Henryk Sienkiewicz - QUO VADIS

        Petronius dostal Viniciův dopis v Cumách, kam odjel s ostatními augustiány, doprovázejícími caesara. Jeho dlouholetý boj s Tigellinem se chýlil ke konci. Petronius už věděl, že v něm musí padnout, a věděl také proč. Čím níže den ode dne sklouzával caesar do úlohy komedianta, šaška a vozataje, čím hlouběji zabředával do chorobné, odporné a zároveň brutální prostopášnosti, tím více se pro něho stával vytříbený arbiter elegantiae přítěží. I když Petronius třeba mlčel, viděl Nero v jeho mlčení pohanu, když chválil, viděl v tom Nero výsměch. Elegantní patricius dráždil jeho ješitnost a vzbuzoval v něm závist. Jeho bohatství a nádherná umělecká díla, která měl doma, stala se předmětem chamtivosti samého vládce i jeho všemocného ministra. Šetřili si ho dosud s ohledem na to, že měli jet do Achaje, kde jim mohly přijít vhod jeho vkus a jeho znalost řeckých poměrů. Avšak Tigellinus začínal Nerona pomalu přesvědčovat, že Carinas ještě předčí Petronia vkusem a vědomostmi a že bude umět lépe než Petronius uchystat v Achají hry, hostiny i triumfy. Od tohoto okamžiku byl Petronius ztracen. Neodvažovali se však poslat mu rozsudek v Římě. I caesar i Tigellinus si uvědomovali, že tento napohled zženštilý estét, „měnící si noc v den", zabývající se jen a jen požitky, uměním a hostinami, projevil se v době, kdy byl proconsulem v  Bithynii a pak konzulem v hlavním městě, jako podivuhodně pracovitý a energický člověk. Soudili o něm, že je schopen všeho, a věděli, že si v Římě získal oblibu nejen u lidu, nýbrž i u praetoriánů. Nikdo z caesarových důvěrníků nedovedl předvídat, jak se Petronius v tomto případě zachová, zdálo se tedy rozumnější vylákat ho z města a prosadit svou teprve na venkově.
    Proto dostal pozvání, aby přijel s ostatními augustiány do Cum. A Petronius, i když tušil léčku, jel. Snad proto, že se nechtěl postavit otevřeně na odpor, snad proto, aby ještě jednou ukázal caesarovi a augustiánum svůj veselý obličej, v němž se nezračila sebemenší starost, a aby před smrtí naposledy triumfoval nad Tigellinem.
    Tigellinus ho zatím nařkl z přátelství se senátorem Scaevinem, který byl duší Pisonova spiknutí. Petroniovi lidé, kteří zůstali v Římě, byli uvězněni a jeho dům obstoupily praetoriánské stráže. Ale Petronius, když se o tom dozvěděl, nedal najevo ani strach, ba ani starosti a řekl s úsměvem augustiánum, které hostil ve své nádherné ville v Gumách: „Ahenobarbus nemá rád, jestliže se ho někdo ptá přímo do očí, uvidíte tedy, do jakých rozpaků upadne, až se ho zeptám, zda to on rozkázal uvěznit mou familii v hlavním městě."
    Pak jim oznámil, že „před dlouhou cestou" je pozve na hostinu. A právě ji připravoval, když přišel onen dopis od Vinicia.
    Když si ho Petronius přečetl, zamyslil se na chvíli, pak se mu však obličej rozjasnil obvyklou dobrou náladou a téhož dne večer odepsal toto:
    „Mám radost z vašeho štěstí a obdivuji se vašim srdcím, carissime, protože jsem nečekal, že by dva zamilovaní mohli myslit na někoho třetího, který je daleko od nich. A vy jste na mne nejen nezapomněli, nýbrž mě dokonce chcete přemluvit k odjezdu na Sicílii, kde se se mnou chcete rozdělit o svůj chléb a o svého Krista, který vám — jak píšeš — dává tolik štěstí.
    Je-li tomu tak, uctívejte ho. Já si myslím, můj drahý, že ti Lygii vrátil tak trochu i Ursus a trochu i římský lid. Kdyby byl eaesar jiný, řekl bych dokonce, že zanechal dalšího pronásledování z ohledu na to, že je s tebou spřízněn prostřednictvím Tiberiovy vnučky, kterou provdal kdysi Tiberius za jednoho z Viniciů. Jestliže se však domníváš, že to byl Kristus, nebudu se s tebou přít. Ano! Nelitujte obětí pro něho. Prométheus se také obětoval pro lidi, jenže eheu! Prométheus je prý jen výmysl básníků, kdežto o Kristovi říkají věrohodní lidé, že ho viděli na vlastní oči. Já jsem přesvědčen s vámi, že je to jeden z nejpoctivějších bohů.
