Evropa - mrtvý muž na pochodu (Patrick J. Buchanan)

    Když se Bethmann-Hollweg vrátil z Vídně, aby v předvečer války informoval císaře o stavu rakousko-uherského spojence, otřesený ministr zahraničí zajíkavě pronesl: „Pane, stali jsme se spojenci mrtvoly." Stejně jsme na tom my. Kdysi velké válečné národy, které ve 20. století dodaly na evropská bojiště miliony vojáků, dnes mají armády, jež jsou jen o málo větší než policejní síly státu. Balkánské války v devadesátých letech odhalily jejich nemohoucnost bez Spojených států. V Bosně musely Velká Británie a Francie povolat Američany, protože měly strach z toho, že se z jejich jednotek stanou rukojmí místních Srbů.
    Do aliancí se vstupuje kvůli posílení států. Čím Ameriku posiluje smlouva k trvalé obraně kontinentu, který odmítá budovat armádu na vlastní obranu a jehož populace začíná vymírat? S výjimkou Turecka a Velké Británie jsou státy NATO spíše závislá území než spojenci. Ve Vietnamu nepřítomné, aniž by z bojiště utekly, a v Perském zálivu byla jejich pomoc jen okrajová. Mimo Evropu jsou jejich jednotky použitelné hlavně jako policejní dozor pod záštitou OSN v subsaharské Africe. Zdá se, že již více nejsou s to se jako za dávných časů obětovat a projevovat věrnost. Dnes potřebuje 15 států Evropské unie několik roků na to, aby shromáždilo 60 000 vojáků pro přechválené síly rychlé reakce. Hrozby Evropy, že „se osamostatní", jsou hrozbami dětí, že utečou z domova, které se však nikdy úplně neuskuteční, protože jim matky řekly, že nesmějí přejít ulici.
    Něco životného vyprchalo z Evropy. Kdysi byly západní národy ochotné se obětovat pro „popel svých otců a chrámy svých bohů". Současní Evropané, přestože jsou bohatší a početnější než v roce 1914 nebo v roce 1939, však nikoli.
    Dny Evropy jsou sečteny. Nastávající masová migrace z islámského světa natolik změní etnické složení starého kontinentu, že Evropané budou příliš ochromeni hrozbou terorismu, než aby zasáhli v severní Africe, na Blízkém východě nebo v Perském zálivu. Evropané již ignorují sankce USA vůči Íránu, Iráku a Libyi. Se stále arabštější a islámštější populací se dostaví ochromení. To bychom měli vzít na vědomí. Od padesátých let 19. století do první světové války politiku USA vůči britskému impériu drželi v šachu Irové, protože jejich hlasy rozhodovaly ve státech jako New York.
    Evropa, jejíž počet obyvatel se zmenšuje a z níž mizí děti, nemá žádný životní zájem, který by ospravedlňoval vyslání desítek tisíc mladých lidí do války, pokud na ně nikdo nezaútočil. Za stávající porodnosti nedosáhne v roce 2100 počet obyvatel v Evropě ani jedné třetiny dnešního stavu. Evropa hlasuje pro la dolce vita.
    Jestliže se však Evropané natolik nezajímají o vlastní záchranu, že odmítají mít dost dětí, aby udrželi své národy při životě, proč by Američané měli bránit Evropu -a možná za Evropu umírat? Ať si žijí život na vysoké noze, dokud neskončí. Evropa přijala svůj osud, možná že nikoli vědomě jako národ, ale kolektivně jako lid. Evropané nehodlají pokračovat coby historický životaschopný druh. Co tedy bráníme? Křesťanství? To je v Evropě mrtvé. Západní civilizaci? Rozhodnutím nemít děti však Evropané již přijali konec své civilizace ve 22. století...

   Z knihy SMRT ZÁPADU