Globální oteplování – podvod, anebo skutečný přírodní cyklus? (Václav Furmánek, Jaroslava Pavelková)

Lidské aktivity do poruchy globálního klimatu promítají, ale v mnoha případech jsou přeceňovány a zveličovány z politických, společenských, hospodářských či ideologických důvodů. Tak to aspoň vidí autoři následujícího textu, profesor Václav Furmánek z Archeologického ústavu Slovenské akademie věd v Nitře a RNDr. Jaroslava Pavelková z Bankovního institutu vysoká škola v Praze...

Už několik roků se problematika globálního oteplování Země stala politickým, hospodářským, ideologickým a společenským tématem číslo jedna. Vědomí každého občana je soustavně a brutálně ovlivňováno hrozbou katastrofických důsledků tohoto fenoménu. Je tomu opravdu tak?

Nevíme. Víme však, že existují diametrálně rozdílné a možno říci, že i vědecky seriozní nazírání na tuto problematiku, ale bohužel, i protichůdné názory čistě politické. Komplex těchto přístupů ze známých politiků reprezentuje například na jedné straně český prezident Václav Klaus, a na straně druhé bývalý americký viceprezident Al Gore. Komu věřit? Nepochybujeme, že oba jsou moudří lidé, že mají přístup k informacím a jistě by nechtěli pro lidstvo nic zlého.

Nejsme ani klimatologové, ani meteorologové, ale archeolog a antropolog s dlouholetou praxí. Archeologie a antropologie jsou vědní disciplíny, které bytostně potřebuje pro formulování svých vědeckých závěrů pomoc celé řady styčných (pomocných) vědních disciplín. Mezi jimi je i geologie, pedologie, paleoklimatologie, paleobotanika, paleontologie a jiné. Především ty, konkrétně jmenované, pomáhají odpovídat na konkrétní otázky, jaké na Zemi existovalo podnebí v dávné i nedávné geologické minulosti naší planety.

Doba ledová a meziledová
Náš současný život probíhá v geologických podmínkách čtvrtohor (kvartér). Je to nejkratší a zároveň i nejmladší geologické období planety Země. Začalo před dvěma milióny lety a trvá dodnes. Čtvrtohory, respektive kvartér se dělí na pleistocén a holocén. Hranice mezi pleistocénem a holocénem je doba okolo roku 8 000 před n. l. V pleistocénu se ukončila antropogeneze (vznik a vývoj člověka) a probíhal kulturně-historický vývoj společnosti v podmínkách starší a střední doby kamenné, v podmínkách paleolitu a mezolitu. Tehdejší hospodářství bylo neproduktivní, lidé se živili lovem a sběrem plodů přírody. Později, začátkem holocénu, se položily základy produktivního hospodářství. Člověk se stal rolníkem, postupně zvládl různá řemesla atd.

Charakteristickým znakem pleistocénu je, stručně řečeno, střídání dob ledových (glaciálů) s dobami meziledovými (interglaciály). Ve střední Evropě bylo rozpoznáno šest dob ledových (glaciálů), které byly pojmenovány podle názvů alpských vodních toků: biber, donau, günz, mindel, riss, würm. Teplá období interglaciálů byla označena kombinací názvů sousedních glaciálů, například mindel-riss atd. Příčiny střídaní chladných a teplých období se hledaly a hledají v různých přírodních fenoménech: změny polohy Země při jejím oběhu okolo Slunce; změny v úhlu sklonu zemské osy; změny intenzity slunečního záření; proměnlivá koncentrace kysličníku uhličitého v ovzduší a jiné.

Ať už byly tyto příčiny jakékoli, je naprosto jasné, že podnebí se měnilo. Změny teplot způsobovaly, že pevninské zalednění se na severní polokouli posouvalo ze severu na jih a opačně. Charakter podnebí se měnil. V glaciálech (dobách ledových) bylo sucho a chladno, v interglaciálech (dobách meziledových) bylo zase vlhko a teplo. Uvádí se, že největší oteplení "klimatické optimum" nastávalo obvykle na začátku interglaciálu, a nejchladnější období "klimatické pessimum" bylo zpravidla před koncem glaciálu. Průměrná roční teplota v dobách ledových v našich zeměpisných šířkách nepřesáhla 0 °C. Naproti tomu v dobách meziledových byly u nás teploty o 2 až 3 stupně vyšší jako je tomu v současné době. Také se předpokládá, že v dobách meziledových byly srážky o 75 až 100 % hojnější jako je tomu dnes.

