Grigorij Baklanov - PÍĎ ZEMĚ

    Kulometná dávka utichá, přilby zmizely v okopu a vzadu vyvstává špinavý vatový výbuch.
Nahoře opět křičí: „Lez doleva, víc doleva!"
    Na koho to křičí?
    „Pal!"
    Okop je zatažen kouřem. Jakmile se kouř rozptýlil, přilby se opatrně zvedají. A tu vidím na poli lezoucího člověka. K jedné noze má přivázanou cívku, k druhé telefon. Vasin! Leze sem. To na něho křičí. I já se dávám do zběsilého křiku:
    „Lehni! Lež, pitomče!"
    Jako by mě uslyšel. Oběma rukama si pevněji narazil lodičku. Znova popolezl. A vzápětí: ta ta ta ta!
    „Pal!"
    Vítr silně strhává výbuchy stranou. Po kratičké odmlce zahajuje kulomet opět palbu. Vzal si Vasina na mušku, živého ho nepustí. Už se za ním nedívám, netrefil bych. Nahoře také ztichli. Je mrtev? To ticho je hrozné.
    „Baterie, čtyři rány ráz na ráz, pal!"
    Rachot, převalující se kouř nad okopem a v něm vteřínové ohnivé záblesky. Dokonce i zde se všechno třese, ze stěn se řinou potůčky písku. A pak jako když utne. Tísnivé, ohlušující ticho. Když vítr rozehnal kouř, vidím podťatou jabloň a botu, vyhozenou z okopu. Kulomet je pryč. A okop je téměř celý. Není už ve stínu, ale na ostrém slunci, stín zmizel spolu s jabloní. Zvolna se z něho zvedá kouř.
    Nahoře, nad mou hlavou, se ozývá řev jako na stadiónu. Za tohoto řevu sem vpadá Vasin s cívkou a s telefonem. Zaprášený, zpocený, udýchaný — živý! Hrom do něho! Ještě teď se mi kvůli němu třesou kolena.
    Vasin rychle zapojuje telefon. „Nadával! Jste prý jednou nohou zde, druhou tam, mám prý vás najít..." Sedím na truhlíku od granátů u dalekohledu a dívám se na něho shora. Na jeho krk, červený a lesklý od potu, zarostlý tmavými vlasy, na jeho kulatá ramena a svaly, obepjaté košili, na uši, ztěžklé přílivem krve a chlapecky odstávající. Mladý, zdravý, horký, plný života. Kdyby ho teď byla zasáhla jedna, jediná střela... Už by tomu měl být člověk zvyklý. Ale když si to představím, nemohu si zvyknout, nejde mi to na rozum.
    Vasin mi zdola podává sluchátko. Ozývá se v něm hlas náčelníka dělostřeleckého vyzbrojování pluku Kleplkova.
    „Motovilov? Jakou máš pistoli, rozumíš? Naši, nebo ukořistěnou, rozumíš? Přijel jsem zvlášť kvůli tomu, rozumíš? Dělám inventuru."
    Zdola se na mne dívá Vasin. Vidím mu na očích, že si Je vědom důležitosti hovoru, k němuž konečně došlo. Čeká. Kvůli tomu hovoru se sem plazil s cívkou, přivázanou k jedné a s telefonem k druhé noze. Mlčím.
    „Motovilov? Slyšíš mě, rozumíš? Tak co, rozumíš, nedělej vtipy, rozumíš?"
    Když se Klepikov rozčilí, plete to své „rozumíš" za každým slovem. Je hrozně urážlivý, tenhle Klepikov. Je to kapitán, ale pořád se mu zdá, že důstojníci si ho dost neváží. K veliteli baterie, rovněž ke kapitánovi, se chovají mnohem uctivěji než k němu, náčelníkovi dělostřeleckého vyzbrojování, ač jeho íunkce je vyšší a dokonce v pluku jediná.
    „Zvlášť proto jsem přijel, rozumíš, dělám inventuru sovětských zbraní!"
    Ani mu nemohu vynadat, protože je vedle mne Vasin. Kvůli tomu hovoru sem vlekl telefonní přístroj a já pořád ještě vidím, jak se plazil a jak po něm stříleli.
    „Jdi ven, Vasine!" nařizuji mu.
    Odchází a já přikrývám sluchátko dlaní a říkám Klepikovovi všechno, co si myslím o něm a jeho inventarizaci. Křičí, že si bude stěžovat, zneužívám prý okolnosti, že je mezi námi Dněstr. Hlas má lítostivý. Najednou se mi ho zželelo. Neměl Jsem ho urážet, vždyť mě stejně nepochopí. Aby pochopil, musil by si pobýt zde, ale on tu nikdy nebyl a nebude. Ve válce je vždycky mezi námi Dněstr. Klepikov a já mluvíme různou řečí. Přijel s nejlepšími úmysly z týlu do malé osady za Dněstrem a má pocit, že je tam na přední linii. Provádí inventarizaci osobních zbraní, protože z čestných pohnutek touží zúčastnit se činně a bezprostředně války, jenže pro tuto jeho náhlou snaživost před chvílí div nezemřel dobrý člověk. Snad je takových Klepikovů zapotřebí, když je pro ně zřízena i funkce. Ani v mírovém životě se bez nich snad neobejdem.
    Nevím, ale je tu cosi neslučitelného, co nemohu plně pochopit. Třebaže s Klepikovem sloužíme u téhož pluku a stále na téže frontě, nemáme společné vzpomínky a válka je pro nás tak rozdílná, jako by to byly dvě různé války. Mám mnohem víc společného s cizím pěšákem, kterého jsem náhodou potkal a s nimž si zakouřím a prohodím několik bezvýznamných slov, přičemž se najednou ukáže, že si navzájem rozumíme bez dlouhých řečí a že máme na mnoho věcí stejný názor.
    Už se na Klepikova nezlobím. Opravdu se na něho nezlobím. Odpovídám na jeho otázky. Ne, nemám sovětskou pistoli, mám trofejní parabellum.
    Klepikov ještě chvíli bručí a posléze se uklidňuje. Ač je urážlivý, je to celkem dobrák. Má rád, když se lidé na jeho práci dívají s úctou. Dobrá, měj si tu radost. Trpělivě ho poslouchám. Vychází najevo, že ukořistěné pistole nesepisuje. Abych nezůstal na pochybách, vysvětluje mi, proč to dělá. Je to velmi logické...