedení, nýbrž důsledkem několika drobných nedorozumnění, která se vloudila do marxistické praxe.
    Ano soudruzi přiznejme si s proletářskou otevřeností, že na politické soustavě, která udržovala na proproletářské úrovni pět nešťastných generací, musí být něco shnilého.
    Vezměme naše vedoucí sovětské zemědělství přece se odjakživa opíralo o marxisticko-leninsko-jiné principy. „Kolchoz náleží vám, soudruhům rolníkům, obdělávejte půdu ke svému užitku." Jinak řečeno, pole, domy, dobytek, dluhy - všechno náleželo výlučně členům zemědělského kolektivu. Bylo tu jen několik podružných omezení, například že kolchoz nelze prodat, že sklizeň nenáleží rolníkovi, nýbrž straně, a že rolník nesmí svůj kolchoz nikdy opustit. To však také bylo vše.
    Milí soudruzi, toto uspořádání se společným hospodařením však bylo úspěchem jen dílčím. Komunistické zemědělství dokázalo v době svého trvání sklízet jen polovinu toho množství obilí, jaké se sklízelo v dobách proklatého cara.
    Soudruzi se nyní zajisté ptají, jaká mohla být příčina této nedostatečnosti, a naše odpověď je jednoznačná:
    „Bylo to počasí."
    Ano, soudruzi, právě rozmarné počasí způsobilo v uplynulých sedmdesáti letech všechny tyto obtíže. Přesně tak, jen to bláznivé klima nese za všechno vinu. Musím však s komunistickou upřímností dodat, že mezi námi byli někteří ideologové, kteří byli jiného názoru. Byli však z hnutí vyloučeni a v abecedním pořadí odklizeni z cesty. Tito takzvaní „odborníci" totiž opomíjeli jeden z nejvýraznějších úspěchů socialistického zemědělství, vyplývající z každoroční celkové objednávky deseti miliónů tun u spekulantů americké burzy.
    Toto uspokojivé zemědělské řešení mohlo platit i pro dalších pět generací, nebýt nejnovějších poznatků našeho hnutí, týkajících se uplatňování sociálních principů na živém objektu. Pochopili jsme totiž dialektickou pravdu, že člověk prostě pracuje efektivněji, jestliže se mu plody jeho práce neodnímají, soudruzi. Toto poznání je zarážející, otřesné, ba dokonce odporné, ale je mimo veškerou pochybnost. Obšírné dialekticko-materialistické výzkumné práce příslušných stranických institucí to jednoznačně prokázaly.
    Jako první experiment dokládající správnost výše uvedeného poznatku strana dovolila kolchozním rolníkům, aby na svých malých záhumencích pěstovali zeleninu a prodávali ji na volném trhu. Podmínkou bylo jen to, aby tato polokapitalistická úroda za žádných okolností nepřevyšovala jednu desetinu sklizně kolektivní. Nuže, milí soudruzi, dnes tedy můžeme říci, že tento experiment byl korunován úspěchem. Dle nejnovějších statistik výnosy ze záhumenků představují celých padesát procent veškeré sovětské úrody. Tento překvapivý jev samozřejmě vyžaduje objasnění a mohu s hrdostí říci, že strana i toto vysvětlení našla. V rámci nejnovějších nezapomenutelných oslav 1. máje se naše ideologická elita zabývala záhadou „překvapivého zvýšení produktivity záhumenků".  Prostřednictvím pragmatické analýzy dospěla k jednoznačnému závěru, že tu musí jít o osmý div světa.
    Názory se samozřejmě lišily. Někteří naši kolektivní vůdcové úspěch soukromého zemědělství vysvětlovali náhodou, štěstím či výhodou hry na domácím hřišti, jak už to známe z kopané. Jiní v tom naopak spatřovali lacinou imperialistickou provokaci. Záležitost však dodnes zůstala záhadou, zatímco záhumenky už prakticky byly pohlceny kolchozy.
