Ephraim Kishon - PICASSOVA SLADKÁ POMSTA

                    Pořád se sice říká, že čas recesistů je už konečně za námi - ale není. Slýchám předpovědi, že opravdové malířství zanedlouho oslaví návrat  - avšak oslava se rok za rokem odkládá a v muzeích se hromadí odpad až po střechu. Za těchto vyhlídek nezůstává výtvarným umělcům žádná jiná volba, než výt  s vlky, podrobit se mafii a táhnout s ní. Třetí cesta neexistuje. Žádný kritik, žádné noviny, žádná umělecká scéna by se nedovážili brát vážně malíře, který ještě stále bere své  umění vážně. S takovými malomocnými by nikdo ani  nepromluvil,  natož aby se s nimi snad nechal vidět.

                 Umělců této generace mi je líto. Na dvoře blázince pořádají závody ve skoku o tyči - bez tyče, bez míry a bez naděje. Pokud jde o mě - tedy moderní  umění uráží  mou  inteligenci. Odpověděl jsem na něj  dvouhodinovým  televizním filmem Vytáhni  zásuvku,  voda se vaří,  který jsem natočil v duchu uměleckého odkazu Pabla Picassa.

                 Picassova překvapivá  pozůstalost byla poprvé zveřejněna 2. května 1952 v Madridu a  později mimo  jiné v knize Libro Nero od známého italského uměleckého kritika Giovanniho Papiniho - a mezi čtenáři mé první knihy  o umění způsobila velký rozruch. Co říká Pablo Picasso v tomto uměleckém odkaze?

                  „Od té doby, co umění už není potravou těch nejlepších, může umělec použít  svůj talent pro všechny proměny a nálady své fantazie. Všechny cesty jsou   otevřeny intelektuálnímu šarlatánství. Lid v umění nenachází ani útěchu,  ani povznesení. Ale rafinovaní, bohatí, povaleči a ti, kdož si potrpí na efekt, v něm hledají zvláštnost, originalitu, přepjatost a pohoršlivost. Já jsem kritiky  uspokojil mnoha nesmysly, jichž jsem se dopustil, obdivovali je tím víc, čím  míň jim rozuměli. Dnes nejsem jen slavný, ale i bohatý. Když jsem však sám   se  sebou, nemůžu se považovat za umělce ve velkém slova smyslu.  Velcí malíři byli Giotto, Tizian, Rembrandt a Goya. Já jsem jen klaun,  co rozuměl své době a z hlouposti, smyslnosti a ješitnosti svých současníků  vytřískal, co se dalo."

                   Tento malířův odkaz má dlouhou předehru. Na  počátku století namaloval mladý a tehdy zcela neznámý Picasso skupinu dívek a z čiré rozpustilosti  a dobré nálady jim na krk nasadil africké masky  moc se mu líbily. Tuto šarádu, ať už z jakéhokoliv důvodu, nazval Les Demoiselles ď Avignon.

              Onen nic neříkající obraz pak guruové čertvíproč označili za nejdůležitější umělecký výtvor století.  Od té doby  se lidstvu už od dětských plenek vtlouká do hlavy,  že  Picassovy kubistické obrazy jsou mystickým  výtvorem  proroka, disponujícím mesiášskými schopnostmi.  V průběhu let si lidé zvykli na to, že jméno Pablo Picasso používají se stejnou úctou jako jméno Mojžíše či Ježíše Krista. A  přitom se  celé záležitosti nikdy nepodívali na kloub, nevědí, jak vlastně  ta  zvláštní mazanice vznikla a co je na tom Něčem podobném člověku s jedním okem na straně a čtyřmi prsty na noze tak fenomenálního?

                 Pokud by  se  přes  to  všechno  nějaký  nevěřící Tomáš ještě opovážil  vyjádřit pochybnosti o kvalitě díla, pak  by mu guruové  se  zdviženým prstem vysvětlili, že svět se mění zběsilým tempem a všechno pohlcuje proces intenzivní modernizace a radikálních změn v myšlení, a proto nelze od soudobého umělce očekávat, že bude malovat tak jako dřív ruku s pěti prsty. Ale kacíři zůstávají kacíři. Bez prodlení si spočítají prsty na ruce a zklamaně konstatují, že jich mají pořád pět. Nicméně i ten nejnedůvěřivější kacíř  nakonec pochopí,  že odpor v této delikátní záležitosti je nesmyslný, a tleská ještě nadšeněji než všichni ostatní. Picassův vliv však dosahuje až  do ložnice. Jeho grandiózní obraz  Objetí údajně  inspiroval leckterý  pár   k  napodobení. Naskýtá se  však otázka, zda  se muži mohlo podařit ohnout střední nohu své ženy nafouklé pumpičkou.

