Fráňa Šrámek - ŽASNOUCÍ VOJÁK

...Ano, jak jsem řekl, zanese tě nějaká náhoda do Prahy, a tak se, brachu, setkáme. Rozevzpomínáme se, dva staří válečníci, a nelze se přece jen na obrátce rozejít, což abychom spolu vypili číšku vína? Řečeno, vykonáno. Víno bude dobré jak vzpomínky. Pápera, Souček, přimhouříme očí a budeme se na sebe usmívati, když vyslovíme ta jména, jako bychom si při tom myslili své, po čem nikomu nic není. Při druhém víně, řekněme, počneš se pomalu rozjížděti, jak vláček lokální dráhy, který si dává na čas, ale přece dojede; řekneš: „Ale... Souček se choval tenkráte také nějak podivně." „Podivně? Myslíš? Přímo bláznivě, vzpomínám-li si. Ale — neznal přece jen snad dosti francouzsky. Některá slova, a snad právě ta, která nejvíce potřeboval, mu scházela. Na druhé straně, ostatně, scházela tato slova asi také. Od lámané francouzštiny, myslím, se k pořádné konversaci vůbec nedošlo." Nemiluješ cizí slova, duchaplnost a řeč příliš spisovnou, ale hlavní přece jen pochopíš a znal bych tě špatně, abych nevěděl, co přijde při třetím víně. Vláček bude mí ti nyní pěkně do kopce. Bude rozhazovati hluk po idylických lesích. Bude to pořádná práce, ale dosouká se, dosouká; řekneš s dostiučiněním, které se ti nepodaří utajit: „Tedy — — — tentokráte mu gymnasium také nepomohlo?" Zavrtím hlavou, mohlo by to stačit, ale ty to chceš míti jaksi černé na bílém a vidím, s jakou šibeniční radostí sí pro to poběžíš. „Tedy, zkrátka, nic?" Nuže, musí to tedy by ti, černé na bílém, nakloním se přes stůl k tvému uchu a pošeptám jedno silné slovo, snad ti udělá dobře, snad tě smíří se všemi gymnasisty, a budiž mi prominuto toto silné slovo, neboť budu již hovořiti jazykem třetího vína a zůstanu pří tom jazyku i potom, až po chvilce zdvihnu číši k dalšímu přípitku: „Vojno, snad bychom na tebe neměli vzpomínati a usmívati se při tom, snad bychom ve vzpomínkách na tebe neměli nalézti ničeho, čemu bychom se usmívali. Byla jsi megera. Všech meger megera. Ale někdy jsi na nás pohlédla modrýma, zářícíma očima, nikdy život nesliboval tolik, jako tenkráte. Držela jsi ruku za zády, v hrsti cosi, hádejte, kluci, co jsem vám přivezla! Někdy nám to vytahovalo srdce hrdlem, bylo to dlouhé a tenké, snad na ně počneš hrát těm skalám okolo. Někdy přinesl vítr od lesa vůni, jako nikdy před tím, všechny smysly se otevřely krásnou ranou, nebylo to v dobrý den a všichni čerti se toho dne prali, ale nikdy nás už tak k sobě nepřivineš, lese. Někdy jsme po tři dny neoschli, ale čtvrtého dne svítilo slunce, čtvrtého dne jsme oschli, a tu jsme byli zcela šťastni, jako by k velikému, pokornému štěstí stačilo, máš-li jen suchý kabát. Někdy jsme lovili vši v košili, s úsměvem, jako bychom četli krásnou knihu. A někdy to bylo několik ledových vteřin, za nichž se o nás hrálo, ale pak jsme tu byli zase, člověk jde rád se živými, když nemusí s mrtvými, člověk se znovu řadí, člověk má ještě jméno, kterým ho volají, člověk znovu vykročí, a kdo poví, co zpívá cesta, po které člověk takto znovu kráčí? A někdy se zdálo, že tě vedou jen proto těmito oklikami, abys byl potom náhle tím krásněji překvapen. A někdy to už bylo skutečně tak, srdce počalo tlouci, myslil bys, nadchází chvíle, kdy se počnou díti zázraky. A někdy — — — a někdy škoda, mívalas někdy opravdu, vojno, modré, slibující, zářivé oči. Už jsi se jen bál, abys s tím, čehos byl pln, nepřišel pozdě; komu to ještě rychle darovat, koho tím ještě rychle podělit? Škoda, škoda! Na tvé falešné oči, vojno — — —!"