Eric Lambert - VETERÁNI

 ...V každé armádě je devadesát procent lidí, kteří na frontu vůbec nepřijdou. Dost je jich v týlu nepostradatelných a zrovna tolik je ulejváků. Mazaní, líní, šikovní, každý si už pro sebe v týlu nějakou práci vymyslí. Žijí si královsky, a manipulujíce každičkým kouskem byrokratického armádního aparátu, aby ospravedlnili svou existenci, nosí na sobě pečeť nepostradatelnosti. V závětří za stohy formulářů a tištěných rozkazů tyjí z frontového vojáka a z peněz své země.

Tak prosím! Tady máme třeba zástupce náměstka ředitele sklápěcích lehátek, pomocníka zástupce náměstka ředitele sklápěcích lehátek s následujícím personálem: čtyři prapor0číci, sedm seržantů, sedmadvacet desátníků a sedmašedesát vojínů pro „administrativní úkoly". Tihle všichni jsou podřízeni Správě armádních sedacích a lehacích služeb, které vládne brigádní generál, dva podplukovníci, pět majorů, jeden pobočník a tucet ctižádostivých nebo cynických poručíků.

Skutečně také existují nějaká ta sklápěcí lehátka, ale stále jich ubývá nebo se stávají „nepoužitelnými", volně se po nějaké době vynoří na místech, která na první pohled nemají s SASLS nic společného. Ta lehátka a těch! sedmašedesát vojínů, to jsou nejcennější aktiva SASLS. Těch lehátek a těch sedmašedesáti duší si ředitel, jeho náměstkové a zástupci jeho náměstků váží nad zlato a drahé kamení; vždyť je to jejich chleba, jejich jediné spojeni se skutečností, a nic více ani méně než ospravedlnění Jejich existence. A všech těch sedmašedesát duší je zase vděčná za takové uznání. Vždyť ředitel SASLS se všemi těmi náměstky a pomocníky! náměstků je jedinou kamufláží, která je může skrýt před jistým druhem majorů. Tihle bojem otužilí chlapíci s unavenýma očima, které viděly rozprášení celých pěšáckých praporů, se vždy čas od času objeví v týlu a shánějí doplnění posil pro pěchotu; těch totiž není nikdy dost.

Zrovna taková SASLS sice neexistovala, ale to nic nemění na skutečnosti, že v týlu se takové hrozné frašky odehrály; a že přímo v bojové linii se odehrály frašky ve svých bezprostředních důsledcích ještě daleko hroznější. A v každém takovém případě dřív či později ha to vždycky doplatil frontový voják — byl raněn, uštván, hladověl, umíral. Ze všech mašinérií právě armáda je ta nejomezenější, nejneohrabanější a nejmarnotratnější v zacházení s lidskými hodnotami. Strhuje do svého chodu lidi statečné, poctivé a inteligentní právě tak jako hlupáky a lumpy. A nakonec se to všechno vykupuje na bitevních polích životy hrdinů, vlastenců a bezúhonných 

Nelze říci, že pěšáci tohleto všechno jasně věděli nebo chápali, neboť pro nás byl život řadou drobných bezprostředností, žitých, ať k dobru či ke škodě, vždy jen pro přítomný okamžik. Ale v každém z nás hlodala jakási nejasná nespokojenost a všichni jsme opovrhovali mašinérií, jež nás v časových odstupech vrhala d!o cvičných manévrů a potom do skutečných bitev, které pro tolik z nás znamenaly smrt. Tohle naše neujasněné, a přece pronikavé hodnocení války a armády nacházelo výraz v prudkých škodolibých výpadech proti velení a kritizování zdánlivě všedních věcí, jako stravy, drilu a především té ubíjející jednotvárnosti. Odnášeli to důstojníci, rozhodně ne prapříčina toho všeho, ale patřilo jim to stejně, protože většinou nic nepodnikali, dokud nebylo pozdě…