                  Hledej u Picassa...

                  Leckdo pak tedy hledal   a vůbec nic nenašel. A oprostil se  od bezmála stoletých pout víry a vlivu guruů bez obav, že to bude jeho smrt.

                  „Picasso rozpoznal duchovní chudobu této, dnes tak snobské společnosti,  a „obrazy"  namastil jako výsměch této společnosti."

          Liselotte a Heinz Pickhardtovi, Gütersloh

               „Zcela sdílím váš názor na Pabla Picassa,  avšak často mnou zmítají pochybnosti, zda velký umělec jen nechtěl vydělat peníze,  a to tak, že využil slabomyslnost mas. Byla to  jednodušší, respektive jediná cesta, jak zkasírovat velké peníze."

                    Dr. Hans Eberle, Limburgerhof

               „Pochybuju o tom, že Picasso bude za sto let ceněn stejně vysoko, jako dnes."

                          Ilse Bocková, Hannover

                 „Váš otevřený postoj k Picassovu dílu mi promluvil ze srdce. Pokud by Picasso ještě žil, smál by se možná pod vousy a řekl: Konečně se v těch třech generacích objevil někdo,  kdo si všiml, že jsem si z vás ze všech vystřelil. Nechci mu nijak ubírat na jeho skutečné velikosti. Škoda jen,  že  Picasso své nadprůměrné schopnosti nepoužil správně."

                  Ingeborg Hönschová, Kónigsfeld

                      To je i můj názor.

                  Picasso  nebyl klaun. Byl to sarkastický komentátor svého  zmateného století, velký archivář lidské hlouposti. Miloval cirkusáky, možná proto, že celý život pro něj byl jedním velkým cirkusem. Obrázky z cirkusu z jeho modrého období jsou skutečně virtuózní. Picasso nebyl šarlatán. Kdyby chtěl, mohl malovat jako Giotto a Tizian.

                 Ale nechtěl. Tedy, chtěl  jen do té doby, než pochopil hlavní zásadu -  totiž že lidé nemají vlastní názor, že už si necení řemeslné dovednosti, ale padají na kolena před výstřelky a schválnostmi přitaženými za vlasy a namlouvají si, že se tím sami stali něčím zvláštním.

                 Picasso však byl opravdu moudrým mužem.

                 „Cožpak jsem padlý  na hlavu,  abych mařil svůj drahocenný čas estetičnem?" říkal  si. „Proč lidičkám nedopřát ženu se dvěma nosy anebo dvě ženy s jedním nosem, když to chtějí."

                 Své vlastní rodinné  příslušníky  však portrétoval jen s jedním nosem  a výlučně realisticky. Doma o žádný cirkus nestál. Přirozeně, jak  jsem se už zmínil, mé rouhačské názory vyvolávaly i rozhořčené reakce, přičemž jedna z těch inteligentnějších pochází od Reinharda Múller-Mehlise,  který v časopise Weltkunst a v dopise, který mi  zaslal, vyslovil přesvědčení, „že Picassův údajný umělecký odkaz je velký podvrh."

             Možná, že Múller-Mehlis má pravdu. Picasso nepotvrdil závěť, která byla uveřejněna i v Německu, v  roce  1957  ve  Frankfurter Allgemeine Zeitung a roku 1962 ve Stuttgarter Zeitung a díky Giovannimu  Papinimu  přitáhla všeobecnou  pozornost. Picasso svou „závěť sice nikdy nepotvrdil, ale také ji nikdy, ani jediným slovem nedementoval, ačkoliv k tomu nebo k soudnímu zákroku měl spoustu času. Jak známo, zemřel až roku 1973. Neučinil tak. Proč? Možná že pohrdal slabomyslnými, kteří jeho malířství brali se  vším všudy,  a  tajně se radoval z toho, že úctyhodný italský kritik umění řekl jeho názor za něj. Nikdy kupodivu neprotestovali ani jeho dědicové.

                 Anebo snad zveřejnil Picasso, ten umělec života a bonviván, svou závěť „in vino veritas" a pak své ovíněné upřímnosti litoval? Je to vlastně velmi pochopitelné a vypovídá to o přirozené potřebě reagovat, když oslavovaný umělec už prostě nesnese tupé zbožňování svých fanoušků...

 Ephraim Kishon - PICASSOVA SLADKÁ POMSTA (2003)