    Na otázku Pavla z Tarsu si pamatuji a souhlasím s tím, že kdyby například Ahenobarbus žil podle Kristova učení, měl bych možná čas rozjet se k vám na Sicílii. Pak bychom ve stínu stromů, na břehu potůčků hovořili o všech bozích a o všech pravdách, jak to kdysi dělávali řečtí filosofové. Dnes ti musím dát jen krátkou odpověď.
    Chci znát jen dva filosofy: jeden se jmenuje Pyrrhón, druhý Anakreón. Ostatní ti mohu prodat velmi lacino, spolu s celou školou řeckých i našich stoiků. Pravda sídlí někde tak vysoko, že ani bohové sami ji nemohou spatřit z vrcholu Olympu. Tobě, carissime, se zdá, že váš Olymp je ještě vyšší, a stoje na něm, voláš na mne: ,Vystup sem a uvidíš takové obzory, jaké jsi dosud neviděl!' Je to možné. Ale já ti odpovídám: ,Příteli, nemám nohy!' A až dočteš tento dopis, doufám, že mi dáš za pravdu.
    Ne, šťastný manželi královny Jitřenky! Vaše učení není pro mne. Mám snad milovat Bithyňany, kteří nosí mou lektiku, Egypťany, kteří topí v mých lázních, Ahenobarba a Tigellina? U bílých kolen Charitek ti přísahám, že i kdybych stokrát chtěl, nedovedl bych to. V Římě je nejméně sto tisíc lidí, kteří máji buď křivé lopatky, anebo velká kolena, anebo vyschlá lýtka, anebo okrouhlé oči, anebo příliš veliké hlavy. Mám snad milovat i tyto lidi? Kde najdu tu lásku, jestliže ji necítím v srdci? A jestliže si váš bůh přeje, abych je všechny miloval, proč jim nedá ve své všemohoucnosti například tvary Niobidů, které jsi viděl na Palatinu? Kdo miluje krásu, nemůže už jen proto milovat ošklivost. Něco jiného je nevěřit v naše bohy, ale milovat je člověk přesto může, tak jak je milovali Feidias, Praxiteles, Myrón, Skopas a Lysippos.
    I kdybych nakrásně chtěl jít tam, kam mne vedeš, nemohu. A protože nadto ještě nechci, nemohu dvakrát. Ty věříš jako Pavel z Tarsu, že jednou, na druhém břehu Styxu, na jakýchsi Elysijských polích spatříte vašeho Krista. Dobrá! Ať ti pak poví sám, zda by mě přijal s mými gemmami, s mou murrhovou vázou, s knihami vydanými u Sosiů a s mou Zlatovlasou. Je mi do smíchu, když na to pomyslím, můj drahý, vždyť přece i Pavel z Tarsu mi říkal, že pro Krista je nutno se zříci růžových věnců, hostin a rozkoší. Je pravda, sliboval mi jiné štěstí, ale já jsem mu odpověděl, že jsem pro to jiné štěstí už příliš stár a že se mé oči budou vždycky kochat růžemi a že i vůně fialek mi bude vždycky milejší než pach špinavého ,bližního' ze Subury.
    To jsou příčiny, pro něž není to vaše štěstí nic pro mne. Ale kromě toho je ještě jedna příčina, kterou jsem si schovával na konec. Volá mě Thanatos. Pro vás začíná úsvit života, ale pro mne slunce už zapadlo a soumrak zahaluje mou hlavu. Jinými slovy — musím zemřít, carissime.
    Nestojí to za dlouhé mluvení. Musilo to tak skončit. Ty, který znáš Ahenobarba, pochopíš to snadno. Tigellinus nado mnou zvítězil — anebo ne! To jen má vítězství skončila. Žil jsem, jak jsem sám chtěl, a zemru, jak se zlíbí mně.
