Gwyn Griffin - NÁVRAT V DEŠTI

„…Proto mi laskavě vydáte ty filmy a radím vám, abyste tak učinili ihned. Jinak je odstraníme z aparátů sami. Tyhle vaše aparáty mají nákladné mechanismy a my s nimi neumíme zacházet. Nepodaří-li se nám je otevřít správným způsobem, budeme bezpochyby nuceni pomoci si nějakým nástrojem, třebas bajonetem.“ Žožo zachytil souhlasný a obdivný úšklebek seržanta Juanica a zvýšil hlas. „Přistupte, prosím, nikdo neopustí tuto místnost, dokud nebudou filmy odevzdány. Houlle, vypněte větrníky – zůstaneme-li tu dlouho, myslím, že přijdete na to, jak strašně je horko.“

Vyhrál. Nadělal si patrně na tucet smrtelných nepřátel a v nejbližší době o něm asi napíší několik velmi hrubých poznámek, ale obrázky té vlajky se teď v mezinárodním tisku neobjeví. Novináři přistupovali jeden po druhém k velkému stolu a každý zuřivě mrštil svým svitkem filmu. První byl hubený opálený muž s palčivýma očima z časopisu Paris Match.

„Tres bien, pane Tentononc! Ale myslím, že toho budete brzy litovat. Zdá se, že jste nikdy neslyšel o svobodě tisku. Ale uslyšíte o ní, beze vší pochyby uslyšíte!"

Nato řekl ramenatý, mocně se potící zástupce deníku Le Temps: „Jak se jmenujete, poručíku? Ale na tom nesejde, to si snadno zjistíme. Můj časopis o vás bude asi chtít něco otisknout, postarám se, abyste dostal výtisk."

Cizinci byli méně výhrůžní, protože měli méně možností dělat zmatek, ale byli rozhněváni stejně. Temně kleli, když vyndávali filmy z aparátů a vystavovali je zničujícímu dennímu světlu, a jejich pohledy, které se křížily s pohledy Žožovými, byly naplněny záštím. Ke svému překvapení shledávali, že jim toto záští v plné míře vrací. Poslední v řadě, podle šatů Američan, hodil na stůl místo filmu dvě pětidolarové bankovky.

„Podívejte se, kamaráde —" začal se domlouvat; ale ačkoli se Juanicovy oči rozšířily a Američan nabíral dech se stoupající nadějí, odstrčil Žožo bankovky se stolu — kapesné od tety Nicole bylo konec konců skoro třikrát větší než jeho vojenská gáže. Mohl si dovolit úplatky odmítnout.

„Film, prosím."

„K čertu!"

Pak už zbývala jen dívka, jasnou, tvrdou francouzštinou se slabým cizím přízvukem řekla: „Nemám aparát, jak vidíte."

Stála v prázdné místnosti pod nehybnými stropními větrníky a držela v ruce zápisník. „Pouze toto ..."

Ve střehu, otřesen a utrápen díval se na ni Žožo podezřívavě, zatímco druhá část jeho mysli, která" nikdy nepřestávala nezaujatě pracovat, ať se dálo cokoli, zaznamenávala podrobnosti jejího zevnějšku bez vzrušení a s nacvičenou fotografickou přesností. S lehkým překvapením zjistil, že by bylo možno těchto podrobností v bezbarvé řeči policejního fasciklu použít téměř beze změny o něm samém. Dobře podprostřední postava, světlovlasá, světlé oči, široký obličej, tmavá pleť (patrně opálená), široká ústa... Ale tu to končilo. Jeho vlastní oči byly modré a obyčejně lhářsky nevinné. Dívčiny oči byly šedé, ostré, podlouhlé a zasazeny nad slovansky zdůrazněnými lícními kostmi. Jeho rty byly plné a obyčejně se usmívaly, i když ne právě teď. Její byly stejně plné, ale s jistou dávkou mrzoutství, ba skoro vzteklosti, což ho ve spojení s nežensky silnou čelistí skoro odpuzovalo. Náhle ho napadlo, kdyby byla oblečena jako já, vypadala by zrovna jako rvavý školák — z toho druhu, který se tak rád pere, že mu nezáleží na tom, když sám dostane naloženo, ani to dokonce necítí. Zeptal se: „Které noviny zastupujete, slečno?"

Dával tak Juanicovi čas, aby mohl jako náhodou přejít přes místnost do registratury, která byla za ní. Bylo sice nejvýš nepravděpodobné, že by byla ukryla aparát pod touhle špatně padnoucí blůzičkou, ale možné to ovšem bylo.

„Nezastupuji žádné noviny."

„Co jste tam tedy dělala s novináři?" zeptal se Žožo ostře a jeho vždy pohotová podezřívavost zase ožila.

„Zúčastnila jsem se slavnosti za G. N. S. — totiž Global News Service z New Yorku."

„Aha, tedy jste slečna Wellsová, vzpomínám si, že jsme byli o vás informováni."

„Nikoli, pan Wells je z General News Service. Odešel z této místnosti před několika okamžiky. Než odešel, nabízel vám nějaké americké peníze."

„Které jsme ovšem odmítli."

„Ale ovšem."

