Günter Grass - PŘI LOUPÁNÍ CIBULE

        ...Potom se z libovolného sledu obrazů, při jejichž produkci byla režisérem náhoda, vehementně vnucuje k promítnutí sekvence mého prvního dotyku s nepřítelem, a to bez udání místa a času, ba aniž toho nepřítele zahlédnu.
      Lze se pouze dohadovat: bylo to někdy v polovině  dubna, kdy sovětské armády po delší dělostřelecké přípravě prorazily německé linie podél Odry a Nisy i na našem úseku  fronty mezi Forstem a Muskau,  aby pomstily  svou zpustošenou zemi a miliony mrtvých a aby vítězily, už jen vítězily.
      Vidím naše jagdpanthery, několik obrněných transportérů, větší počet nákladních aut, polní kuchyni a nesourodý houf pěšáků a tankových střelců zaujímat pozici v mladém lese, ať už k protiútoku, nebo aby vytvořili obrannou závěru.
      Rašící stromy, mezi nimi břízky. Hřející slunko. Cvrlikání ptáků. Ospalé čekání. Kdosi, ne starší než já, hraje na foukací harmoniku. Jeden vojín rozmíchává pěnu, holí se. A pak, zcela nečekaně — nebo bylo zmlknutí ptáků dostatečně hlasitým varováním? —, se do nás dají Stalinovy varhany.
      Není dost času uvědomit si, proč se jim tak říká. Pro jejich vytí, prskání a dunění? Dvě  tři odpalovací baterie postupně pokrývají lesík. Nechtějí nic vynechat, jsou důkladné, válcují všechno, co jako mladý porost slibovalo kryt. Tady nebylo úniku; nebo bylo, pokud šlo o jednoho prostého střelce?
      Vidím se, jak se nacvičeným způsobem plazím  pod jeden jagdpanther. A ještě někdo, možná řidič, zaměřovač nebo velitel panthera, měří světlost pod vanou tanku.Naše holínky se dotknou. Nalevo a napravo nás kryjí kola na pásech. Varhany vyhrávaly snad tři minuty, celou věčnost. Svírán  strachem si načurám do kalhot. Pak ticho. Vedle mne drkotání zubů, rytmické, vícestrofé.
      To skřípavé drkotání spustilo již před chvílí, ještě než varhany dokončily své koncertní číslo,  pokračovalo dál a znělo stále ještě, když už křik raněných přehlušoval jakýkoli jiný zvuk.
      I když to byla jen krátká chvilka, stačila: již během první lekce jsem se naučil bát.  Strach mě ovládl. Už žádné nacvičené plížení, vylezl jsem zpod panthera a vidím se, jak vylézám z rozryté lesní půdy a zetlelého listí, směsi, do níž  jsem po dobu, co udávaly tón Stalinovy varhany,  tiskl obličej a jejíž pach utkví v paměti.
      Ještě se mi třásly nohy, když jsem byl vystaven smršti obrazů. Kolem dokola les na cucky, břízky jako přelomené přes koleno. Část granátů předčasně explodovala nárazem  na vrcholky stromů. Porůznu ležela těla, jednotlivě i jedno přes druhé, mrtvá, ještě živá, zkroucená,  nabodnutá na větve, proděravělá střepinami granátů. Některá těla se  akrobaticky zauzlila. Daly by se najít i části těl.
      Byl tohle mládenec, který ještě před chvílí tak uměl na foukací harmoniku?
      K poznání byl  vojín, na jehož obličeji osychala holicí pěna...
      Ti, kteří přežili, lezli mezi tím nebo strnule stáli jako já. Někteří křičeli, přestože nebyli zraněni. Kdosi kňoural jako malé děcko. Já jsem v prochcaných kalhotách ani nehlesl a zblízka hleděl na otevřené břicho chlapce, s nímž jsem ještě před chvilkou klábosil o nevímčem. Vnitřnosti. Jeho kulatý obličej, který jako by se byl v okamžiku smrti scvrkl...
      Ale to, co tu detailně popisuji, jsem už podobně četl někde jinde, u Remarquea nebo Celina, stejně jako již Grimmelshausen při líčení bitvy u Wittstocku, kdy Švédi rozsekali císařské na kusy, citoval tradované obrazy hrůzy...
      Pak  náhle  vedle mne stál muž, který předtím drkotal zuby, teď se narovnal v celé výšce, nebyl již v moci třesavky, naopak vystavoval vyšší  hodnost Waffen-SS na límci. Pod bradou mu nakřivo visel Rytířský kříž. Hrdina  jakoz filmových týdeníků, které nás školáky po léta zásobovaly hrdiny podobné postavy.
      Na mne, svědka jeho drkotání zuby, diktovaného strachem, vyjel: „Nezevlovat, vojíne. Nástup. Všichni bojeschopní muži nástup, okamžitě. Zaujmout postavení. Padáme! Připravit k protiútoku..."
      Vidím ho, jak nás honí přes roztrhaná těla, přes mrtvé i ještě živé. Řve, šermuje rukama, je směšný, už žádný čítankový hrdina, takže mu chci být dodatečně vděčný, protože jeho výstup uprostřed převálcované bojové jednotky — provozuschopné se zdají jen dva jagdpanthery a několik obrněných transportérů — devalvoval obraz hrdiny, jaký jsem měl před očima od školních let...