Jak dlouho ještě bude teplo?
Okolo roku 8 000 před n. l. se skončila dosud poslední doba ledová a Evropa žije již téměř 10 000 let v podmínkách doby meziledové. Uvědomujeme si to? A jak dlouho to ještě může trvat? Těžko odpovědět! Předcházející doby ledové a doby meziledové neměly stejnou délku, avšak vždy se jednalo řádově o desítky tisíciletí. Například předposlední doba meziledová, nazvaná riss – würm, se začala před 130 000 roky a trvala přibližně 30 000 let.
 
Je zajímavé také sledovat, jak se podnebí v Evropě vyvíjelo v holocénu, to znamená od roku 8 000 před n. l. Pevninský (severský) ledovec Čechy, část Moravy a Slovensko nezasáhl. Jeho postup byl zastaven horským masivem Krkonošsko-jesenického systému a Západními Karpaty. Pokryl však české Slezsko a nejsevernější část Moravy. Kromě toho byly na vysokých pohořích ještě i ledovce horské. Postupně začaly roztávat a pevninský ledovec ustupoval na sever. Za ním se také stěhovala stáda velkých zvířat. Oteplovalo se a krajina dostávala dnešní podobu.

Oteplování však samozřejmě nebylo přímočaré. Ve střední Evropě existovala období, kdy převažoval typ atlantického podnebí, či typ podnebí kontinentálního. Tak například v mladší době kamenné, neolitu, v době okolo roku 4 000 před n. l., byly průměrné roční teploty o 3 až 4° C vyšší než jaké jsou v současnosti. K dalšímu tzv. klimatickému optimu došlo v mladší době bronzové, okolo roku 1 200 před n. l. Tehdy bylo také tepleji než dnes, ale asi jen o 2 stupně.

Teploty a lidské civilizace
Pochopitelně vyvstává otázka, jak je tato skutečnost známa a proč se to s takovou jistotou tvrdí? Pro formulování těchto názorů existují početné exaktní důkazy. Jsou jimi stratifikované a chronologicky fixované zbytky dávných biocenóz a nálezy malakofauny (měkkýši); pravěké osídlování jeskyní, především v obdobích teplých a suchých; hustota pravěkého osídlení a narůstání velikosti osad v období klimatických optim; kolísání hladiny oceánů; vrstvy z jader hlubokých vrtů do ledovce v severním Grónsku, jejichž interpretace koresponduje se šířkou a charakterem letokruhů dubů v západní Evropě atd.

Tyto, v podstatě zákonité jevy, je nutné kombinovat s činiteli hůře předvídatelnými. Jsou to v prvé řadě velké sopečné erupce, které způsobily celosvětová ochlazení (erupce sopky na ostrově Thérá (Santorin) v souostroví Kyklady ve východním Středomoří – 17. století před n. l.; pravděpodobně i sopka Hekla na Islandu – polovina 12. století před n. l.; sopka Tambora v jihovýchodní Asii – 1815, jejíž erupce se pokládá za největší výbuch za posledních 15 000 let; sopka Krakatoa v Sundském průlivu mezi Sumatrou a Jávou, která v roce 1883 vychrlila do atmosféry množství prachu, popela, plynu a 18 tisíc kubických metrů skalního podloží.

