Gert Ledig - ODPLATA

              …Zazvonil telefon.

Radiotelegrafista, aniž se otočil,  zvedl  sluchátko.

„Berta tři, stanoviště velitele!"

Okamžik bylo ticho,  pak  radiotelegrafista podal přes  stůl sluchátko.

„Volá velitel. Chce  s vámi mluvit."

Poručík zavrtěl  hlavou.

„Opravdu,  chce  vás  velitel!"  Radiotelegrafistův hlas zněl bunkrem. Poručík zaťal zuby, pak uchopil  sluchátko. „Berta tři! Důstojník služby,  poručík Wieninger!"

„Už se vaši  lidé vydali za  Američany?" zaznělo ze  sluchátka.

„Pane majore!"  Poručík se odmlčel. „Ne, ale ihned se tak stane, pane majore!"

„Je  důležité,  aby  se  Američanům  nic nestalo!  Rozumíte? Jsem odpovědným velitelem  tohoto obvodu!"

„Pan major  myslí  na pomstu civilního obyvatelstva?" zeptal se poručík.

„O tom bych se nerad vyjadřoval!"

„Dovoluji si upozornit pana majora na to, že za náletu je oddíl vážně  ohrožen. Všechna . . ."

„Na to  jsem se  vás neptal!"

„Pane majore, jde o mé  lidi!"

„Mlčte! Já vám  dávám  rozkaz.  Rozuměl  jste?"

„Rozkaz!"

„Nežádal jsem přece, abyste šel  sám!"

„Končím, pane majore," řekl poručík a zavěsil.  Pohlédl na radiotelegrafistu.  „Slyšel  jste to?"

„Ne, nic jsem neslyšel."

„Pak vám závidím!"

Poručík se  otočil a  kráčel ke dveřím.

„Sestavím lidi pro  oddíl. Abyste to věděl."

„Rozkaz!"

                Radiotelegrafista  si  utřel  kapesníkem obličej. Na  čele si rozmázl skvrnu  od  saze. Všechnu  špínu si  při tom stejnoměrně rozdělil po nose. Když poručík zavřel dveře,  radiotelegrafista k nim přistoupil a uzavřel je na závoru… 

                ...

               ...Poddůstojník sňal s ramene řemen  se  sluchátky,  podal  ho jednomu dělostřelci a vyskočil na rampu. Zeptal se: „Co se děje?"

„Tři muže," řekl poručík, „ke splnění rozkazu!"

Pohlédl k nebi.  Na záda  se mu lepila  košile. Byla mokrá.

Na  nebi neviděl nic.  Vrstva páry ležela nad palebním postavením.  Zíral do ní.

„K  čemu?"  zeptal se poddůstojník.

„Prosím?"

Zákopem  šlehl blesk. Hlaveň děla se zvedla. Zahřmělo. Poručík si rychle zakryl pravou rukou obličej.

„K  čemu?"  vykřikl poddůstojník.

„Nekřič tak!"

Poddůstojník měl na čele jizvu.  Ohmatal ji prsty.

„Myslil jsem,  že jsi pořád ještě hluchý."

„Byl jsem hluchý."

„K čemu potřebuješ lidi?"

„Je to rozkaz."

„Myslil jsem,  že ho neuposlechneš."

Poručík sklonil hlavu a pohlédl poddůstojníkovi do očí.

„Odkud to víš?"

„Bylo to  slyšet."

„V telefonu?"

„Ano,  tvůj  radiotelegrafista  nevypnul. Každý  dělovod to slyšel."

Poručík se zahleděl na palebné postavení. Dělo s prasklou hlavní se podobalo  pařezu. Dva dělostřelci nesli  na lopatách kusy  člověka. Běželi  s tím a nesli to mezi sebou,  jako by museli balancovat.  U náspu  to vyklopili do  plachty.  Maso a vlasy. Kus střeva padlo vedle. Všecko pečlivě  shrabali dohromady. Poddůstojník ukázal na město. 

„Ty si myslíš, že k  něčemu takovému dám k disposici  své lidi?"

Poručík pohlédl k zemi. „Rozkaz je rozkaz, co  dělat?"

„Kde sedí velitel?"

„Ve  svém bunkru!"

„Tři metry  betonu," řekl poddůstojník. „Svou  válku si už užil, teď myslí na mír!"

„Vždyť je to  konec konců taky kvůli lidským životům!"

„Právě!"  Poddůstojník  jedním skokem skočil rozkročmo do zákopu. Klesl do kolen a zvolal: „Na takovou  čest seru!"

Ozvalo se to vteřinu před salvou, pak odpověděla děla. Poručíkovi  nezbylo než  zamířit k dalšímu palebnému postavení.  Zlostně  se otočil. Ovšem, že má pravdu,  pomyslil si. Kdo to může  změnit? ...