František Koukolík - NEJVĚTŠÍ PŘÁNÍ PRO 21. STOLETÍ V ČECHÁCH

    ...Píše se, že kritické myšlení je »pečlivé a uvážené rozhodnutí o tom, zda nějaké tvrzení přijmeme, odmítneme, nebo se o něm zřekneme úsudku. Součástí tohoto myšlení je stupeň jistoty, se kterou nějaké tvrzení přijmeme nebo odmítneme.« Rozdíl mezi kritickým a nekritickým myšlením bývá v lepším případě rozdílem mezi skutečností a iluzí, v horším případě rozdílem mezi existencí a zánikem. S ohledem na současné dění by tedy největším přáním pro 21. století v Čechách mohla být špetka kritického myšlení navíc.

   Proč? Znalosti kriticky myslících lidí bývají široké a hluboké, interdisciplinární a otevřené. Kriticky myslící člověk nebývá herec, moralista, hlásná trouba propagandy ani fachidiot. Zato bývá racionální. Přitom ví, že s ohledem na složitost světa je racionalita omezená, poznání neúplné a otevřené. Poznávání je pro něj celoživotní proces. Užívá originální prameny informací, nikoli prameny z druhé ruky. Nejprve zjišťuje skutečnosti, pojmenovává je až poté. Užívá přesný jazyk. Myšlenková strategie kriticky  myslících lidí je otevřená. Dlouze se učí zkoumat jevy bez hněvu a zaujetí, což je těžké. Samozřejmě že kritické myšlení je dřina, ke které se lidé uváží na celý život.

   Nekritické myšlení chápe spektrum velkého počtu možností černobíle jako dvě krajnosti, například: »pravice-levice«, »materialisté-idealisté«, »mravní« (my) - »nemravní« (oni). Svět vysvětluje jen z jediného úhlu pohledu. Obvykle se opírá o soubor výroků, které odpovídají článkům nějakého druhu víry Dřina pak je s tím, jak je sladit s realitou, zejména začne-li selhávat propaganda. Nekritické myšlení mívá za to, že svět a myšlení jsou totožné s jazykem, takže tvoří umělé jazykové světy. Nekriticky myslící  lidé přebírají informace z druhé ruky, podle mocenského receptu. Ten mívají natolik zvnitřněný, že jej prožívají jako součást sebe. Jejich myšlenková strategie se snaží o uzavřený systém, bývá dogmatická, vyhýbavá, autoritativní, stereotypní, ráda užívá neurčitý jazyk. Pochybuje-li, pak jen mechanicky. Často vyjadřuje stanovisko uzavřené skupiny.

   Dostane-li se nekritické myšlení do logického nebo věcného sporu, rádo vysvětluje jevy politicky, postmoderně či spirituálně. V případě současného českého politického myšlení si nejsem jist, zda jde o myšlení. V postmoderním případě rovnosti všech pravd má pro nekritické myšlení  názor léčitele/šamana stejnou hodnotu jako názor lékaře/vědce. V nefilosofické praxi léčitel těžké diabetičce sebere inzulín, nahradí jej tvarohem s cibulí, diabetička se poté dostává na jednotce intenzivní péče asi týden  z komatu, náklady  platí nemocnice, nikoli léčitel nebo filosof. Ve spirituálním případě užívá nekritické myšlení pojmy tajemství a pokora. Svou netestovatelnou  intuicí a obecnými pojmy  zdůvodní cokoli, včetně rozhodnutí s katastrofálními důsledky, pokora nepokora, bez zpětné vazby, rok za rokem stejně. Na rozdíl od kriticky myslících lidí, pro něž je spousta jevů rovněž tajemství, nekriticky myslící lidé říkají, že jejich tajemství je vyššího řádu, lidský rozum na ně nestačí, což vědí předem. Současně však naznačují, že svému tajemství přece jen lépe rozumějí než lidé kriticky myslící, kteří je údajně nikdy nepochopí právě proto, že myslí kriticky. Takže se bojím, že přát si v Čechách v roce 2001 špetku kritického myšlení navíc vyžaduje kouzelného dědečka z pohádky o zbytcích zdravého rozumu...

František Koukolík - JOSEFU ŠVEJKOVI JE 30 MILIONŮ LET