Vegetační krize je možné sledovat i na charakteru letokruhů stromů z 24., 17. a 12. století před n. l. Tyto projevy byly zaznamenány v širokém prostoru od Egypta až po Čínu. Pro střední Evropu znamenala tato data kulturně-historické změny, ke kterým došlo v závěru pozdní doby kamenné, eneolitu (24. století před n. l.); zánik vyspělých civilizací protourbánních kultur na přelomu starší a střední doby bronzové, maďarovská a otomanská kultura (přelom 17. a 16. století před n. l.) a vrchol rozvoje evropské civilizace popelnicových polí, který však ve stepních a v polostepních oblastech na jihu Slovenska, a vlastně v celé Karpatské kotlině, znamenal klimatické pessimum a vytvoření předpokladů, aby se zdejší obyvatelstvo podílelo na rozsáhlých migracích, které jsou pojmenovány termínem "velké stěhování národů doby bronzové".

Tyto závažné klimatické změny se však projevovaly v různých oblastech Evropy odlišně. Zatímco sucho znamenalo ve Středomoří klimatickou katastrofu, tak teplé počasí ve střední Evropě představovalo pro místní obyvatelstvo příznivá období. Bylo tomu tak nejen v polovině 3. tisíciletí před n. l. a v období popelnicových polí (konec 2. a počátek 1. tisíciletí před n. l.), ale i v době stěhování národů v 5. a 6. století našeho letopočtu. Menší klimatické změny se však pravděpodobně podílely i na jiných, mladších historických událostech.

Kdo ví, kde zrovna nacházíme...
Je však třeba objektivně říci, že tyto skutečnosti nepřijímají klimatologové souhlasně. Liší se zejména v charakteru obsahu pojmů klimatické optimum a klimatické pessimum. Ovšem v podstatě všichni souhlasí, že se v holocénu oteplovalo. Existují ovšem také názory, že v první polovině holocénu se oteplovalo, a ve druhé by se pravděpodobně mělo ochlazovat. Kdo však ví, kde je hranice poloviny holocénu ve kterém žijeme, a kde je hranice poloviny dosud poslední doby meziledové v Evropě?

Další případy klimatických změn a jejich dopad na obyvatelstvo poznáme díky písemným pramenům i z mladších, již plně historických období. Desáté až dvanácté století představovalo ve středověké Evropě teplé klimatické optimum. Tehdy se Vikingové bez problémů plavili po severních mořích, osídlovali pobřeží Grónska a objevovali Ameriku. V polovině 13. století došlo k mohutné sopečné erupci a začalo se ochlazovat. Na počátku 14. století hovoří kroniky o "velkém hladu", 1350 Vikingové opouštějí Grónsko, okolo roku 1500 se v Anglii přestává pěstovat vinná réva atd. A právě dobu od počátku 14. století do poloviny 19. století označují někteří klimatologové jako malou dobu ledovou.

Vývoj klimatu však nebyl tak schématický, jak bylo naznačeno. I v teplých periodách byla chladnější období, a naopak. V tzv. malé době ledové byla desetiletí krutých zim, horkých lét s přívalovými dešti, ale byly však i roky mírných zim a vlídných lét.

Život si nějak poradí
Vliv člověka na přírodu určitě není nezanedbatelný. Začal se projevovat už od počátku zemědělské civilizace v neolitu, neustále se zintenzivňoval a v současnosti už nepochybně dosahuje kritické rozměry. Ovšem na druhé straně nemůžeme negovat evoluční zákonitosti přírodního dění, tak jak se projevovaly, projevují a budou se i nadále projevovat v klimatických změnách naší planety, nezávisle na činnosti a aktivitách lidské společnosti. Musíme si neustále uvědomovat, že zákonitosti klimatických změn tvoří nedílnou součást lidských dějin a tomu se třeba aktivně přizpůsobovat.

Je to všechno projevem "jakéhosi dýchaní a tepů naší Země", jak to nedávno výstižně vyslovil a napsal profesor Karlovy univerzity v Praze Jan Bouzek. A k tomu je snad vhodná i věta ze Spielbergova filmu Jurský park: "Život si vždycky nějak poradí". Avšak i tak si myslíme, že všichni lidé na celém světě by měli mít povinnost pečovat o přírodu, realizovat šetrnější "zelený" průmysl i ekonomii, chránit vodu, půdu a celé životní prostředí pro další generace.

Zdroj ZDE