    Neméně záhadný, milí soudruzi, je i překotný vývoj, který začal na periférii socialistického tábora, v Maďarské lidové republice. Jistě si vzpomínáte, soudruzi, že západní blahobyt a nadbytek této malé země byl trnem v oku všem těm, kdo se stále ještě věrně hlásili k marxisticko-leninsko-jiným principům.
    Klade se samozřejmě otázka, hrom do toho, jak to ti Maďaři dokázali, že po rozdrcení kontrarevoluce dosáhli tak záviděníhodného kapitalistického blahobytu. Odpověď spočívá, soudruzi, v důmyslném dialektickém triku vynalezeném v Budapešti. Tento malý národ, kterému svět vděčí za guláš a několik vynikajících humoristů, si řekl: „Proč jen v zemědělství? Nemohl by se systém záhumenků uplatnit i v jiných sférách, například obchodu a průmyslu?"
    Co vám mám říkat, soudruzi, byla to ideologická bomba. Zprvu se vstup do soukromého hospodaření povoloval jen malým maďarským podnikům nanejvýš s osmi zaměstnanci. Ve výjimečných případech dostávaly povolení i továrny se šestnácti zaměstnanci, ačkoli to se pochopitelně už značně odchylovalo od zásad vítězného socialismu. Když se však ukázalo, že výnos těchto malých podniků představoval dvě třetiny hrubého společenského produktu, bylo toto povolení rozšířeno i na podniky s 32, 64,128, 256, 512, l 024, 2 048 a 4 096 zaměstnanci. Pokud jsem informován, je nejnovějším přípustným nejvyšším počtem pro soukromé firmy v socialistickém Maďarsku 81 290 zaměstnanců, ale to je naprostá horní hranice.
    Od té doby, co se v lidových demokraciích uskutečnily politické změny hodné politování, rostou tyto závody jako houby po dešti na soukromých záhumencích.
    To je tedy objasnění, s nímž se naše hnutí ztotožnilo zcela ve smyslu dialektického materialismu. Nelze se totiž prostě už déle uzavírat matoucí skutečnosti, že v zemědělství, obchodu a průmyslu se vyrábí asi patnáctkrát více, nenáleží-li podniky proletářům, nýbrž jen proletáři jedinému. Chtě nechtě se musíme smířit s trpkým poznáním, soudruzi, že člověk se hluboko v podvědomí přece jen zajímá o zlepšování své životní úrovně.
    Soudruzi, to se odvažuji označit za nejotřesnější poznání od vynálezu zdrhovadla.
    Tento jev samozřejmě nelze za žádných okolností vykládat jako selhání socialismu. Alespoň ne pokud jde o naše úsilí vychovat našeho člověka k tomu, aby se odvrátil od zkorumpovaného materialismu a dal vale odporným penězům jako jedinému životnímu cíli.
    Marxisticko-leninsko-jiné výchově se za posledních pět generací podařilo vychovat nového sovětského člověka, pro nějž peníze už nejsou vším. Nikoli, nový sovětský člověk už miluje i zlato a drahokamy, sportovní vozy a videokamery, abych uvedl jen několik příkladů jeho široké škály. Sovětský člověk v ničem nezaostává za spotřebiteli ve svobodném světě, vyzná se na burze a na černém trhu stejně dobře, ne-li lépe než oni. Začlenění tohoto nového typu člověka do reorganizovaného socialistického národního hospodářství, opírajícího se převážně o západní půjčky, toto organické splynutí zajišťuje konečné světové vítězství aplikovaného marxismu.
    Milí soudruzi, chtěl bych nyní dospět k větě, která je jádrem mého dialektického rozboru: Podejte nám ruku k vybudování nové beztřídní socialistické společnosti v duchu klasických principů kapitalismu.
    Shromáždění skončilo, soudruzi. Kouření je dovoleno.
 

Z knihy NEVDĚK SVĚTEM VLÁDNE