Zožo postřehl, že dívka potlačuje úsměv, a vlna vzteku zatvrdila jeho bolavou a podrážděnou duši. Jak nenáviděl tyhle reportéry, fotografy, pisálky a žurnalistickou sebranku! Tihle lidé vydělávají tím, že se pokoušejí vyhledávat věci, do kterých jim nic není — do všeho strkají své zvědavé nosy. A nejde jim jen o to, takové věci najít. Sami rádi zmatky působí, protože zmatky jsou „novinky", a mají-li příležitost je vyvolat, učiní tak bez ohledu na to, co to stojí, ať už peněz nebo životů, protože to vždycky musí zaplatit někdo jiný. Jeho ranní nesnáz byla pro ně zábavou. Rozhodl se, že bude napříště žurnalisty nesmiřitelně potírat každou zbraní, kterou bude mít po ruce. Zaťukal tužkou na desku stolu a vrhl rychlý pohled na hromadu zničených filmů na zemi u svých nohou. Vztekle se usmál a přitáhl si před sebe seznam novinářů.

„Dobrá, zdá se tedy, že o vás nic nevíme. Vypadá to tak, že jste se do země vloudila ilegálně. Je-li tomu tak, mohu vás ujistit, že ..."

„Nikoli, přicestovala jsem zcela legálně. Jsem sekretářkou pana Weitzela."

„Weitzela?"

„Ano, pozorovatele Spojených národů."

Žožo odhodil tužku a obrátil oči ke stropu. „Tak co jste tam dělala s novináři," ptal se podruhé a jeho hlas skoro sípal marným hněvem.

Dívka klidně odpověděla: „Řekla jsem vám to. Byla jsem pověřena od G. N. S., abych —"

„Ale říkáte, že jste sekretářkou pozorovatele Spojených národů!"

„Ano, to jsem. Ale on leží nemocen, a tak jsem pozorovala sama."

„Slečno," řekl Žožo hrozivě a stěží zachovávaje klid, „s druhým oddělením nejsou žádné žerty!"

„Odpovídám jen na vaše otázky. Lidé mohou často vykonávat dvě zaměstnání najednou. Aspoň mnozí lidé to dělat mohou. Nevím, jak je tomu v armádě-–-"

Žožo  jí  nevěnoval  pozornost.  Vytáhl  zápisník z kapsy košile a zvedl tužku. „Tak tedy — jak se jmenujete?" „Schellmannová." 

„Pas, prosím." 

„Je v hotelu."

„Proč ho nemáte s sebou?"

„Od kdy se vyžaduje, aby člověk nosil pas všude, s sebou jako lístek na autobus?" střelila zpátky.

Žožo potřásl hlavou. Pocítil náhle, že se ho zmocňuje únava. Horko a dopolední události, to bylo na něho příliš mnoho. A za dvacet minut ho ještě čeká rozhovor s panem Blondéleonem. Někde uvnitř mu říkal tichý hlas: Chudáčku Žožo, takhle by s tebou neměli jednat. Kdybys byl doma, řekla by ti teta Nicole, aby sis šel lehnout, stáhla by záclony a přikázala by všemu služebnictvu, aby bylo pěkně zticha, protože jsi unaven a odpočíváš. A až by ses probudil, cítil by ses mnohem líp a ... Polkl, protože cítil, jak ho v očích pálí horké slzy sebelitování, a sedl si nejistě za stůl. Byl pro něho příliš velký a vyčnívala mu nad něj jen hlava a ramena.

„Tak dobrá tedy," řekl a hlas se mu zatřásl, „jděte a přineste ho."

„Teď?"

„Hned."

„Ale . .."

„Jděte, vyzvedněte si ho v hotelu a přineste sem zpátky seržantu Juanicovi!"

Dívka se na něj dlouho upřeně dívala; potom se zašklebila. „Merde," zamumlala napůl šeptem, ale dost nahlas, takže to všichni slyšeli, a rychle vyšla z úřadovny.

…

 „Davina Schellmannová," řekl seržant Juanico pomalu. Zhoupl se na židli a probíral se stránkami pasu. „Dvaadvacet let, občanka Spojených států, narozená v Londýně, v Anglii. Zaměstnáním tlumočnice a sekretářka, ať už to znamená cokoli — ta fotografie se mi líbí, jste na ní jako živá. Ale proč ty brýle?"

„Potřebuji je na čtení."

„A to jste asi právě četla, když vás fotografovali pro pas, že? Zdá se, že je u vás opravdu ve zvyku mít dvojí zaměstnání."

„Nosíte-li brýle, musíte si je nasadit, když vás pro tyhle účely fotografují. Vrátíte mi ten pas, ]ste-li s ním už hotov?"

„Proč ne?" Juanico hlučně spustil na betonové podlaze židli na všechny čtyři nohy a otráveně hodil pas přes stůl s nezájmem, který se ani nepokoušel skrývat. „Je to úplně v pořádku. Myslel jsem si to a poručíku Everochetovi jsem to také říkal."

„Tak proč jsem to k vám musela nosit?" ptala se Davina a při tom uvažovala, zda bude moci Spojeným národům vyúčtovat mezi výlohami i jízdné taxíkem od hotelu k policejní stanici.

Juanico pozvedl své tmavé výsměšné oči a podíval se na ni:

„V podstatě proto, slečno, Že naše mimino Žožo bylo ve špatné náladě. Rozumíte, on má ještě potíže se zoubky, a jak víte, nebo jak se jednoho dne dozvíte, v takovém období jsou děti vždycky mrzuté."

Davina zamračeně přikývla: „Chápu. Vlastně to chápete lépe vy nežli já. Můj zaměstnavatel je nemocný člověk, ale je to aspoň člověk dospělý a jedná podle toho."

Juanico se usmál a jeho hubený snědý obličej se shrnul v množství vrásek. „Zlobíte se? Je to celkem pochopitelné. Ale víte, jeden neomylný prostředek proti policejnímu obtěžování je,"

„A to jaký?"

Juanico zívl a zavřel s rachotem ztuha jdoucí zásuvku stolu.  „Stát se sám policajtem přece, ne?“