Erich Maria Remarque - ČERNÝ OBELISK

 ...Dvě hodiny před odjezdem máme dojem, že se venku ozývá cupitání, hlasy a tóny. Vzápětí je slyšet na ulici čtyřhlasý sbor:

                „Do srdce, noci posvátná,

                vlej mír a nebes klid —"

   Přistoupíme k oknu. Na ulici stojí Bodův spolek. „Co se děje?" ptám se. „Rozsviť, Jiří!"

   V matném světle, které padá z okna do ulice, rozeznáváme Boda. „To je pro tebe," povídá Jiří. „Zastaveníčko na rozloučenou. Od tvého spolku. Nezapomeň, že jsi jeho členem."

                „Poutník ať bolest nepozná,

                útěchy nápoj dej mu pít —"

rozléhá se mocně ulicí.

   Otvírají  se okna. „Ticho!" křičí stará Konersmannka. „Je půlnoc, vy ožralá chátro!"

                „Na nebi už jasně hvězdy vzplály,

                jako perly září v modré dáli —"

   V protějším okně se uklání Líza. Domnívá se, že zastaveníčko uspořádali pro ni. 

   Za  chvíli se objeví policie. „Rozejděte se!" rozkazuje někdo strohým hlasem.

   Deflací se policie změnila. Je přísná a energická. Znovu se v ní  probudil starý pruský duch. Každý civilista je věčným rekrutem.

  „Rušení nočního klidu!" osopí se amuzikální muž v uniformě.

   „Zatkněte je!" vyje vdova Konersmannová.

   V Bodově spolku je dvacet silných zpěváků. Proti nim stojí dva policajti. „Bodo," volám znepokojeně. „Ne abyste se jich dotkli! Nebraňte se! Nebo vám nasolí několik let kriminálu!"

   Bodo mě uklidní mávnutím ruky a pěje z plných plic:

        Jak rád bych s tebou stoupal  — k nebesům."

   „Ticho, my chceme spát!" křičí vdova Konersmannová.

   „Hej, vy tam!" křičí Líza na policajty. „Nechte ty zpěváky na pokoji! Proč se tady neukážete, když se krade?"

   Policisté jsou zmateni. Ještě několikrát rozkazují: „Všichni okamžitě  na policejní stanici!" —  ale  nikdo se ani nehne. Bodo začíná druhou sloku. Policisté nakonec dělají, co mohou — každý z nich zatkne jednoho zpěváka. „Nebraňte se!" volám. „Byla by to vzpoura proti státní moci!"

   Zpěváci nekladou odpor a nechávají se odvést.

   Ostatní zpívají dál, jako by se nic nestalo. Strážnice je nedaleko. Policisté znovu přiběhnou a zatknou další zpěváky. Ostatní pokračují, i když je první tenor sotva slyšet. Policisté zatýkají zprava.  Pak odvedou  Willyho a první tenor úplně zmlkne. Podáváme jim z okna láhve s pivem. „Vydrž, Bodo!" říkám.

   „Neboj  se! Až  do posledního muže!"

   Policie  se vrací a zatýká v druhém tenoru. Pivo nám už došlo, a tak obětujeme žitnou.  Za deset minut zpívají pouze basy. Stojí tu klidně, jako by se vůbec nezatýkalo. Kdysi jsem četl, že stejně netečná jsou stáda mrožů, když lovci utloukají kyji jejich druhy. Za války jsem dokonce viděl, jak totéž dělají celé národy.

   Za čtvrt hodiny tu stojí Bodo Ledderhose úplně sám. Naposledy přiběhnou zpocení a vzteklí policisti a odvádějí Boda mezi sebou. Jdeme  za ním na  strážnici. Bodo si pobzukuje, jako by zpíval sólo. „Beethoven,"  řekne stručně a už zase bzučí jako opuštěná muzikální včela.

   Nasloucháme.  Zdá se, že ho z nekonečné dálky doprovázejí větrné harfy, Zní to zázračně,, jako by ho doprovázeli sami andělé bzučením v prvním a druhém tenoru a v obou basech. Poletují a plíží  se  kolem Boda, a čím víc se vzdalujeme od domova, tím jsou zřetelnější, a když odbočíme kolem kostela, můžeme éterickým a vznášejícím se hlasům dokonce rozumět. Zpívají; „Do srdce, noci posvátná, vlej mír a nebes klid —" Na příštím rohu slyšíme, že vycházejí z policejní strážnice. Stojí tam nebojácně dvacet zatčených Bodových kamarádů a bezstarostně pokračují ve zpěvu. Bodo mezi ně vstoupí a diriguje, jako by se to stávalo každý den. A už to pokračuje: „Poutník ať bolest nepozná —"

   „Pane Krolle, co to má znamenat?" ptá se  zmateně velitel strážnice.

   „Je to síla hudby,"  odpovídá Jiří. „Zastaveníčko na rozloučenou pro člověka, který jde do světa. Je  to nevinné a vlastně chvályhodné."

   „A to je všechno?"

   „Je to rušení  nočního klidu," prohlašuje  jeden z policistů, který Boda zatkl.

   „Bylo by to  taky  rušení  nočního klidu, kdyby  zpívali .Deutschland, Deutschland uber alles'?" ptám se.

   „To by bylo něco jiného!"

   „Kdo zpívá, ten  nekrade, nevraždí, ani se nepokouší svrhnout vládu," vysvětluje Jiří veliteli strážnice, „Chcete zavřít celý sbor jen  proto, že tohle všechno nedělá?"

   „Vyhoďte je!" zahořekuje velitel. „Ale ať jsou zticha."

   „Budou zticha. Vy nejste Prus, viďte?"

   „Frank."

   „To jsem si mohl myslet," povídá Jiří...