    Neberte si to k srdci. Žádný bůh mi neslíbil nesmrtelnost, nepotká mě tedy nic neočekávaného. A přitom se ty, Vinicie, mýlíš, když tvrdíš, že jen váš bůh učí umírat klidně. Ne. Náš svět věděl už před vámi, že když je vypita poslední číše, je čas odejít, odpočinout si. A dovedeme to ještě dělat klidně. Platón říká, že ctnost je hudba a život filosofa harmonie. Je-li tomu tak, zemřu, jak jsem žil: ctnostně.
    Chtěl bych se ještě rozloučit s tvou božskou manželkou slovy, jimiž jsem ji kdysi přivítal v Aulově domě: ...dosud nikdy jsem takového člověka nezřel ze všech mužů ni žen...
    Je-li tedy duše něco více, než se domnívá Pyrrhón, pak má duše cestou k nejzazšímu konci Okeanu zaletí k vám a usedne u vašeho domu v podobě motýla anebo, jak věří Egypťané, v podobě krahujce.
    Jinak za vámi přijít nemohu.
    Kéž se vám tedy Sicílie promění v zahradu Hesperidek, kéž vám polní, lesní i vodní víly sypou na cestu květy a kéž po všech akanthech ve sloupoví vašeho domu hnízdí bílé holubice."

(...)

    Petronius pozvedl číši z murrhy, podobající se duze a mající nesmírnou cenu, a řekl:
    „A zde je číše, z které já jsem odlil Kyperské Paní. Nechť se jí tedy nedotknou už ničí rty a nechť z ní už ničí ruce neodlijí víno jiné bohyni!"
    A mrštil cennou nádobou o podlahu, posypanou fialovými květy šafránu. Když se roztříštila na droboučké střepiny a když viděl kolem sebe udivené pohledy, řekl:
    „Přátelé, zanechte údivu a radujte se. Stáří a bezmocnost jsou smutní druhové posledních let života. Já vám však dám dobrý příklad a dobrou radu: je možné na ně nečekat a odejít dobrovolně, dříve než přijdou, právě tak, jak odcházím já."
    „Co chceš učinit?" otázalo se zneklidněně několik hlasů.
    „Chci se radovat, pít víno, poslouchat hudbu, dívat se zde na tyto božské tvary, které vidíte vedle mne, a pak usnout s ověnčenou hlavou. S caesarem jsem se už rozloučil. Chcete si poslechnout, co jsem mu na rozloučenou napsal?"
    Po těchto slovech vyňal z purpurového polštáře dopis a začal číst:
    „Vím, caesare, že netrpělivě očekáváš můj příjezd a že tvé věrné srdce přítele touží ve dne v noci po mně. Vím, že bys mě zahrnul dary, svěřil mi praefekturu praetorie a Tigellinovi bys doporučil, aby dělal to, k čemu ho stvořili bohové, totiž poháněče mulů na tvých statcích, které jsi zdědil, když jsi otrávil Domitii. Promiň mi však, protože ti přísahám na Hádes a v něm na stíny tvé matky, manželky, tvého bratra i na stín Senecův, že za tebou nemohu přijet. Život je veliký poklad, můj drahý, a já jsem dovedl z tohoto pokladu vybírat ty nejcennější klenoty. Avšak v životě jsou také věci, které nedovedu už déle snášet. Ne, nemysli si, že mě znechutilo to, že jsi zabil matku, ženu a bratra, že jsi spálil Řím a poslal do Erebu všechny poctivé lidi ve svém impériu. Ne, můj Kronův pravnuku! Smrt je údělem lidského rodu a jiné činy nemohl od tebe nikdo očekávat. Ale mrzačit si k tomu všemu po celá léta uši tvým zpěvem, vidět tvé domitiovské tenké nohy, zmítající se v pyrrhickém tanci, poslouchat tvou hru, tvé recitace a tvé básně, ty ubohý předměstský poeto, to bylo nad mé síly a vzbudilo ve mně touhu po smrti. Řím si zacpává uši, když tě slyší, svět se ti posmívá a já se už déle za tebe červenat nechci a nemohu a nemohu. Kerberovo vytí, můj milý, i když se podobá tvému zpěvu, bude pro mne méně bolestné, protože jsem nebyl nikdy Kerberovým přítelem a není tedy mou povinnosti stydět se za jeho hlas. Bud zdráv, ale nezpívej, vraždi, ale nepiš verše, otravuj, ale netanči, zapaluj, ale nehrej na loutnu, to ti přeje a tuto poslední přátelskou radu ti posílá Arbiter elegantiae."